Putování po názvech ulic Městské části Praha 9
VYSOČANY
Ulice Bratří Dohalských
František Bořek Dohalský
Antonín Bořek Dohalský
Zdeněk Bořek Dohalský
Proti
vysočanské radnici je ulice nesoucí jméno Bratří
Dohalských. Těm starším je toto jméno povědomé. Ano, v těchto místech už
tady toto jméno jednoho z bratří Dohalských bylo. Byla jím označena někdejší
Čechova ulice, za okupace Nižborská, po osvobození znovu krátce Čechova a potom
Zdeňka Bořka Dohalského. A nakonec její současný název Zbuzkova, po redaktoru
Lidových novin, popraveném nacisty v roce 1945 v Terezíně. Tuto ulici kolmo
kříží nově vzniklá ulice, která nám svým názvem připomene nejen Zdeňka Bořka
Dohalského, ale i jeho bratry Františka a Antonína. František působil v
diplomatických službách v Anglii a v Rakousku, Antonín se stal duchovním a
skončil též jako jeho bratr za službu vlasti v koncentračním táboře.
Kdo
byli bratří Dohalští, odkud k nám přišli, jaký mají vztah k našemu území, když
Vysočanům se dostalo té cti mít ulici označenou jejich jménem?
Pro
toto vysvětlení se vrátíme do 14. století. To je nejstarší doba, ze které máme
historickou zmínku o rodu Dohalských v našich dějinách. Rod Dohalských patřil
mezi rozrod Bořků, jehož příslušníci byli usazeni ve východních Čechách. Mezi
jiné větvě tohoto rodu patřili Bořkové z Miletínka, Nepoliští a
Zachrašťanští ze Zachrašťan, Hamzové z Obědovic a Bořkové z Poličan,
rytíři z Nové Vsi a z Hrádku a další.
Ze
závěru tohoto století, z časů vlády krále Václava IV. je znám nejvlivnější rod Bořků,
který byl označován jako Diviš Bořek z Miletínka, (+ kolem 1437) který
vlastnil mimo jiné i Pardubice a Kunětickou horu. Byl husitským hejtmanem.
Z jeho synů je nám znám jen Soběslav, který zemřel jako poslední
příslušník tohoto rodu. Tím rod Dohalských z Miletínka vymřel (+ asi 1563).
Další
písemný záznam o Dohalských je až z doby o sto let mladší. A co o něm víme z
následujících časů? Mnoho ne, archivní doklady jsou skoupé na zevrubnější
informace. Ty můžeme sledovat až od roku 1497, kdy vladyka Bořek Dohalský z Dohalic získal postupně do svého držení dvory a
obce Třesovice, Stračov a Sobčice, a v roce 1512 ještě Vysoké Veselí a Mokrovousy.
Jeho
synové založili na přelomu 15.
a 16. století dvě rodové větve Dohalských - modrovouskou,
o které se však prameny od poloviny 17. století ztrácí, zřejmě vymřeli - a
veselskou, která měla v držení menší statky ve východních Čechách. Tato linie se rozrostla do dalších rodových
větví. Příbuzenskými vztahy se propojily s Thurn-Taxisy, Mladoty ze Solopysk, pány
z Běšin, pány z Janovic a dalšími. Po porážce na Bílé hoře bratři Václav a
Pavel Bořkové emigrovali. Pavel zemřel v cizině a Václav vstoupil do švédských
služeb. Do vlasti se vrátil v roce 1631 sice jako její dobyvatel v řadách
vojska saského krále, ale po šesti letech přešel na stranu císaře a stal se
podplukovníkem. Stejným způsobem musel měnit tolikrát i svou víru.
Po
bitvě na Bílé hoře bylo několik příslušníků rodu pokutováno a odešlo do ciziny.
Rod se opětovně rozdělil do dalších, tentokráte šesti větví.
Na
přelomu 17. a
18. století patřili Dohalští mezi vážené starorytířské rody, které sice
nedisponovaly větším majetkem, zato však dosahovaly poměrně vlivných úřadů.
Zmíněný Václav Bořek Dohalský (+1678) byl hejtmanem Hradeckého kraje a radou
soudu purkrabí pražského, a jeho syn
František Karel (1647-1709) zastával téměř třicet let funkci přísedícího
komorního a dvorského lenního soudu, devět let byl hejtmanem Kouřimského kraje
a navíc se stal členem řady komisí. František Karel měl z manželství a
Annou Eliškou Maternovou z Květnice (+1693) vedle dvou dcer, jejíchž jména
historie nezaznamenala, syna Václava Vratislava (1680-1756), který se jako prvý
z rodu domohl většího majetku a byl vlastníkem statků Přestoupim,
Neustupov a Otradovice.
Ekonomický
vzestup byl hlavním důvodem jeho společenského pozdvižení.
Z
Dohalských se v našich dějinách nejvýrazněji projevil Václav Vratislav Dohalský z
Dohalic, který byl 25. září 1726 povýšen do panského stavu a tři roky na to,
2. března 1729 se stal za Karla VI. hrabětem. Tato větev však v polovině 19. století
vymřela.
Další
z Dohalských, Jan Kryštof Dohalský (1695-1768) se stal císařským radou u dvora Marie
Terezie. Při první slezské "válce o dědictví rakouské", kdy byla
Praha 26. listopadu 1741 dobyta saskými, bavorskými a francouzskými vojsky,
bavorský král Karel Albert se 7. prosince 1741 prohlásil za českého krále. Byl
uznán většinou šlechty, přes velký odpor Marie Terezie. Jan Kryštof Dohalský též
uznal Karla Alberta za českého krále, a dokonce
s ním z titulu své funkce kolaboroval. Císařovna Marie Terezie za to na něho
nejdříve zanevřela, ale potom mu odpustila a po vytlačení cizích vojsk z Čech
jej opět povolala do svých služeb. A dokonce ho povýšila do stavu říšských
hrabat. Sňatkem získal statek a zámek Přívozec u Domažlic, který byl dlouhou
dobu hlavním sídlem rodu. Na počátku 20. století, v roce 1905, donutila
ekonomická situace hraběte Františka Karla Dohalského tento statek prodat.
V minulém,
20. století žili Dohalští - František
Karel hrabě Dohalský z Dohalic (1843-1925)
a jeho manželka, belgická hraběnka Ludovika roz. d´Hoop. - v Domažlicích. Zde měli příležitost ke stykům s
Jindřichem Jindřichem, Jindřichem Šimonem Baarem. A zejména s Emou Destinnovou,
a jejím prostřednictvím dochází i ke styku s vysočanskými Kittlovými a
Freyovými, a to zejména vlivem Dohalského manželky Ludoviky.
Bořkové
Dohalští měli čtyři syny: Františka (1887-1951), Ludvíka (1895-1909), který
zemřel v mládí, Antonína (1889-1942) a Zdeňka (1900-1945). Jestliže si představujeme
příslušníky šlechty jako statečné, čestné a neohrožené lidi, tak životní osudy
těchto tří lidí - Františka, Antonína a Zdeňka Bořků Dohalských z Dohalic a na
Miletínsku - naši představu naplňují.
František Bořek Dohalský
Nejstarší
z této trojice bratrů - hrabě František Bořek Dohalský z Dohalic a na Miletínsku (1887-1951)
- byl v diplomatických službách na vyslanectví v Londýně záhy po vzniku československého
státu. Odtud přešel do Vídně jako legační rada československého vyslanectví.
Tam se zajímal o život našich krajanů v Rakousku. Organizoval
menšinové školství a podporoval národní uvědomění šířením a organizováním české
kultury. Ve Vídni setrval až do zabrání Rakouska hitlerovským Německem. Vrátil
se domů, ale Hitlerově moci neušel. Ve stejný den jako jeho bratr Antonín byl i
on zatčen a převezen do koncentračního tábora v Terezíně a odtud byl zavlečen
do koncentračního tábora v Dachau, kde přežil a vydržel až do konce války. Po
osvobození v roce 1945 se stal velvyslancem ve Vídni. V roce 1948, po
"únoru" byl této funkce zproštěn.
Antonín Bořek Dohalský
Prostřední
z trojice bratrů - ThDr. Antonín Bořek Dohalský (1889-1942) - si
zvolil duchovní životní dráhu. Vystudoval teologii v Praze. Postupně stoupal
v církevních hodnostech. Od roku 1939 byl kancléřem pražského arcibiskupství,
a posléze sídelním kanovníkem "Vždy věrné Svatovítské kapituly", papežským
tajným komořím, a prelátem řádu sv. Lazara Jeruzalemského a arcibiskupský rada.
Byl uvažován jako příští pražský arcibiskup. Za nacistické okupace po atentátu
na Heydricha byl 5. června 1942 zatčen v
kapli Ústavu slepých dívek na Kampě. Bylo to v souvislosti s příslušníky
pravoslavné církve, kteří poskytli atentátníkům úkryt a podporu. Byl vyslýchán
v Petschkově paláci, kde bylo sídlo gestapa. Byl vězněn na Pankráci a v Terezíně
v Malé pevnosti. Po marném vyslýchání byl poslán s určenín R.U., tj. Rückkehr unerwünscht, návrat
nežádoucí, do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Zde po třech měsících mučení a
útrap zemřel.
Jeho
syn JUDr. Jiří Bořek Dohalský (1914-1990), (manželka Josefa Bořek Dohalská, dcera
knížete Ericha Thurn-Taxise a Gabriely, hraběnky Kinské) pracoval po osvobození
v kanceláři prezidenta Dr. Edvarda Beneše. Jako příslušník rodu Bořek Dohalský
sdílel s nimi, ale již ve svobodné vlasti, stejný osud. Dne 7. května (dle
jiného pramene až 31. července) 1950 byl zatčen a pobyl si jeden rok ve
vyšetřovací vazbě v Ruzyni. Spolu s osmi dalšími zatčenými, kteří se vzájemně
ani neznali, z nich vytvořili "protistátní skupinu". Potom byl JUDr.
Jiří Bořek Dohalský Státním soudem na Pankráci odsouzen na 17 let ve třetí nápravné
skupině pro domnělé vyzvědačství a velezradu. Z pankrácké věznice jej převezli
do přísně izolované separace na Borech. Byli tam i hokejoví reprezentanti
zatčení před mistrovstvím světa v roce 1950 - Bóža Modrý (od roku 2008 je jeho
jménem pojmenována jedna z nových ulic v Praze 9 - Hloubětíně),
Gustav Bubník, Stanislav Konopásek, Václav Roziňák, Vladimír Kobranov, Josef
Jirka, Zlatomír Červený, Jiří Macelis, Antonín Španninger, Přemysl Hajný, Josef
Štok. Mezitím jeho otec František Bořek Dohalský umírá. JUDr. Jiří Bořek
Dohalský si odseděl plnou výměru, tj. 17 let (dle jiných pramenů 14 let.) na
Pankráci, na Borech, v internačních táborech uranových dolů v Jáchymově a v
Příbrami, v Bytízi a posléze v Leopoldově. Odtud byl sice v roce 1968
propuštěn, dle jiného pramenu byl propuštěn roku 1960 při amnestii, ale byl zbaven
všech práv. Od té doby pracoval jako pomocný dělník. Teprve po své smrti 10.
října 1991 byl rehabilitován.
Zdeněk Bořek Dohalský
Nejmladší
z trojice bratrů Dohalských - hrabě Zdeněk Bořek Dohalský (1900-1945) - byl
v dobách první republiky jako redaktor Lidových novin v častém styku s oběma
prezidenty, T. G. Masarykem a Ed. Benešem. K jeho přátelům patřili i Eduard
Bass, Jindřich Jindřich a Ema Destinnová. Po nacistické okupaci se zapojil do
odboje pod krycím jménem Bedrník.
Stal se spolupracovníkem odbojové organizace "Politické ústředí" a členem
"ÚVODu" (Ústředního vedení odboje domácího). Jako příslušník staré
české rodové šlechty měl kontakty na mnohé politiky a diplomaty. Zpravodajsky
spolupracoval s naší vládou v Londýně. Doma spolupracoval v odbojovém hnutí s
Antonínem Pešlem, pražským primátorem Otakarem Klapkou a generálem Aloisem
Eliášem. V souvislosti s jeho zatčením byl i on 21. října 1941 zatčen. Tři a
čtvrt roku byl vyslýchán na Pankráci. V závěru války, 6. února 1945 byl
odvlečen s do Terezína a jako jediný z tohoto transportu byl následujícího dne 7.
února 1945 v Malé pevnosti v Terezíně na rozkaz Himmlera popraven.
Život
a boj Zdeňka Bořka Dohalského byl oceněn v roce 1992 udělením řádu T. G.
Masaryka in memoriam.
Pojmenováním
nově vzniklé ulice v nejmodernější části Vysočan jsme postavili bratřím Bořkům
Dohalským z Dohalic trvalý pomník.
Ulice Bratří Dohalských
Opět se vypravíme do této ulice v nově vzniklé části dnešních Vysočan a
připomeneme si starobylý český šlechtický rod Bořků Dohalských.
Tradice
vlasteneckého šlechtického rodu Bořků z Dohalic je spojena s východními Čechami
a s Chodskem. Nejstarší zmínky o Bořcích jsou z konce 14. století, ale
konkrétní zápisy o nich nalezneme až v roce 1395, kdy jejich předkové se poprvé
psali Dohalští podle své vsi Dohalice
u Hradce Králové. Dohalice byla sice nevelká jen ves, ale ležela v úrodné
krajině. Když roku 1659 prodával Jan mladší Dohalský z Dohalic tvrz, která
dala jeho rodu jméno, byl pořízen tento její popis:
„Sídlo starožitné od země vzhůru
na díle od kamene a svrchu též na díle od dřeva vystavené, ale hrubě zpustlé,
střechy byly něco cihlami a ostatek šindelem přikryty, hrubě chatrné. Dole byly
tři nebo čtyři suché sklepy, komory, kuchyně, pod zemí skle plný vody, nahoře
tři světnice a čtyři komory, ostatek pustý. Okolo tvrze byl příkop vodou
naplněný a za kuchyní vinopalna.“
Tvrz
existovala pravděpodobně již ve 2. půli čtrnáctého století. Z této doby se
dochovalo zdivo paláce do výše prvního patra. Zmiňované dřevěné druhé patro
bylo při barokní přestavbě nahrazeno zděnou konstrukcí. Dnes na fasádě čitelná
barokní okna byla zazděna při přestavbě tvrze na sýpku.
Opevnění
tvrze využívalo vod říčky Bystřice, která protéká na severní straně lokality.
Mezi ní a palácem byl s největší pravděpodobností hrazený dvůr. Na východ
od tvrze se nachází hospodářský dvůr.
Sláva
rodu vzniká v době Jiřího z Poděbrad. Nepřetržitá rodová posloupnost začíná
Bořkem Dohalským z Dohalic, který v roce 1497 koupil různé statky a v roce 1512
pak Mokrovousy. Mokrovousy je ves menší než Dohalice, s kterými na jihu sousedí
a jejich katastry splývají. Jen pro doplnění: obě vsi byly bojištěm prusko rakouské války v roce 1866, která
je však známa jen jako Bitva u Sadové, nebo bitva u Hradce Králové. Že velkou
tíhu bojů nesli i obyvatelé těchto dvou vsí dějiny nijak výrazně nepřipomínají.
Synové
Bořka Dohalského z Dohalic založili dvě rodové větve, a to větev
mokrovouskou a větev veselskou.
Dohalští
byli svým způsobem vladykové, potom příslušníci stavu panského a v roce 1764
byli povýšeni do stavu panských hrabat.
V
počátcích minulého století drželi zámek v Přívozci u Staňkova František Karel
Dohalský s manželkou Ludovikou, rozenou d´Hoop. Zde se jim narodili čtyři
synové, z nichž jeden - Ludvík - ještě v dětském věku zemřel. Nejstarší se
jmenoval František Ludvík Maria, druhý Antonín Maria Viktor, třetí, ten, který
záhy zemřel se jmenoval Ludvík Maria a nej-mladším byl Zdeněk Maria.
Vznešenost
rodu Dohalských z Dohalic po vzniku samostatného československého státu byla
propojena a zvýrazněna nejenom s češstvím, ale také s ideou československou,
které vtiskly Antonínovi, Františkovi a Zdeňkovi výraznou pečeť a profil. Prohlášení
bývalé české šlechty z let 1938
a 1939 ukazují nejenom na mravní profil jejich
signatářů, ale i to, že byli s českým národem stále - až do těch hrdel a statků.
Tlak
okupantů stmeloval českou národní opozici. Její součástí byla i ta bývalá česká
šlechta, která se přihlásila k českému národu, i když předpokládala, že její
vystoupení nezůstane se strany okupantů bez následků.
Bezprostředně
po napadení Polska německou armádou se na sedmdesát bývalých šlechticů
slavnostně přihlásilo k češství. Byl mezi nimi i Karel Schwarzenberg, Mikuláš
Bubna z Litic, Rudolf Czernin, František Schlik, R. Belcredi, Jaroslav
Lobkowitz, Alfons Paar.
Dne
6. října 1939 se přes hospodářský a politický nátlak z německé strany
přihlásila česká šlechta k českému národu, což byl odvážný čin. Bývalí
šlechtici vydali prohlášení, ve kterém mimo jiné uvedli, že
"politické povinnosti české šlechty bývaly
určovány službou českému státu a králi".
Dále se v provolání
uvádí:
"Rody, které sdílely po staletí osudy
českého národa a neodcizily se nikdy českému kmeni, musí i dnes býti počítány k
národu, jehož krev v jejich žilách koluje..."
Český národ má českou
šlechtu jako svou složku, jež od těla národního se nikdy neoddělila a nikdy
svým přičiněním oddělena nebude...
Vycházejíce z
přesvědčení o jednotě národa ve všech složkách a zejména o tom, že potomci
někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a
své vlasti ze všech poměrů platně sloužit, chceme se vždy za všech okolností
hlásit k českému národu."
Prohlášení
šlechty se tak stalo součástí ducha protiokupačního odporu českého národa.
Ulice Bratří Dohalský v dnešní podobě
Projdeme se znovu ulicí bratří Dohalských. Jméno
toho z bratrů, po němž byla tato ulice, dříve Čechova, označena již v letech
1948 až 1952, zvěčnili i jeho kolegové novináři, mezi nimi i Eduard Bass
Ulice Bořka Dohalského
Jsou ulice v našem domově, jejichž název
dnešní generaci již mnoho neříká. Jména mnohých, která čteme v uličních
tabulkách se nesměla v časech nedávných čtyřiceti let připomínat. Proto se
ulice se jmény "nežádoucích"
osobností musely přejmenovávat. Podobně to bylo i s vysočanskou ulicí Bořka
Dohalského. Za první republiky se jmenovala Čechova, za okupace Nižborská a po
osvobození mezi léty 1948 až 1952 Zdeňka Bořka Dohalského. My, ti starší z vás,
ji známe již jako Zbuzkovou. Mladší generaci toto jméno již mnoho neříká.
Zdeněk
Bořek Dohalský byl redaktorem Lidových novin. Patřil mezi nejbližší
spolupracovníky prezidenta E. Beneše, kteří s ním po Mnichovu 1938, po zradě
západních mocností Anglie a Francie projednávali v Sezimově Ústí další taktiku.
Zde také vznikaly počátky druhého odboje, který dostal konkrétní obsah po 15.
březnu 1939, po vpádu německých okupačních armád do zbytku území naší
republiky. Čtenáři Lidových novin mnohdy ani nevěděli, že pod značkou "zbd", která se většinou objevovala
pod články se zpravodajstvím z parlamentu i vnitřní politiky, byla skryta
osobnost vzdělaného redaktora, tak důvěrně obeznalého s politickým děním.
Eduard
Bass a něm napsal:
"Zdeněk Dohalský byl z těch
nejmilejších duší...
Do novin vcházel s
tlukoucím srdcem, tísněn svojí vrozenou ušlechtilou skromností, ale několik dní
potom v redakci mu ukázalo, že se ocitl mezi svými, mezi lidmi nezáludnými,
kteří ho mají srdečně rádi a v této kamarádské družnosti se rychle začal
rozvíjet..."
Stal se jedním z nejlépe informovaných žurnalistů a vítaným
politickým důvěrníkem."
Dále Eduard Bass
pokračoval:
"Zdeněk Bořek Dohalský byl mnohem víc,
byl vzácně osobitý zjev ušlechtilého člověka, Byl to nejkrásnější květ, jakým
mohl po staletích pučeti starobylý český rod."
Spolu se svým
domažlickým druhem Jindřichem Jindřichem patřili k oblíbencům Emy Destinnové,
neboť projevoval velký zájem o kulturu.
Dále
cituji Eduarda Basse:
„Zdeněk Bořek Dohalský nevyrostl
v žádném panském přepychu, jeho otec přišel přílišnou důvěřivostí o
rodinné statky na Domažlicku a byl by za ně mohl dostat náhradu, kdyby se byl odhodlal
obrátit se na císaře s prosíkem. Ale neměl Františka Josefa rád a hrdost
Dohalských z Dohalic mu nedovolila
ponížit se před ním k prosbě. Zdeněk následkem toho musel studovat
na malostranském gymnáziu jako chovanec Strakovy akademie, ta však dovršila a
utvrdila jeho znamenité vychování, kterým se na první ráz lišil od přemnohých
občanských kolegů a kamarádů...Snad po matce Belgičance zdědil lásku ke všemu
krásnému, zvláště k poetickému slovu, divadlu a hudbě.“
Přišla
léta okupace. Zdeněk Bořek Dohalský jako by se odmlčel. Již za války byl
přáteli požádán, aby připravil vzpomínkovou knihu o velkých osobnostech
uměleckého, vědeckého a politického života, které osobně znal. Požadavek odmítl
s jeho vlastním humorem:
"Dohalští v této době nepíší, ale
umírají na popravišti."
Přidal
se k odbojové akci redaktora Pešla (ulice s jeho jménem sousedí
s ulicí Bratří Dohalských) a stal se zpravodajskou spojkou mezi věrnými
členy vlády a londýnským vedením, mezi
prezidentem Benešem a českými politiky
Jako
aktivní odbojový pracovník výrazně ovlivnil jak činnost Politického ústředí
(PÚ), tak Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD). Byly to střechové
organizace demokratického občanského odboje, které udržovaly přímé spojení se
zpravodajským oddělením plk. Moravce v Londýně a jeho prostřednictvím s prezidentem
v exilu dr. E. Benešem. Byl i prostředníkem Beneše v udržování kontaktů s
protektorátním tzv. státním prezidentem Emilem Háchou a ministerským předsedou
protektorátní vlády, bývalým legionářem generálem Aloisem Eliášem.
V
jedné depeši z konce roku 1940 vydal Beneš Ústřednímu vedení odboje domácího
pokyn, aby - po jisté odmlce se strany Háchy - se opětného navázání kontaktů
ujal přímo Dohalský, který však stále spolupracoval s Eliášem.
Po
zatýkání odbojových pracovníků z léta a podzimu 1940 a po složité situaci,
která nastala v protektorátě Čechy a Morava po pádu Francie, byl pověřen na
základě podnětu Pavla Drtiny, který již v té době pracoval v Londýně, osobním
kontaktem s činiteli protektorátní správy Zdeněk Dohalský. Mezi Dohalským a
Eliášem došlo k velmi úzké a přátelské spolupráci. Eliáš se před ním netajil s
poznáním, že vede "boj na ústupu".
Vycházel ze zásady, že nelze žádnou
pozici vzdávat dobrovolně, ale že je nutno o ní bojovat možnými prostředky, v
případě nutnosti i předstíráním.
Zdeněk
Bořek Dohalský se svěřil svým přátelům o postoji Aloise Eliáše, který mu při
jednom rozhovoru řekl:
"Byl jste někdy na vojně? Znáte ten
pocit, když kolem vás sviští kulky? Při té naší práci mám teď stejné pocity."
Eliášovo
sdělení odpovídalo situaci.
Do
úlohy prostředníka vstoupil Zdeněk Bořek Dohalský. V týdnu před vánocemi roku
1940 se dostal Dohalský k Háchovi a upozornil ho, že
"události jdou rychleji, než se počítalo".
Požádal
ho při tom, aby ho mohl kdykoliv informovat. V depeši, kterou poslal Vladimír
Krajina 25. prosince 1940 a
kde jsou prostřednictvím Dohalského zachycena Háchova slova, se uvádí:
"Na to řekl Hácha, že se cítí velmi
unaven a mdlý, a dále pronesl:
Jsem vám k disposici, kdykoli si to budete přát. Těším se, až to odevzdáte.
Vy víte komu. Ale do ráje už s vámi nepůjdu. Já zůstanu stát na prahu."
Rozhovoru se
účastnil též ministr J. Havelka, ale na příště se snažil Dohalský jednat s
Háchou o samotě. Háchova odpověď nebyla sice přímou odpovědí na Benešův vzkaz
tlumočený Daleckým, předtím Eliášem, ale Dalecký ji považoval za významnější
než jinou odpověď.
Počátek
roku 1941 byl spojen s politickou krizí záměrně vyvolanou K. H. Frankem. Bylo
to tažení proti legionářům. V časopise Böhmen und Mähren je napadl K. H. Frank
velice ostře a označil je za protivníky německé nadvlády a moci. Legionáři jako
nespolehlivý politický živel měli být na základě Frankova požadavku vyřazeni z
veřejného života a perzekvováni. Frankův požadavek nebyl náhodný, ale
cílevědomý. Mířil na francouzského legionáře Eliáše, přímo i nepřímo, hlavně
však programově. Také depeše odeslané Ústředním vedením odboje domácího z Prahy
do Londýna prostřednictvím Zdeňka Bořka Dohalského ukazují na podrobnou
informovanost o vývoji a politické situaci v nejvyšších protektorátních
kruzích.
Náš
exilový prezident E. Beneš tuto spolupráci také potřeboval. V depeši z 21.
ledna 1941 napsal:
"Začala-li takto přesná spolupráce a
je-li v ní možné pokračovat, bude to mít pro stát velkou důležitost...
Britská vláda je
informována a působí to velmi účinně. Chápe teprve nyní jasně můj dosavadní
postup k Vám. Znamenalo by to ovšem, že v daném momentě budete postupovat tak,
jak my to zde budeme potřebovat. Jinak je fakt, že v Praze nejsou Quislingové (s
Němci kolaborující zrádci. Pozn. MK),
znamená to pro zdejší vládu a naši politiku před Angličany velké plus. A mravně
pro národ v budoucnosti bude to velká věc. Proto nepovolovat a nyní nadále
držet úzkou spolupráci s Londýnem. Souhra může být dokonalá."
Ve
spolupráci mezi Prahou a Londýnem se pokračovalo i po překonání legionářské
krize. Dne 20. března 1941 poslal prezident Beneš protektorátním činitelům
obsáhlý elaborát o mezinárodně politické situaci.
Splnil tak požadavek gen. Eliáše,
který předtím tento rozbor žádal. Za týden poslal prostřednictvím ÚVODu
instrukce protektorátnímu prezidentovi Háchovi s požadavkem, aby již nikdy -
dobrovolně nebo z přinucení - nepodepsal "žádný
papír" loajality. Znovu za svého zmocněnce stanovil Zdeňka Bořka
Dohalského.
Na
jaře 1941 považoval prezident Beneš mezinárodně politickou situaci za vážnou, a
proto ještě týž den poslal v nové depeši zvláštní instrukce Háchovi a Eliášovi:
"Proto nic nedojednávat, s ničím nedat
souhlas, nic nepodepsat. Dobrovolný podpis na nějakém prohlášení a zařazení do
Říše za koncese protektorátu by byla věc osudná, daleko horší než vynucený
podpis z 15. března 1939. Opakuji, že mám v Háchu plnou důvěru, že věřím, že
Hácha nepodlehne nátlaku ani německému, ani našich oportunistů. Věřím stejně,
že nepovolí Eliáš a bude svého šéfa legionářsky podporovat."
Benešův
vzkaz Eliášovi a Háchovi odevzdal Zdeněk Bořek Dohalský. Zároveň si od nich
vyžádal politické stanovisko "závazné
formy". Již 6. dubna 1941 oznámila vysílačka ÚVOD do Londýna, že
vzkazy byly oběma protektorátním činitelům odevzdány. Jak bylo dále sděleno, "působily hlubokým dojmem." Za několik dní obdržel Zdeněk Bořek
Dohalský za pomoci Františka Schwarzenberka odpověď, jejíž význam i obsah ocenil
nejen prezident Eduard Beneš, ale i Winston Churchil.
*
Než
budu pokračovat dál v popisu událostí za éry tragické a smutné protektorátu,
dovolte mi, jako pamětníkovi, který v těch dobách žil, připomněl
postavení, jaké zaujímal tenkrát náš prezident Dr. Emil Hácha. Myslím, že jeho
památce jsme dosud mnoho dlužni. Nedocenili jsme, že odolal tlaku nejen
říšských Němců, jako Reinharda Heydricha, českých Němců, jako Karla Hermanna
Franka, ale i českých zrádců jako plukovníka Emanuela Moravce a dalších a vydobyl
nám alespoň, že český národ přežil a nezanikl.
JUDr.
Emil Hácha (narodil se 13. července 1872 v Trhových Svinech, zemřel 27.
června 1945 ve vězeňské nemocnici na Pankráci v Praze), prezident
Nejvyššího správního soudu a docent na právnické fakultě Univerzity Karlovy
v Praze. V době, kdy se již
chystal do pense, došlo po Mnichovu k abdikaci prezidenta Beneše. Nikdo z politiků nechtěl po něm na sebe těžký
úkol hlavy státu převzít, a tak se představitelé II. republiky Beran a Hampl důtklivě
obracejí na Háchu, aby tento úkol přijal. Hácha dlouho odmítal, ale pocit
národní povinnosti u něj převládl. Dne 30. listopadu 1938 byl tedy do funkce
prezidenta zvolen.
Proti
všem slibům těch, kdož jej přiměli k přijetí tohoto těžkého úkolu, musel
Emil Hácha hned od počátku čelit těžkým problémům. Tím prvním se ukázalo být
Slovensko. To ovládané luďáky v čele s J. Tisou dosáhlo po Mnichovu
autonomie; radikálnímu křídlu strany v čele s dr. Ďurčanským to však
bylo málo. V pozadí celé kampaně stálo Německo, rozhodnuté naši republiku
zničit, a pro něž se stali Slováci pouhým nástrojem. Právě odtud byli podněcováni
žádat naprostou samostatnost. Prezident se vzchopil k tomu, aby Tisa se
zrádnými ministry 9. března 1939 sesadil a vyhlásil na Slovensku stanné právo.
Nato jmenoval na Slovensku novou vládu v čele s K. Sidorem. Hitler si
však pozval do Berlína J. Tisu a přiměl jej, aby vystoupil proti republice.
Narychlo svolaný sněm pak 14. března 1939 odhlasoval vznik samostatného
slovenského státu.
Na
radu ministra Chvalkovského se pak prezident Hácha odhodlal k osudovému
kroku; požádal A. Hitlera o přímé jednání, aby s ním probral další vývoj
na Slovensku. V noci na 15. březen 1939 dorazil vlakem do Berlína, kde ihned po
příjezdu byl přijat Hitlerem. Ten mu sdělil, že dal svým jednotkám příkaz ráno
zahájit obsazování zbytku republiky. Ohromenému a přece odpor kladoucímu
Háchovi H. Göring sdělil, že by jinak musel tak krásné město, jako je Praha,
nechat zničit. Až pod tímto tlakem pak podepsal listinu, že klade osud českého
národa do rukou vůdce.
I
po návratu do Prahy Hácha zůstal jako prezident hlavou protektorátu Čechy a
Morava. Celý jeho další život se změnil v jeden řetěz střetnutí za
zachování zbytku autonomie a zmírnění krutého osudu svého národa . Spolu se
statečným předsedou vlády ing. Eliášem zůstával v tajném styku s E. Benešem
a čelil i tlaku českých fašistů, organizaci Vlajky a E. Moravce, žádajících
dokonce účast Čechů na bojištích II. světové války. Ustavičně a někdy i
s úspěchem intervenoval za uvězněné vysokoškoláky, legionáře i za uvězněné
spoluobčany.
Zatčení ing. Eliáše, hrozby nacistických hodnostářů a
hrůzy heydrichiády spolu s dlouhodobým napětím a vyčerpáním měly však na
zdraví rychle stárnoucího muže katastrofální důsledky. Zhoubně na něj působilo
i to, že emigrace jej ve stupňovité míře kritizovala za jeho navenek loyální projevy. Od roku 1943
již vlastně nebyl schopen vykonávat svou funkci a časem přestal vnímat, co se
kolem něho děje. To však pro něho bylo spíše štěstí. Jakmile v květnu 1945
skončila válka, přijel jej do Lán zatknout úředník vyslaný komunistickým
ministrem vnitra Noskem a nechal odvézt skoro bezvládného muže, jehož museli
vynést na nosítkách, do vězeňské nemocnice na Pankráci. Tam 27. června 1945
umírá. V naprosté tajnosti byl pohřben do rodinné hrobky na vinohradském
hřbitově. Jeho hrob dlouho nesměl být označen jeho jménem.
Teprve
po šedesáti letech bylo možno objektivněji hodnotit Háchovu činnost.
Dovolte
mi ještě jednu vsuvku:
V časech
éry protektorátu se pro funkci prezidenta používal termín státní prezident. Toto slovo vzniklo z doslovného, otrockého
překladu z němčiny. Němci používají pro označení funkce předsedy vlády,
ministerského předsedy termín Ministerpräsident,
a pro přestavitele státu, presidenta republiky termín Staatspräsident. A z doslovného, otrockého překladu vzniklo
tolikrát frekventované a dosud neustále uváděné státní prezident.
A dál pokračuji
původním textem o hraběti Bořku Zdeňku Dohalském.
Když
dnes, s odstupem více než 60 let, pročítáme výňatky ze záznamů o průběhu
jednání na nejvyšší státní úrovni, připadá nám to jako běžná činnost politiků.
Vžijme se však do situace našeho národa, která tu od roku 1938 panovala.
Republika byla opuštěna a zrazena svými spojenci, velká část území i s
hospodářskou, přírodní a průmyslovou základnou odtržena a v zemi, obsazené
německou armádou a vnitřní správou, vedenou a řízenou Německem, zavládl krutý
teror. Každý pokus o odpor proti bezpráví, křivdě a násilí byl tvrdě vojenskou
a zejména policejní silou (Gestapo, koncentráky, popravy) potlačováno. Proto
byl tak významný odpor, i když s velkými ztrátami, našich vlastenců.
Velkým
problémem bylo i spojení domácího odboje s naší vládou v Londýně. Nejen, že
bylo přísně sledovaná jakákoliv možnost dorozumění se s "nepřátelskou"
cizinou, ale byly i velké problémy technické. V dnešní době, krátkovlnných
vysílaček, mobilních telefonů, rádia a televize jen těžko si představíme
tehdejší způsob verbální či jiné komunikace na dálku. A navíc, vše muselo být
naprosto utajené. Jakýkoliv pokus o odpor proti nacistickému režimu byl krutě
potlačován. Jen málo aktivních účastníků odboje se dočkalo osvobození. Nedočkal
se ani Antonín Bořek Dohalský, ani Zdeněk Bořek Dohalský.
Krutou ironií je, že ti z našich odbojářů,
národní hrdinové, kteří se zasloužili o osvobození vlasti z nacistické hrůzy,
byly pak znovu pronásledováni a popravováni v té vlasti, kterou pomáhali
osvobozovat.
Mezi
nimi i třetí z bratrů Dohalských, František Bořek Dohalský.
* * *
Na závěr ještě několik vět
z novinového útržku neznámého původu, který mi přinesla jedna čtenářka
Rokytky. Začátek mu chybí, tak jen uvádím zachovanou část textu:
...venci
1950 zatkla Státní tajná bezpečnost a soud ho poslal na 17 let do vězení.
Rodina se musela odstěhovat do Lysé nad Labem.
Antonín
na studia nemohl ani pomyslet, a tak se vyučil pokrývačem, stavěl po Praze
trubkové lešení, a pak si udělal zkoušky a stal se kvalifikovaným dělníkem
traťového svršku, což znamenalo, že mohl opravovat koleje a podbíjet pražce.
Vojenskou službu vlasti si nedobrovolně prodloužil, protože musel nasluhovat
k vůli legendárnímu černošskému trumpetistovi Louisi Armstrongovi, který
v té době koncertoval v Praze v Lucerně...
Po
kratším extempore u domovní správy a u Pražské stavební obnovy šel dělat
kulisáka do Hudebního divadla v Karlíně. Ostatně, chodil tam za známými a
kamarády po práci už předtím. Nebyl v divadle jediným aristokratem, druhou
půlku jeviště měl na starosti hrabě Zdeněk Sternberg, který pak v roce
1968 odešel do zahraničí.
V roce
1972 dostal hrabě Dohalský od divadla jako nejlepší pracovník dva poukazy na
dovolenou do Bulharska. Ministerstvo vnitra mu však odmítlo vydat pas na
základě paragrafu 141, podle něhož nebylo v souladu se státními zájmy, aby
se stal držitelem československého cestovního pasu. A tak s manželkou Ivou
odjeli na Šumavu. (Vzali se v listopadu 1974, když už měli ročního syna) Hned po
svatbě se odstěhovali do jižních Čech a hrabě se stal hospodským
v Ponědraží.
Lásku
ke kuchařskému umění mají Dohalští v rodině. podobně jako jeho starší
bratr hrabě Václav, který vařil sportovcům v Praze na Spartě, i Antonín
jezdil rok co rok v zimě vařit na dětské tábory. Když se ženil syn
hraběnky Ivy z prvního manželství, připravil Antonín v zahradě
bývalého zahradnického domku u zámku v Lysé nad Labem hody pro stovku
hostů.
Když
se ho zeptáte, jestli mu nepřijde líto, že žije v malém domku proti
krásnému zámku, který kdysi patřil jeho rodině, odpoví s docela spokojeným
úsměvem: „Je tu sice míň pokojů než v zámku, ale zase jich není tak
málo...“
Pro
doplnění údajů z historických pramenů uvádím i zápis o středověkém soudu
nad pytláky na východočeském panství Dohalských:
Dva pytláci na panství
pana Melchidesecha Bořka Dohalského z Dohalic
Pytlačení
poddaných pokládalo staré právo za dvojnásobnou krádež a krutě ji trestalo na
postrach jiným, chráníc zájem a zábavu panstva. Roku 1580 byl na lesích u
Králového Hradce přistižen při pytláctví poddaný sedlák a dodán k výslechu
a na trápení do Pardubic. V bolestech vyznal nejen na sebe, nýbrž
prozradil také svého spoluviníka pytláka. Zápis o jeho „výslechu“ zní:
„Léta
1580 Jan Hýsek, poddaný k panství kratonohskému dán ku právu outrpnému a
vyznal toto: Postřelil jsem jelena na gruntech pana Jana Dobřenského a Kuba
Kmoníček ze vsi Práv zastřelil dva ohaříky císařský a bejvá v lesích
císařských a střílívá na zvěř. A jednou jsem ho potkal, když vezli mouku
z mlejna vejrovskýho a na tom voze dvě srny zaobaleny v slámě vezl.
Jednou jsem polík ručnici a svině divoká se z ní zastřelila a on, Kuba, tu
svini vzal. A střílíval zvěř od mnoha let a já mu prach dával, někdy dvakrát do
týhodne.
Toto
dále, jsa trápen v kozle, vyznal:
Hádkovi
z Chlumce dal jsem dva zajíce a čtyry kačery a on mi za to podrazil boty.
A když on, Kuba, v tomto místě bude jako já, poví vám dvakrát víc. A na
tom na všem umírám a umříti chci a to duší zpečeťuji, že jináč není. A více nic
nevím.
A
na druhý den, znovu trápen, vyznal:
Kuba
Kmoníček ze vsi Práv na zajíce lícel na zahradě jakés snopky a sítmi a
ledajakýmis sakovinami přitrhoval. Též jednou Kmoníček u mne třicet kulek slil
a již na tom umřít chci.
Jest
ortelován, aby mečem ztrestán byl v přítomnosti pana Dobřenského
z Dořenic a na Dobřenicích, pana Melchidesecha Bořka Dohalského
z Dohalic i jiných pánův a jiného lidu množství.“
Ani
na popravišti nepřestal pardubický rychtář s nešťastníkovým „výslechem“. Před
umírajícího byl v železech přiveden jeho obviněný kamarád Kuba, aby podle
tehdejšího právního zvyku vyslechl přímo z úst popravovaného svou
obžalobu. Hrozný výjev zapsal krevní písař, maje smolnou knihu opřenu o biřicův
hřbet, takto:
„Maje
mečem popraven býti na dotázku rychtářovu toho doložil: Což jsem koliv na Kubu
Kmoníčka před trápením a na trápení mluvil, že je to všecko pravda a jináče
není, aby se Bůh nad mou duší nesmiloval! A jelena velikého Kuba zastřelil na
mýtech císařských, stoje na mezi pana Jana Dobřenského a s synem jej vydřel
(stáhl z kůže) a jej snědl. tuším i se ženou. A ty, Kubo, až budeš
v těch místech jako já, povíš více nežli já. To z oust v uši při
poslední hodině na místě popravním přede všemi lidmi mluvil Kubovo Kmoníčkovi.
A to na duši svou Jan Hýsek všecko vzal a stvrdil a tak mečem sťat v pátek
po památce Mistra Jana Husi léta 1580.“
To
stačilo. Tehdejší lidé věřili, že nikdo nelže před smrtí, odcházeje před tvář
vševědoucího Boha. Kuba byl hned vyslýchán a pověděl na sebe opravdu více než
pytláctví, jak mu prorokoval již mrtvý druh, a byl nazítří mečem popravním také
sťat.
Bedlivý
čtenář jistě postřehne, jako zajímavost, že již tenkrát, v roce 1580 se
uvádění data nedělo vždy jen podle památky svatých nebo církevních svátků, ale
jako mezník byl zařazen Jan Hus, církevním koncilem prohlášený za kacíře.
Ulice Bratří Dohalských
Zvu Vás, milí čtenáři, opět do ulice Bratří
Dohalských. S trojicí bratrů, které nám název ulice jsme se již seznámili v předchozích
článcích, podobně i s historií celého rodu Dohalských.
Kdo
se zajímá o heraldiku našel v encyklopedických slovnících i erb tohoto jednoho
z nejstarší českých šlechtických rodů. Na vyobrazení spatřil půlený štít se
šachovnicí a nad ním v klenotu černou panu nebo oblečeného mouřenína (záleželo
na tom, ze které doby vyobrazení pocházelo) a před nimi opřenou zlato-černou šachovnici.
Co
o původu a významu erbu víme? Hodně nám prozradí Bartoloměj Paprocký z Hlohol a
Paprocké Vůle (Narodil se někdy v letech 1540 nebo 1543 v Paprocké Vůli
v Mazovsku, zemřel 27. prosince 1614 ve Lvově), český historik, diplomat,
politik, kronikář, zakladatel české heraldiky a genealogie. Pocházel z Polska, odkud v roce
1588 emigroval a žil v českých zemích, převážně na Moravě, kde se ho ujal
biskup Stanislav Pavlovský. Tam roku 1593 napsal Zrcadlo slavného Markrabství moravského. a roku 1609 Štambuch slezský. Ve svém pojednání Diadochus, tj. posloupnost knížat a králů českých, biskupů a
arcibiskupů pražských a všech třech stavů slavného království českého, to jest
panského, rytířského a městského z roku 1602 uvádí, že erb Dohalských
je velmi starý, opírající se o pradávný rytířský zvyk. Tím býval druh panské
sportovní hry, takzvané hnání, při níž jezdec, v úprku jeda, bodl do kroužku,
hlavy Turka nebo panáka ze dřeva. Někdy to býval také strašák ze slámy, začasté
obraz člověka, který měl v jedné ruce šachovnici, v druhé pryčku nebo prkno.
Panák byl volně otočně upevněn kolem svislé osy. Byl-li běžící jezdec tak
neobratný, že kopím nevrazil do panáka, ale do nastavené šachovnice v jeho
ruce, panák se otočil a šachovnicí praštil jezdce do hlavy. Toto znamení
získali první Dohalští, jenže potomci jejích mu již nerozuměli, pamatujíce jen
cosi o šachovnici a rozbité hlavě.
Na
této pověsti však není dosti. I další pověst vysvětluje, jak se dostala
šachovnice do znaku Dohalských. I o tom napoví pohled do stránek Paprockého
Diadochu:
České
krvi zemanské to jinak dáno nebylo, než že se mladíci dobrodružství chtiví po
světě rozjížděli. A tak i předek Dohalských vyjel z otcova sedění, aby světa
okusil.
Jel
a jel, až přijel do mouřenínské země. Tu se dověděl, že dcera královská výborně
hraje šachy, a že se proto na tom ustanovila, kterak chce každému, kdo by s ní
hrál a nezvítězil, šachovnici o hlavu roztlouci. Povídalo se také, že nejeden
chtěl zkusit štěstí, ale každý odjel s hlavou zavázanou.
Náš
český synek maje vtip po své paní mateři, také chtěl okusit štěstí a proto se
vyptával, jakou odplatu vezme ten, kdo vyhraje. Odpovědělo se mu, že je to
uděláno již dávno. Tak jako houska na krámě stojí jeden peníz, tak platí, že
kdo vyhraje, druhému šachovnicí o hlavu dá, byť ji i rozbil.
I
pustil se český synek do hry, a maje štěstí po ruce, hru na panně královské vyhrál.
Potom se nic nerozmýšleje vzal šachovnici a o hlavu královninu ji otloukl.
To
když uslyšel otec její, čiperného jinocha pochválil a když se tento pak
k návratu domů chystal, obdařil ho pěkným erbovním znamením řka:
„Ty nosiž na štítě šachovnici zlatou a
černou, poněvadž s ní zápoliti umíš. A poněvadž jsi vtipem dceru
královskou přemohl, nechť obraz její krášlí tvou přílbici.“
A
jinoch, jsa toho vděčen, dal si na přílbici mouřenínskou pannu pod korunou, ale
s hlavou zavinutou bílým rouchem, zlatým lemováním a opásáním, ana šachovnici drží. Když pak jeden
z potomků ves Dohalice obržel, zvali se odtud Dohalskými z Dohalic, a jako věrní synové svého národa vlasti
platně a poctivě sloužili.
Tolik
nám prozradil Paprocký. Ale bylo tomu opravdu tak? Co když to bylo jinak, třeba
takto...
Jak Dohalští k svému erbu přišli ...
Podle
staré zkazky měl se jeden z předků rodu, zavát jsa osudem do krajiny
mouřenínské, utkat v soutěží několika jinochů o přízeň vladařovy dcery v této
rytířské hře. Na palácovém nádvoří bylo upraveno kolbiště a v něm pod balkony
obsypanými přihlížejícím panstvem se na volné ploše odbýval tento závod.
Uprostřed byl postaven ze dřeva vytesaný panák s roztaženýma rukama. V jedné
ruce držel proti jezdcům nastavené prkno, pro větší viditelnost šachovnicovitě
pomalované. Panák byl otočně upevněný na kůlu a volně se mohl sem a tam otáčet.
Na hlavě měl posazenou vysokou čepici (či snad korunu?), kterou měl jezdec v
trysku nastaveným kopím nebo dřevcem shodit panákovi s hlavy. A to nejen
jednou, ale třikrát za sebou. Vítěz, kterému se to povedlo si pak měl za to
dceru mouřenínského vladaře odvést s sebou co vítěznou trofej. A s ní snad i
půlku království, kterému její otec vládl. Kdož ví!
A
jak závod dopadl? Prý špatně. Mouřenínka o takto získaného ženicha prý nestála,
protože měla vyhlédnutého jiného, ze sousedství, prý stejně černého, jako byla
sama. A tak o nějakého bledulku odněkud z Čech nestála.
A
závod začal. Všichni nápadníci se snažili seč mohli. Ale co naplat, panák byl
příliš vratce upevněn a každému se jen závanem větru od běžícího koně pootočil.
Jeho napřažená ruka se mu postavila do cesty a on musel v poslední chvíli s
koněm uskočit, aby nebyl deskou zasažen. A na trefení jeho hlavy s čepicí
nedosáhl.
Jako
poslední se na startovní čáru dostavil předek našeho Dohalského. Vyhoupl se na
vraníka, prý ještě černějšího, než byla ona mouřenínská krasavice, kůň se pod
ním vzepjal, prudce vyrazil a dřív než mohl závan větru jeho oře pootočit
panákem, měl již na kopí nabodnutou jeho čepici.
Povedlo
se mu to poprvé, připravil se k druhé jízdě, když před tím učinil hlubokou
úklonu černé krasavici, a jak doufal, i své manželce. Už si představoval, jak
se budou doma divit, jaký černý démant si vydobyl v daleké cizině. Kdepak lva
nebo perly, drahokamy či koření! To si
již přivezl leckdo, ale takovouhle kořist zatím nikdo.
Vyrazil
podruhé a výsledek byl opět stejný. Již se viděl být manželem této přihlížející
krásky. Opět jí poslal na balkon pozdrav, ale zdálo se mu, že jej nějak příliš
neopětuje. A co víc, z místa vedle panáka, kde měla pod baldachýnem své sedátko
se přemístila na konec dráhy, a postavila se na hradbu do čela kolbiště, aby
měla přijíždějícího borce stále před sebou.
Na
opačném konci, na startu, se zatím připravoval náš soutěžící jezdec. Poplácal
koně po krku, snad mu něco pošeptal do ucha a podíval se na celé kolbiště. S
boku na hradbách viděl přihlížející panstvo v napjatém očekávání, ale toho si moc nevšímal. Jeho zrak zabloudil na
protilehlý konec, kde ho zaujal jen jediný divák, stojící na hradbě:
"jeho" černá kráska. Viděl ji stojící, s korunkou na hlavě, zahalenou
ve zlatistém plášti. Pohleděl na ni a na dálku ji pozdravil. Zdálo se mu, že v
jejich očích zahlédl jakýsi záblesk, který nesvědčil o jejím upřímném úmyslu.
Trochu znejistěl. Co si tak asi o něm myslí? Ty její oči nevěstí nic dobrého. Nechce
mi snad přichystat nějakou léčku? Nějakou ptákovinu? Ale na takovou dálku?
Ale
co, nemohl již dlouho uvažovat, byl čas vyrazit. S ještě větším elánem se
pustil vpřed. Snad i jeho kůň pochopil, že je to poslední zkouška, ve které
musí oba obstát. Vyrazil k boji a těsně před střetem s panákem vrhl ještě
pohled na svou tak toužebně očekávanou krásku. To však neměl. Povívající vánek
si pohrával s jejím pláštěm a když na ni náš borec pohleděl, spatřil ji na
krátký okamžik poryvem větříku nezahalenou, odkrytou v celé své černé
kráse. Byl to jen krátký okamžik, ale stačil k tomu, aby se mu zatočila hlava,
aby nezasáhl správně panáka. Panák se pootočil a napřaženou rukou se šachovnicí
jej uhodil do hlavy, až spadl s koně.
Bylo
po vítězství, bylo po nevěstě a bylo po chlubení se doma s černou nevěstou. Černá
kráska byla ráda. Měla už vyhlédnutého svého ženicha, stejně černého jako byla
ona. A ne nějakého bledulku odněkud z Čech.
Zanedlouho
slavili svatbu a našeho borce na ni pozvali, neboť to byl on, který ji
vysvobodil od toho, aby si musela vzít někoho, koho si sama nevyvolila. Za to
mu věnovala množství šperků ze zlata, stříbra a perel, ale on všechno odmítl.
Princezna mu nakonec vnutila alespoň zlatou šachovnici, na památku svého
prohraného zápasu. Dohalští ji od té doby nosí ve svém znaku. A tu černou krasavici
si posadili za ní.
Dohalské
dlouho zdobil erb s tímto klenotem. Až jednou - kterémusi učiteli se zdálo, že
chlapci z jeho třídy věnují nepřioděné krásce na erbu víc pozornosti než jeho
naukám o mravném chování. Proto si promluvil s tehdy panujícím potomkem rodu
hrabat Dohalských a po čase se jejich erb vyskytoval ve změněné podobě: černá
krasavice z něho odešla (snad se šla do svých komnat přiodít) a vystřídal ji
krasavec. Taky černý, ale oblečený.
Popis erbu rodu Dohalských z Dohalic
Původním
erbem rodu Bořků Dohalských z Dohalic byl polcený štít s levou půlí zlatou s pravou půlí zlatě-černě šachovanou.
(tři sloupce a osm řad) a levou půlí
zlatou. (V pozdějších dobách byl mnohokrát chybně malován erb - i
v oficielních dokumentech a publikacích s prohozenými stranami polí). Nad ním na turnajském korunovaném helmu byla vyskakující korunovaná černá panna
s rozpuštěnými zlatými vlasy, někdy se zavázaným obvazem po zranění úderem
šachovnice o hlavu. Před sebou drží zlatě-černou šachovnici. Vlající fafrnochy byly
zlato-černé.
V pozdějším
erbu vystřídal pannu mouřenín v pestrém oblečení.
_________________________________________________________________________
Několik poznámek pro neheraldiky:
Polcený = svisle dělený
Pravá a levá strana štítu= posuzováno z pohledu člověka držícího
štít a stojícího za ním
Turnajský helm = otevřená přilba nepoužívaná v boji, pouze
k rytířským hrám
Vyskakující = erbovní figura na štítě nebo v klenotu ze tří
čtvrtin vyčnívající
Fafrnochy = též přikrývadla, krydla, původně šátky chránící hlavu
v helmu před rozpálením sluncem
_
