Těch,
kteří tato léta prožívali ve Vysočanech, na Proseku a v Hrdlořezích a mají je
ve své paměti, mezi námi už mnoho není. Zůstaly jen jejich vzpomínky. Ty
pomáhají v myslích starousedlíků a pamětníků vybavit i pohledy na staré
fotografie. I ty znovu oživí to, co oni tu kdysi prožívali. Snímky starých míst,
ve kterých prožili své mládí prohlížejí debatující návštěvníci našich
klubovních setkání; ti, kteří tu kdysi žili a při demolici starých Vysočan
přišli o své domovy a dnes bydlí kdesi po celé Praze roztroušeni. Sice v moderních
domech na nových sídlištích, ale své "kořeny" mají stále zde. Nad
fotografiemi vzpomínají na místa, kde nechali své mládí. A nově přistěhovalí
sousedé se snaží vybavit si představu dávných Vysočan, které už nezažili. Při
prohlídce fotografií tryskají myšlenky návštěvníků nahlas a vyvolávají
vzpomínky na dřívější život v místech, jejichž ztrácející se představu pomáhají
jim vybavovat právě ty prohlížené fotografie. Jejich vzpomínky se jim odvíjejí
jako filmová pohádka o v těchto místech prožitém dětství.
Znovu
spatřují staré Vysočany s domky, ve kterých prožili své dětství. Vzpomínají jak
se u nich doma svítilo petrolejovou lampou, jak chodili s ostatními dětmi pást
husy, jak je vodili na Rokytku. Popisují svou každodenní cestu do školy.
Vzpomínají, že vchod do školní jídelny, která byla ve stále nedostavěné radnici
byl zezadu a hned naproti vchodu byla pumpa, kam se chodili o přestávce napít.
A že v této části radnice byla i knihovna. Zejména ženy vzpomínají na
jednotlivé obchody a obchůdky, které lemovaly Královskou třídu. (Ale v jejich
mluvě to nebyla Královská, ale vždy jen "hlavní".) Krámky byly i
vedle radnice.
Obchodníci
a řemeslníci ve Vysočanech byly známé a populární osobnosti. Patřili do koloritu
starých Vysočan. A jak byli u všech lidí ve vážnosti! Však taky nemohl být
obchodníkem jen tak někdo. K popularitě těchto lidí přispělo i to, že skoro
každý byl nějak veřejně činný. V ochotnických divadelních spolcích či v hudebním,
pěveckém, sportovním nebo tělocvičném spolku. Každý tu každého znal.
Chlapci,
dnes už staří pánové, zase rádi vzpomínali na místa svých klukovských her. Celé
toto území měli tehdy prozkoumané svýma očima. Bylo tu hodně volného, ještě
nezastavěného prostoru, mezi tím zeleň a různá "místa nikoho", kde
mohli dosyta ve hrách rozvíjet své klukovské dobrodružné sny. Byla tu
jednotlivá místa patřící vždy určité skupině, partě dětí, které si je
přizpůsobovali svým potřebám. Vznikaly tu různé skrýše a "nedobytné"
pevnosti pro jejich hry. Ale do vzdálenějších míst se nepouštěli. I tam byla
taky místa pro hry, ale ta patřila zase tamějším dětem. Nikde cizí vetřelce
nevídali rádi.
Jindy
zase návštěvníci vzpomínali na každodenní chod svých domácností. Starost o
vaření - přes sbírání dříví, řezání na špalky a pak sekání na polínka a štípání
třísek na podpal. Vynášení popela na dvorek či na zahradu, kde se mísil a
prohazoval s hlínou a hnojem od králíků, slepic a koz na kompost. Vymetání
popela z kamen a vybírání sazí z komína. Zametání světnice, drhnutí podlahy,
síňky, chodby, dřevěných schodů pískem. Dojít na trávu kozám a králíkům, jít
nasekat kopřivy housatům. Podívat se, jestli už přijel pekař z Karlína nebo jít
k Antošům pro chleba. Pak jít přebrat brambory do sklepa, aby se od jedné
nahnilé nenakazily všechny. A za chvíli nastal čas, kdy se měl vrátit otec nebo
manžel z práce. Nachystat mu ohřátou vodu na umytí, připravit jídlo. A k tomu
ještě praní, žehlení, spravování a přešívání prádla a šatstva. Tenkrát hlavně
na dětech všechno jen hořelo. Ne jako dnes, kdy je to samá umělotina k
neroztrhání. Skoro denně se objevila v punčochách, rukávech či nohavicích díra
a bylo stále co zašívat a záplatovat. A taky se hodně přešívalo a obracelo.
Když byla látka na saku či kabátu už odřená a blýskala se, či byla barva
"vyšisovaná", tak se to rozpáralo, obrátilo a znova se to ušilo. A
hned byl nový kabát a mohla se dál honit paráda. Po otcích se tak přešívaly
obleky synům, po starších bratrech mladším. Skoro každý kluk něco "dotrhával"
po otci či starším bráchovi.
S
botami to bylo horší. Ty byly drahé a ani opravy nebyla tak jednoduchou
záležitostí. Boty se nechávaly znovu podrážet nebo na jednotlivá prošlapaná
místa se dávaly "příštipky", na paty podkůvky, na špičky plechové špičky
a celá plocha podrážek se pokryla železnými cvočky, aby se podrážky hned tak
neprošoupaly. Ale stejně - bot se moc neužilo. Od jara až do samého zámrzu se
chodilo jen bosky, i do školy. Jen v neděli, když se šlo na Prosek do kostela
chodili i kluci obutí.
Ale
znovu ke zdejšímu životu.
Místní
autoritou a váženou skupinou občanů byli vysočanští dobrovolní hasiči. Byly tu
sice i tovární hasičské sbory, jako v továrně OSSA, v Kolbence a jinde, které
měly lepší technické vybavení, ale být dobrovolným hasičem byla věc cti. Bylo
to něco jako vyznamenání. Kdo z omladiny byl přijat k hasičům, mohl se již
cítit být skutečným mužem. Tomu se mohli rovnat jen Sokolové. Vysočanští hasiči
měli do svých domovů zavedeny signální
zvonky a tak bylo možné svolat je v krátké chvíli, když to bylo nutné.
Vlastenecké
projevy byly již tenkrát ve velké vážnosti. Proto se tak rozvíjely spolky,
které vznikaly již dávno za Rakouska. Staraly se o kulturu a vzdělání mezi
lidem. Byly to zejména divadelní, pěvecké a hudební ochotnické spolky a
čtenářské besedy. Na př. "Lubor", který sdružoval divadelní ochotníky
a pořádal společenské zábavy si dal do svého názvu "Národní beseda
Lubor". Podobně se chovaly i ostatní spolky - Záboj, Osvěta a další.
Nebylo tu ještě rádio, do opravdového divadla bylo daleko, tak si všude
pořádali kulturní akce sami, svépomocí. To byla zásluha místních učitelů, řemeslníků
a obchodníků, kteří bývali hlavními iniciátory těchto pořadů. Od přednášek přes
výlety, divadla, koncerty až po taneční zábavy.
Lidé
měli od rána do večera co dělat, a když měli po večerech nebo v neděli trochu
volna, tak se sešli, aby se spolu pobavili a sdělili si, co je u koho nového.
To se vynesly před dveře domků židle a stoličky a besedovalo se. Ulice byly bez
"dopravního provozu". Jakby ne, Skoro jediná tažná a pohonná síla v
dopravě - koně - si museli po celodenní práci odpočívat. Večer se už nikam se
nejezdilo, nebyl na to čas.
Lidi
byli pořád spolu, hezky pohromadě. Proto věděl každý o každém všechno. Kdo
jezdil za prací do Prahy nebo "přes pole", býval žádán, aby vyprávěl,
co je nového. A když se vrátil někdo, kdo měl takovou práci, že s ní jezdil po
světě - montéři, cirkusáci - ti byli teprve žádáni o vyprávění, jaký že je
život ve světě. A lidé vyprávěli a vyprávěli...
Někdy
se kolem některého vrátivšího se odněkud souseda seskupil celý hrozen zvídavých
posluchačů. Povídání se někdy protáhlo až do setmění a všichni se ujišťovali,
že zítra se zase sejdou a musí to dovyprávět.
Nejinak
tomu bylo, když se někde v okolí odehrála nějaká mimořádná událost, veselá či
třeba i tragická. To teprve byli lidé dychtiví zvědět podrobnosti. A kdo byl
"u pramene", při vzniku té události, ten byl mockrát dotazován, kdy
dá vědomosti o tom, co se tam přihodilo, k lepšímu. Kdepak tenkrát rozhlasové
či dokonce televizní zprávy! Oficielní informace se šířily jen zprávami v novinách.
Výtisky novin se zajímavými články se půjčovaly od domu k domu, až byly úplně
potrhané.
Čas
tenkrát plynul jaksi volněji, ale starostí nebylo méně než dnes. Jen byly jiné.
