Vzpomínky nás vracejí do časů našeho mládí. Proto je každé vzpomínání
nás, nejstarších, tak milé. Vždyť dětství a mládí je nejkrásnější období života
a proto se nám zdají zážitky z těch dávno zašlých dob tak příjemné. Ve
vzpomínání býváme nekritičtí a připomínáme si jen příjemné zážitky. Byly i
trudné chvíle, ale ty jsme v paměti překryly těmi radostnými.
Buďme však objektivní
a pohleďme na dobu, kterou jsme prožívali v časech první republiky
kriticky. Bylo vše jen dobré? Pro někoho ano, ale ne pro každého.
Vyslechněme si i jiné
vzpomínání, než se na stránkách Rokytky objevovalo...
Za
první republiky se nám žilo nedobře. Žili jsme jako čtyřčlenná rodina
v jedné polosuterénní místnosti. Okno jsme měli u stropu a vedlo do úzkého
potemnělého dvora. Vybavení místnosti? Na dnešní vkus nepochopitelné.
V jednom rohu železný sporák na uhlí a před ním truhlík na uhlí. V protějším
rohu pod oknem stála postel, na které spali společně rodiče. Pod ní vysouvací
rošt se slamníkem pro nás, děti. Naproti byl stůl s rohovou lavicí. Ne,
jako ty dnešní, čalouněné, s opěradly a úložným prostorem. V rohu u
dveří byla kredenc. V horní části bylo plechové a porculánové nádobí, dole
prádlo a deky. V mezeře mezi stěnou a bokem kredence stávala konev na
vodu. Pro tu se chodilo před dům k pumpě. Na boku kredence byl
přišroubované háčky na svlékané šatstvo. Podobné, ale silnější, byly na
dveřích. Tam se věšely kabáty. Před dveřmi na chodbě byla „špajska“. To byla
typická skříňka na potraviny, jakou můžeme vídat i ve filmech pro pamětníky. Na
ní byl škopek na mytí nádobí a v něm plechové umyvadlo. V případě potřeby
se to pokládalo na „štokrle“, které stálo odklizené pod stolem. Záchod
(samozřejmě suchý) byl na dvoře. Svítilo se petrolejovou lampou.
To
ale nebylo nic výjimečného, tak nás žilo mnoho. Byty i dílny živnostníků bývaly
v suterénech, protože tam bylo nájemné levnější. Šetřilo se na všem.
Pracoval
jsem (zprvu jako učedník, v malé továrně, kam jsem docházel skoro přes půl
Prahy. Oběd jsem si nosil v kastrůlku s sebou. Hlavní mojí pracovní
náplní bylo zametat dílnu, mistrovi chodit pro pivo a pro svačinu, přinášet
materiál ke strojům a obstarávat různé pochůzky a nákupy. K činnosti,
která měla patřit k mému učení se řemeslu, jsem se dostával jen zřídka.
V prvním roce učení skoro vůbec ne.
Jak
to vypadalo v dílně? Pracovalo se od šesti ráno, ale to už musely stroje
běžet. Pozdní začátek práce se pokutoval. Výši pokuty určoval vlastník podniku
sám. V deset hodin byla patnáctiminutová přestávka. Ve dvě hodiny se stroje
zastavily a nastával úklid. Jako učedník jsem musel přinést štoudev vody, která
se ohřála vhozením rozžhaveného kusu železa. Šatna byla suplována skobami podél
volné stěny. Ale tam se věšely jen v zimě kabáty, jinak se chodilo do
práce v pracovním. Tenkrát se hodně nosívaly vesty, klobouky a buřinky a
v těch se i pracovalo. I to je občas k vidění na starých
fotografiích. Další odlišností od dneška bylo, že prostředkem dílny vedla silná
transmisní křídel s plochými řemenicemi. Od nich vedly strašně svištící řemeny
k předlohám u stropu nad stroji a od nich další řemeny ke strojům. Některé
řemeny byly vedeny dvojmo pro levý a pravý běh. Rámusu bylo, že vlastního slova
nebylo slyšet.
Nic
nám nevadilo, jen když jsme měli práci...
