Filipojakubská noc se slaví – nevím proč – ze 30. dubna na 1.
květen, i když svátek svatých Filipa a Jakuba je 3. května. Nebudeme uvažovat
na tomto posunu, ale zamyslíme se nad významem těchto oslav a bájí a pověr,
které tuto noc provázejí. Je to noc kdy se otvírají hory a skály aby vydali
lidem s čistou duší poklady. Studánky mají kouzelnou moc, a zejména mládež
si přišla na své. Zapalovaly se ohně na kopcích, stavení se kropila svěcenou vodou,
na pole se pokládaly zkřížené větévky aby se zajistila dobrá úroda a u nich se
veselilo až do rána. Dříve bývalo obvyklé že chlapci stavěli před okny vyvolené
dívky májku.
Dnes už i tento zvyk u nás zaniká. Jen to zapalování ohňů
se praktikuje dál, ale dnes má již jiné poslání. Dřív měly zapálené hranice do
dálky ukázat slétajícím se čarodějnicím kde se koná jejich potlach, nebo naopak
vatry na návrších kolem obce mělo odehnat zlé duchy, zlé síly, které by tu
chtěly škodit lidem. Ohně zapalovali zejména mladí lidé, protože věřili, že nad
jejich mládím už nebudou mít kouzelné síly moc. Věřilo se, že přeskočí-li
společně chlapec s děvčetem zapálenou hranici, brzy se vezmou a oheň spálí
vše zlé, co by je jinak ve společném životě mohlo potkat. Dnes už tomu nevěří,
ale z dávného zvyku se ohně v tento den stále zapalují a stává se
z toho organizovaná lidová zábava, někdy až příliš bujará. Jen to čarovné,
tajemné kouzlo z ní jaksi vymizelo.
Škoda.
Dříve měli lidé jinou představu o
tom, jak uvítat měsíc, ve kterém se nám příroda již naplno otevřela. Hlavně
mladí měli o něm příjemnou představu. Pro ně to byly dva dny radostného veselí
– filipojakubská noc a první máj. Vedle masopustu, poutě a posvícení to byla
vítaná příležitost, jak se nápaditá mládež může projevit. O těchto událostech
nám zachovali svědectví naši předkové, pamětníci, nejstarší členové VK9 ve
svých vzpomínkách, zachycených někdy v roce 1965. V nich se vraceli
do časů před první světovou válkou...
Oslavit filipojakubský večer a
následující první máj byla pro nás v čase našeho mládí vítaná příležitost,
jak se projevit a vzájemně se pobavit, bez omezování a ovlivňování někdy příliš
starostlivých rodičů. Už několik dnů předem jsme se na tyto dny připravovali.
Chlapci sháněli stará březová košťata, proutí a větve z jarních probírek
podél cest. Ale to nebylo tak snadné získat, protože vše, co se prořezalo
z obecních pozemků se nasekalo na krátké kousky, tak akorát na délku roštu
v kamnech, vázalo do otýpek a odváželo do obecního dvora. Pak se to přidělovalo
do škol, obecního domu „na kopečku“, infekční nemocnice, do Fišpanky a obecnímu
strážníkovi. Když něco zbylo, tak se to prodávalo v jakési dražbě
zájemcům. Dříví na podpal z těchto prořezaných větví a proutků se hodilo
všude, vždyť se tu topilo jen v kamnech. Naši hoši byli dost vynalézaví a
vždy si dovedli nashromáždit dostatečnou zásobu.
Další naší přípravnou akcí na
náležité uspořádání filipojakubské noci byly výpravy k Taubrům. Ale na
víno ne! Přijeli jsme celá parta s vozíkem a vyčistili jsme jim celý dvůr.
Nejvíce nás zajímala bednárna a skladiště starých sudů. Tam jsme tak dlouho žebronili,
až nám staré a už nesloužící sudy přenechali. Byly vždy dobře vysmolené, tak se
pro náš účel obzvláště hodily. Ze dvora i z písárny jsme jim odvezli
všechen odpad, ale i ten nehořlavý. Nedalo se nic dělat, vždyť sami zaměstnanci
se našemu odvážení hořlavých odpadů – dřeva z výroby sudů, starých beček a
štoudví se zaschlými zbytky smůly, ale i papíru z expedice a písárny –
dost bránili. Sami si to mohli čas od času odvážet domů jako deputát. Kdepak
tenkrát něco zahazovat do popelnic, ty ani neexistovaly. Všechno hořlavé se
zužitkovalo v domácnosti.
Když jsme měli plný vozík, odvezli
jsme si to s velkou slávou k Marešovům do kůlny.
Další výprava byla do truhlárny
k panu Strakovi. Ten nás tu ale při této činnosti moc rád neviděl. Měl
strach z ohně. Věděl, že když se při slavnosti náležitě rozparádíme, že
zapomeneme na nějaké bezpečnostní zásady a můžeme založit požár. nejvíce měl
obavy z našeho skákání přes oheň, jak to přikazovala odvěká tradice. Nejednou
se stalo, že děvčata v dlouhých plandavých sukních, jaké určovala tehdejší
móda, nevyskočí nad oheň dost vysoko a plamen je může zasáhnout. Sám měl tři
holky a tak věděl své. Ale přesto si dal vždy říci a mohli jsme se v jeho
odřezcích prohrabat. On schovával každý jen trochu upotřebitelný kousek dřeva,
ať to byla prkénka, lišty nebo trámky. Říkal, že na stromě to dlouho roste, že
stromy jsou něco jako děti přírody a že se s každým kouskem dřeva musí
hospodárně zacházet. Shoří prý rychle, ale roste dlouho.
Dalším předmětem našeho zájmu byl
dehtový papír, který jsme sháněli všude, kde se právě stavělo nebo opravovala
střecha. Toho jsme moc nepotřebovali, protože vydával nepříjemný dým a o ten
jsme moc nestáli. Jen jsme ho využívali k rozdělávání ohně. Slámu na
podpal jsme nesměli používat, na to nás upozorňoval hlavně obecní strážník.
Kdyby se přihnal vítr, snadno by jí mohl zanést někam do dálky a požár by byl
hned.
Když nadešel náš den, tak jsme již
odpoledne zahájili přípravu na večer. V okolí bylo jen několik málo míst,
která se nám pro tento účel hodila. Nevýhodou bylo, že vyvýšená místa byla porostlá
stromy a holých míst, do daleka viditelných, jsme tu moc neměli. My,
vysočanští, kteří jsme tu žili vlastně v údolí, jsme využívali svahy
k Proseku a k Žižkovu, které byly v pohledu od Vysočan vidět,
ale z druhé strany již ne. To nám však nevadilo; vždyť jsme slavnost pořádali
hlavně pro Vysočaňáky.
K večeru jsme měli již na třech
místech připravené zásoby dříví: na Máchalce, u Klíčova a na Bumbálkově vršku.
Na každém místě se scházívala vždy jiná společnost. Na Bumbálkově vršku to byl
jen malý oheň, protože v blízkosti byly všude domky. Zde se shromáždili
ponejvíce i starší lidi, kteří se tu s námi bavili. Bývala tu hospoda, tak
se vynesly stoly a židle a ti starší v pohodlí mohli sledovat, jak se tu
mládež baví. Ale jaká to mohla být zábava mládeže pod zvídavými zraky
dospělých?! Tak zde byli hlavně ti nejmladší, ale stejně jim rodiče asistovali
jak při zábavě, tak i při uhasínání ohně.
Jiné to bylo na Klíčově. Tam se shromáždili
ti nejstarší z našich vrstevníků. Mezi ně přicházeli i kbelští,
hloubětínští a letňanští přátelé. V některých letech tu hrála i hudba.
Vždyť na Klíčově byli v zahradní restauraci a vinárně hudebníci celý rok jako doma.
Tak se návštěvníci vinárny i s hudebníky přidali k omladině a byla tu
i taneční zábava.
Ale nás nejvíce zajímala
filipojakubská noc na svahu nad Máchalkou. Zde jsme zakládali oheň nad svahem
nad tratí. Byl vidět v celých Vysočanech a proto sem přicházeli i ti,
kteří byli před tím u ohně na Bumbálku. Sesedli jsme se tu jeden vedle druhého
kolem ohně. Vysočany nebyly moc velké, tak jsme se tu skoro všichni znali.
Zábava pak plynula bez nějakého ostychu. Výjimečně sem přicházeli i někteří lidé z Proseka,
kteří by sem do míst, která jinak byla střeženou doménou vysočanských kluků,
nikdy jindy nepřišli. Tentokrát to však bylo něco jiného, nevraživosti odpadly.
U ohně se zpívalo,vyprávělo a když už dohoříval a nebyl tak vysoký, tak se přes
něj skákalo. Proč? Věřilo se, že oheň nás očistí od všeho špatného, co
v nás je. Nejen v povahách, ale i v těle. Že nám spálí všechny
nemoce.
Jak oheň slábl, houstla noc. Bylo
stále méně vidět, ale to nám nevadilo. Spíše právě naopak. Byla to příležitost,
kterou jsme dlouho očekávali. Během chvíle jsme již nebyli v takovém
houfu, jako na začátku, ale byli jsme stále řidší a vzdálenější od ohně. A jen
ve dvojicích.
Během roku se vyvinula náklonnost
mezi mladými lidmi. Vždyť jsme se dokonale znali. Celý rok jsme tu žili všichni
pohromadě. Vysočany byla jedna velká rodina. A my, mladí, jsme teď nemuseli jen
postávat před vrátky nebo pod okénkem toho, kdo nám byl milý a blízký, ale
mohli jsme se vzájemně dívat hlouběji do očí. I ve tmě jsme viděli záblesk
v očích svých protějšků.
Když oheň uhasl, rozcházeli jsme se
k domovům. Ještě dlouho jsme se loučili a pak jsme se vzájemně vyprovázeli
do tmy. Tenkrát bylo pouličních světel jen poskrovnu. Šli jsme tmou, většinou
po dvojicích. Pro někoho z nás to byl krok do pozdějšího manželství...
Tenkrát jsme si více než dnes
všímali hvězdné oblohy. Obloha byla tmavší, nebyla rušena světly města a bylo
proto vidět více hvězd než dnes. Tenkrát bylo samozřejmé, že jsme dovedli vyjmenovat
všechna souhvězdí. Věděli jsme, kdy, v kterou roční dobu je na kterém
místě to či ono souhvězdí; které z nich vidíme jen v zimě nebo
v létě.. Podle otáčení oblohy kolem Polárky, jak se natočila oj Velkého
vozu jsme dovedli odhadovat noční čas. Znali jsme pohyb měsíce po obloze
v průběhu dne i měsíce a dovedli jsme podle jeho polohy taky odhadovat
čas. Dnešní mládež o tom už moc neví. Ani nemá takovou možnost
k pozorování noční oblohy, jakou jsme měli my. Obloha je stále přezářená
jinými světly, hvězd moc vidět není a dnešní mládež má spoustu jiných zájmů a
příležitostí k vyžití. Doba je přetechnizovaná. Už ani ten zpěv není tak
jemný a něžný jako byl dřív. A o přírodu už mládež nemá takový zájem jako jsme
měli my. Kolik my jsme uměli rozeznat stromů a rostlin, a kolik oni dnes. My
jsme rozeznali snad všechny ptáky, kteří u nás žili. Dnešní mládež to má horší,
vždyť například vrabce, chocholouše nebo koroptve či křepelky nemají ani
možnost v přírodě spatřit. A doba zálesáctví a trampingu už zanikla. Dnes
se příroda jen využívá, kdežto my jsme se s ní sžívali. Byli jsme
v ní doma a cítili jsme s ní.
Tenkrát to tam ale vypadalo trochu
jinak než dnes. Vůbec celé Vysočany byly jiné. Vždyť jsme byli zemědělská
vesnice. Všude dokola byla pole a místo dřívějších vinic ovocné sady, nebo
alespoň louky pastviska. Každý kousek půdy byl dokonale využitkován. Kdejaký
zatravněný kousek prázdného místa se vždy důkladně vyžínal. Pokosená tráva,
pokud se hned nezkrmila, tak se sušila na zimu. V každém stavení bylo nějaké
to hospodářské zvíře a proto nic nesmělo přijít nazmar Proto i při zakládání
ohňů jsme museli na to myslet. Nejen aby se nic nezapálilo, ale aby se nikde
zbytečně nepošlapala tráva, i když to místo nikomu nepatřilo. Tenkrát jsme měli
vyvinutý jakýsi vnitřní cit pro hospodaření a nikoho z nás by ani
nenapadlo třeba zbytečně šlápnout do
úrody, se tenkrát říkalo. Věřili
jsme, že každým šlápnutím do osení zašlápneme krajíc chleba. Každým vytrženým
drnem trávy bude některý králík hladovět. Ale něco jiného bylo to, čemu se říká
polní pych. Když jsme si odnesli něco z cizího pole, co jsme využitkovali
– buď pro sebe nebo pro zvířectvo – tak to nám nepřipadalo nesprávné. Vždyť se
to nezničilo, ale užilo.
