Starousedlíci
- rodáci i později přistěhovalí - rádi vzpomínají na svá dřívější léta prožitá
na území dnešní Prahy 9. Většina z nich zde prožila své dětství, mládí i
dospívání. Vzpomínky na tato období si nenechávají jen pro sebe a rádi se o ně
podělí s těmi, kteří znají Vysočany, Prosek, Hrdlořezy, Hloubětín a naši libeňskou
část jen ze současné podoby. Těžko si umíme představit náš domov bez tramvaje (o metru ani nemluvě), bez
kanalizace, vodovodu a elektřiny zavedené do všech domů. Místo vodovodu stojan
na nároží, koňský povoz na sběr popele z domácností, místo garáží maštale
pro koně, spoustu obchůdků a dílen všemožných řemeslníků v každé ulici.
Školní učebny bez počítačů, ale s nezbytnou rákoskou, pro potraviny se
nechodilo do samoobsluh, kde je dostaneme naporcované a zabalené, ale
obchodníci navažovali cukr, mouku či sůl do papírových sáčků, do kterých
navyklým způsobem zasunuli ruku a promáčkli rohy, pak postupně nabírali a
sledovali jazýčky vah. Mlékařky odměřovaly mléko z konví plechovými
půllitry na dlouhé rukojeti. Uhlíři rozváželi pytlované uhlí, která sami
vynesli až do kuchyně a tam vsypali do truhlíků u kamen, nebo se putnou na
zádech se předklonili a vysypali. A což každodenní rituál s rozděláváním ohně
v kamnech a následným vybírání popele.
Vzpomínek pamětníků je v našem
archivu tolik, že vydají na knihu. Protože stále přibývají další a další
vzpomínky, zejména z vyprávění členů Vlastivědného klubu, připravovanou
knihu stále není možno uzavřít. Vždyť vzpomínání a vyprávění na našich besedách
je nekonečné. Tak alespoň příležitostně se objeví některé statě z chystané
knihy na stránkách Rokytky. Dnes budeme vzpomínat s Milanem Klabanem,
archivářem z Kolbenky a jeho vyprávění je promíseno postřehy dalších
pamětníků, zejména proseckých.
Jak se žilo tenkrát, když jsme byli
ještě děti, na Proseku
Bydleli jsme na Proseku v ulici Na vyhlídce ve
starém domku. Měli jsme jednu místnost a bylo nás tenkrát pět. Zařízení bytu
bylo jednoduché, skromné, ale účelné. Bylo tu jen nejnutnější vybavení a každá
věc musela mít své místo, aby se tam všechno potřebné vešlo. Žádný vodovod nebo
dokonce koupelna, žádný plyn, ale jen kamna na uhlí a ze začátku se svítilo
petrolejem. I úkoly jsem si musel jako malý žáček psát při svitu petrolejové
lampy. Dnešní mladí lidé by se těžko smiřovali s takovým životem - praní a
koupání v neckách, spaní na slamnících na zemi.
Pro vodu se chodilo k pumpě,
ale někdy, hlavně když se pralo nebo bylo koupání, vzal jsem putnu a šel
k proseckému rybníku. když jsem byl menší, chodila pro vodu s putnou
maminka, protože tatínek chodil do práce do Českomoravské v Libni, kde
pracoval jako kotlář. Když jsem už byl větší, a unesl jsem putnu, konal jsem
tuto cestu sám. To jsem chodíval kolem našeho plotu, sešel „alejíčkama“
k cestě do Libně, zde jsem přešel a šel dál od Dudáčků strmou cestou dolů
k rybníku. Ta cesta se z levé strany opírala o pískovcové, všelijak
křivolaké skály porostlé křovím, které poskytovalo úkryty při našich dětských
hrách. Na pravé straně bylo několik malých domků. Když jsem přišel
k rybníku, tak jsem již z dálky slýchával hovor. Scházívaly se tu
ženy a děvečky z okolí a při čekání, než se jim naplní konve, štoudve či
putny vodou, tu živě besedovaly. Místo, kde se říkalo „u studánek“ byla prosecká
burza informací. Kdepak tenkrát rádio, to měl jen někdo, a ti co měli rádio,
nemuseli chodit s putnou pro vodu. A noviny se tenkrát taky četly málo.
Tak informace o světě, ale třeba i o událostech z nejbližšího okolí, získávaly
se právě zde. Tady se semlelo páté přes deváté, jak vždycky říkávala moje
matka. A snad i proto chodila ráda s putnou pro vodu. Proto i pro mne měla
cesta pro vodu své kouzlo.
Cestou zpět jsem vždy došel
v jednom zátahu až Dudáčkovům. Tam jsem si opřel putnu na lavici před jejich
obchodem a po odpočinku ji nesl dál. Stoupal jsem akátovým stromořadím
v alejíčkách a došel až k soše Piety. Tam jsem znovu položil putnu a
odpočíval. Odtud jsem ji pak donesl až domů.
Pieta je ale velmi zajímavá socha. O
ní se hodně mezi lidem vypravovalo. Já ji pamatuji ještě trochu omalovanou
barvami, ale ty vzaly v průběhu let za své. Socha stávala dřív u silnice
na cestě od Libně, kde se říkávalo „u kapliček“. Tam začínal Prosek. Naproti
přes silnici na okraji svahu, kde bývala dříve vinice, ale tu již zde
nepamatuji, byla malá kaplička na kulatém sloupku a pod ní oltářík
s klekátkem. Na něm bylo místo pro obraz, ale nepamatuji se, že by tu
někdy nějaký byl. (Pan Klaban mínil vinařský sloup, jehož rekonstrukce je
nyní ozdobou pěší zóny v ulici Na Proseku, kterou jmenuje ještě po staru
„v alejíčkách“. Pozn. MK).
Co jsem slýchával o soše Piety:
Dávno před 1. světovou válkou se
ztratil hospodáři na Máchalce synek. Odvedli ho potulní cikáni. Když se jim
nepovedlo naučit ho, aby pro ně žebral a kradl, byl jim jen přítěží. Při jedné
cestě, když opět zavítali na Prosek, se zastavili v alejíčkách, hošíka
vysadili z vozu, ukázali mu cestu k Máchalce a poslali ho domů. A
snad mu dali i nějakou drobnost pro dobrou vůli na památku s sebou. A sami
pak rychle zase odjeli. Na Máchalce bylo pak radostné setkání.
Když se rozšiřovala silnice
z Libně, musela se socha odstranit. Majitelé Máchalky ji získali a nechali
na svůj náklad postavit na místo, kde cikáni chlapce vysadili. A na tom místě
stojí dodnes. Na podstavci je letopočet 1905, který připomíná, kdy se tak
stalo. To je vzpomínka na sochu Piety, jak se vyprávěla za mého dětství.
Život nás, dětí, nebyl nijak
bezstarostně radostný. Museli jsme hodně pomáhat rodičům s obživou. Chodit
na krmení pro králíky - to se vyžínala tráva na mezích a mezi stromy, která
snad nikomu nepatřila, chodili jsme sbírat a prodávat šípky, na jaře jsme
trhali fialky, kterých tu tenkrát podél stružky hodně rostlo, vyškrabávali jsme
v jeskyních písek a prodávali na drhnutí dřevěných schodů, sbírali
vypadané uhlí s vagonů podél trati, nebo chodili pomáhat sedlákům a zahradníkům.
Za to vždy bylo něco do kuchyně nebo nějaký ten peníz. Otec byl z práce
několikrát vysazen. Tak se říkalo dočasnému propuštění z práce, když právě
nebylo v továrně co dělat.
Na a Proseku byly taky lomy a ty skýtaly obživu
místním lidem. Ale práce v nich nebyla snadná, ani lehká. Často jsem
sledoval jak odlamují velké kusy kamene a nakládají na vozy. Zabrat dostali
nejen lamači v lomech, ale i koně, kteří pak tu jejich celodenní dřinu
taky poznali. Cesty z lomů byly rozježděné, že i s prázdným vozem
měli co dělat, natož s nákladem.
Další možnost výdělku pro prosecké lidi byly cihelny.
Bylo jich zde i v okolí několik. I zde byla dost těžká a špinavá práce,
ale lidé tu byli alespoň v teple. A té práce si moc vážili.
Někdo
nalezl práci jako polní hlídač. A to byl někdo! Vzpomínám, jak jsem jednou šel
s tatínkem na procházku cestou mezi poli a kousek od cesty byly
v obilí pěkně rozkvetlé máky. Šel jsem si jich pár natrhat, abych doma
udělal mamince radost. Ale kde se vzal - tu se vzal - pojednou stál u nás
hlídač. Ne nějaký cizí člověk, ale prosecký soused, s nímž otec často
besedoval v hospodě U Brabců při pivě, nebo hrál karty. Všechny ohledy šly
stranou a tatínek musel ze těch
několik mých šlápot do pole zaplatit 5.-
Kč pokuty. A to tenkrát byly nějaké peníze. Tatínek se vůbec nezdráhal, neboť
věděl, že by to bylo marné. Všichni, co dohlíželi na pořádek, ať to byli obecní
strážníci, hlídači v parku, ale i učitelé či starostové - ti všichni měli
mezi lidem velkou autoritu. Ještě si vzpomínám, že v parku na Klíčově byli
dva hlídači, a také v létě na cukrovarském koupališti a u pivovarského
rybníka ve Vysočanech.
Společenský život se o nedělích odbýval také
v zahradních restauracích. Tam se chodívalo odpoledne i s manželkami
a s dětmi. Bývalo tu družno a veselo. Další společenskou událostí, ale jen
pro tatínky, byly fotbalové zápasy. Což bývala zase odpolední záležitost, i
když ženy doma hudrovaly, že muži by měli hledět o nedělích pospravit, co na
domku nebo v domácnosti bere za své. Ale kdepak - fotbal měl tenkrát své
kouzlo. Ale co nedovedu pochopit, je dnešní vlažnost v příslušnosti ke
svému klubu. Tenkrát přestupy fotbalistů byly jen při přestěhování do větší
dálky, ale jinak byl každý doživotně věren svému klubu. A to jsem ještě
nevzpomínal na kulturní akce - koncerty, ochotnické divadlo a zpěvácké spolky.
Největší událostí ale byla posvícení a poutě. Na
Proseku byly vyhlášené poutě o sv. Václavu. Scházeli se tu nejen místní a lidé
z okolí, ale i ti, kteří se vystěhovali či vyvdali někam jinam, ale na
pouť sem museli přijet, i kdyby měli cestovat přes kus světa…
A pan Klaban
vzpomínal a vzpomínal dál, za neustálého souhlasného pokyvování posluchačů.
Vzpomínky nás vracejí do dřívějších časů. Ale mnoho z nich už dnešní
mládež nechápe. Nedivme se, vždyť žijí o generaci dál!
