Stanislav Bártl | Městská část Praha 9

Stanislav Bártl, polárník z Vysočan

Stanislav BÁRTL byl novinář, publicista, spisovatel a svého času také cestovatel po polárních krajích. Redaktor a známý autor obsáhlého populárně vědeckého díla. Řadu let působil v Mladé frontě a byl prvním novinářem a třetím Čechem, který pracoval v Arktidě a Antarktidě. Byl členem polární sekce České geografické společnosti a Klubu autorů literatury faktu (Kalf) a nositelem ceny České akademie za přínos k popularizaci české vědy a techniky. V roce 2010 převzal Cenu Městské části Praha 9.

Z tvorby Stanislava Bártla připomeňme publikace Bílá pevnina, Karavana půlnoci, Záhada kovboje PQ 17, Křídla nad oceánem či tituly Let Josephiny Fordové, Stíny mořských hlubin, Ďáblova bible, Antarktida stopami průkopníků, Antarktida v obrazech a Tady končí svět. Mnohé byly vydány cizojazyčně. V soutěži nakladatelství Orbis o moderní cestopis získala ocenění právě jeho Karavana půlnoci. Autorsky se rovněž prosadil řadou dokumentárních seriálů, publikoval v časopisech Lidé a země, Svět v obrazech – např. Záhady minulosti, Česká jména na mapě Antarktidy, Příběh čajového lístku, Příběhy psané do oblak, Velké cesty století a v dalších.

Po krátké nemoci zemřel 10. července 2011 ve věku 83 let.

Rozhovor se Stanislavem Bártlem, březen 2010:

Cestovatelů, kteří projeli téměř celý svět stejně jako Stanislav Bártl z Vysočan, je mezi námi stále více. Ovšem jako šafránu je těch, co zároveň procestovali také Antarktidu a Arktidu. A právě tyto dvě polární oblasti novinář, publicista a spisovatel navštívil zřejmě jako první Čech. Není divu, že celoživotně ovlivnily i jeho publicistikou kariéru.

Pane Bártle, zřejmě jste se musel narodit s botami z kůže z toulavého telete…

To opravdu ne, v podstatě jsem pecivál, který sice má rád ladovskou zimu, zvláště když si čte a občas koukne ven, jak tam sněží. Jenže nad knihami sníte, a když člověk hodně sní a pak hodně chce, volání dálek mu nakonec nedá…

Jaká literatura vás přivedla k cestování?

Možná se budete smát, ale jsem odkojen brakovou literaturou, tedy četbou pražské periférie. Sešitové věci, rodokapsy, cliftonky. Jenže záleží na tom, co si z toho člověk vybere. Na zadní stránce obálky rodokapsů se tiskly mapky míst dobrodružných příběhů a k tomu stručné povídání o nich. Ty listy jsem vždycky utrhl a schoval, než jsem se zmohl na menší atlas. Jeden z rodokapsů se jmenoval „O petrolej“. Šlo o dramatický příběh o tom, jak polární výprava najde v Antarktidě obrovské zásoby ropy. A protože jde o území nikoho, začnou mezinárodní tahanice, špionáž, diverze, atentáty a nakonec vypukne válečný konflikt u jižního pólu. Lidi, příroda, všechno tam bere ze své kvůli touze po moci a bohatství. Autor tohoto rodokapsu už před druhou světovou válkou vystihl jeden z hlavních problémů Antarktidy, i když mezinárodní dohody dávají tomuto světadílu naději, že snad bude podobných destrukcí ušetřen. A právě tenhle rodokaps byl jedním z prvních impulsů, který nasměroval můj zájem k polárním oblastem.

Postupně jsem se pochopitelně dostal i k cestopisné, hlavně polární klasice: Nansen, Amundsen, Scott, Samojlovic, Běhounek… A snad nejvíce jsem hltal spisy admirála Byrda a knihu prvního Čecha, který se s ním dostal do Antarktidy - Václava Vojtěcha.

Jedna věc je číst a snít, druhá skutečně se na cestu vypravit, zvláště v padesátých letech – době studené války. Jak se vám povedlo dostat se do Antarktidy?

Souhrou příznivých okolností. Rok 1958 byl vyhlášen Mezinárodním geofyzikálním rokem a nejnákladnější expedice zamířily k jižnímu pólu, kde ještě byly miliony čtverečných kilometrů, kam nikdy nevstoupila noha člověka. Většinu expedic vysílaly tehdejší dvě supervelmoci – Spojené státy americké a Sovětský svaz. A ty také nabídly určitou spoluúčast také řadě menších zemí. Československu pochopitelně Sovětský svaz. Naše Akademie věd se do spolupráce příliš nehrnula, ale mě tato informace zaujala. Právě v té době mi vyšla kniha Bílá pevnina, vlastně první česká historie hledání a objevování Antarktidy. Rozeslal jsem žádosti na nejrůznější místa o zařazení do ruské expedice a knihu k nim přiložil jako vizitku, jíž jsem dokládal svůj hlubší zájem o polární problematiku. Navíc moji snahu podpořila redakce Mladé fronty, především její šéf Mirek Jelínek.

Postupem doby přicházely zprávy, že expedice už nakládá na loď v Kaliningradě, takže jsem balil i já, ale zdálo se, že moje žádost nebude vyslyšena. Nakonec jsem povolení přece jen dostal – během čtyřiadvaceti hodin jsem se měl hlásit u expedice. Na poslední chvíli jsem to přes všechny problémy stihl, ale ještě dnes mi připadá jako sen, že jsem se stal na půl roku členem IV. sovětské antarktické expedice.

Co bylo cílem této expedice?

Expedice přivezla zásoby pro základnu Mirnyj na pobřeží, novou směnu na rok a pak ještě měla v plánu plout tři tisíce kilometrů podél pobřeží na západ na pobřeží Princezny Astrid, kde měla být založena nová stanice. Byla to místa, kam v té době člověk dosud nevkročil. Byli jsme první! Zkrátka, něco fantastického.

Váš nejsilnější dojem?

Sněhové vichřice, které si s naší 130 metrů dlouhou lodí o výtlaku dvanáct tisíc tun pohrávaly jako s papírovou lodičkou. Uragán s ní třískal o ledovou bariéru, u níž ji posádka držela, protože se na volném moři nechtěla dostat mezi ledové kry. V celé lodi to praštělo a pro obrovský hukot nebylo slyšet vlastního slova. U pobřeží jsme kotvili měsíc a z toho nás dvacet dní trápily sněhové vichřice.

Měl jste tenkrát strach?

První noc jsem spal-nespal oblečený. Jenže když to trvá déle a vy vidíte, že posádka je na podobné situace zvyklá, panice nepropadáte. Už druhou, stejně divokou noc, jsem spal v pyžamu.

Podařilo se nakonec vaší expedici vybudovat novou základnu na pobřeží Princezny Astrid?

Podařilo. I když hned první vichřice poté, co jsme zakotvili, nás připravila o techniku vyloženou na příbřežním ledu – vrtulník, buldozer, pásové traktory, sudy s naftou… Po sněhové bouři, při níž nebylo vidět na krok, všechno zmizelo. Přesto základna pro sedm lidí a zásobami na dva roky vybavená rádiem, meteorologickou stanicí a dalšími nezbytnostmi při našem odjezdu stála.

Co bylo vaším úkolem?

Byl jsem novinář, takže jsem fotografoval – mám tisíce fotek, chvíli také natáčel na kameru, kterou mi na poslední chvíli přinesl kolega z redakce Jirka Táborský, a posílal krátké zprávy do redakce. Krátké proto, že je musel morseovkou vyťukat radiotelegrafista. Delší reportáže se do Mladé fronty dostávaly až z civilizovanějších míst.

V Antarktidě jste byli na některých místech jako první lidé. Jaká byla vaše setkání s tamními zvířaty?

U základny Mirnyj jsme přistály na Nový rok 1959. Když se mělo vykládat, napochodovala k lodi skupina tučňáků. Od ní se odpojil jeden odvážlivec a přišel až k nám. Snad aby zjistil, „co se děje a vyjednával s cizinci“. Na pobřeží Princezny Astrid mě zase zaujal ležící tuleň. Chtěl jsem ho vyfotografovat, ale snímek kazilo to, že měl tlamu ve stínu. Chvíli jsem váhal, pak jsem ho chytil za ocas a otočil ho. Jen na okamžik zvedl hlavu a vzápětí o mě ztratil zájem.

Byl jste také v Arktidě, ale poznával i Afriku, Asii, Ameriku. Zůstal některý váš cestovatelský sen nesplněný?

Ano, vidět Austrálii. Už se mi nevyplní. Ale všechno mi vynahrazuje polární tématika, které se stále držím. Mám materiál ještě na několik knížek.

STRUČNÝ PORTRÉT:

Novinář, publicista a spisovatel Stanislav Bártl

Narozen 13. prosince 1927 v Praze 9

Vyučil se v Praze u malé firmy Radio Chládek radiomechanikem a obchodním příručím. V roce 1947 začal dopisovat do Mladé fronty, a když řekli, že přijmou eléva, přihlásil se. „V jednadvaceti letech jsem se stal nejmladším členem redakce, kde tehdy šéfoval Jaromír Hořec. A odcházel jsem pro změnu jako nejstarší redaktor rovnou do penze,“ usmívá se Stanislav Bártl.

V roce 1958-59 se účastnil výzkumné výpravy v Antarktidě a v roce 1963 v Arktidě.

Je autorem knih:

Bílá pevnina (1958, 1975)

Tady končí svět (1961)

Antarktida v obrazech (1964)

Atomová Arktida (slovensky 1965, rusky 1967)

Zkáza černé eskadry (1967)

Stíny mořských hlubin (1971, 1989)

Záhada konvoje PQ 17 (1971, 1984, 19954)

Karavany půlnoci (1977)

Let Josefiny Fordové (1980)

Arktida stopami průkopníků (1986)