Svažité
prostranství lemované alejí akátů bývalo proseckým korsem. Nemělo název, v
mluvě lidu se nazývalo V alejíčkách.
Za náves či později za náměstí se považovalo pouze prostranství před Brabcovou
restaurací. To byl největší pohostinský podnik na Proseku. V sále se hrávalo
divadlo. Vystupovali tu zejména místní ochotníci sdružení ve spolku Josef
Kajetán Tyl. Od připojení Proseka ku
Praze se tu zřídil i biograf. Proti
restauraci stával na válcovitém podstavci dřevěný kříž s litinovým korpusem. Odlili ho v Kolbenově slévárně jako svou
prvou tavbu. V minulé éře byl z ideologických důvodů odstraněn a umístěn na
zrušeném hřbitůvku u proseckého kostela.
V
horní části je stará prosecká škola
z roku 1889, která je ozdobena bustou Jana Amose Komenského. Po vystavění nové
školy, dnes základní umělecké školy, sídlily v budově různé instituce, od
obecního výboru, poštu a hasiče až po veterinární stanici.
V
dolní části je hospoda U Kristů. Ta bývala nejen hospodou, ale i klubovní
místnosti mnoha společenských a kulturních spolků starého Proseka.
Naproti
hospodě U Kristů je památník, který
připomíná hrdinství proseckých odbojových pracovníků, popravených 13. ledna
1943.
Uprostřed
dolní části prostranství je replika vinařského
sloupu. Původní sloup stával z časů rozmachu vinařské slávy na hranici mezi
Prosekem a Libní na silnici k libeňskému kříži nad vinicí Pečovou, později známou
jako Máchalkou. V roce 1905 při rekonstrukci silnice se dostal, už částečně zasypán,
až na chodník k vozovce. Zde vydržel až do roku 1965, kdy byl projíždějícím maďarským
kamionem poražen a na tomto místě již neobnoven. V roce 1994 byla provedena
jeho replika.
Naproti
vinařskému sloupu stávala socha Piety,
která z téhož důvodu - rekonstrukce silnice - musela být odstraněna a přenesena
na horní konec prosecké návsi roku 1905, jak dokládá letopočet na soklu.
Fara, kostel, hřbitov
Dle
zkazky uvede v Hájkově Kronice české nechal na tomto místě kníže Boleslav II. Postavit
chrám zasvěcený sv. Václavu na podzim roku 970. Tomu datu se dlouho věřilo, jak
dokládají doložené oslavy osmisetletého a devítisetletého výročí založení
kostela pod patronací zástupců vídeňského dvora. Kostel přišel velkými
pohromami během husitských bouří a v závěru třicetileté války. Jen těžko se z
těchto pohrom vzpamatovával. Dnešní podobu dostal při úpravě v roce 1931.
Bohatá vnitřní barokní výzdoba byla odstraněna v roce 1965.
Kolem
kostela se rozprostírá již zrušený hřbitůvek
Dosud se zachovalo jen jeho torzo, většinou zakryté neproniknutelnou clonou
polehlého břečťanu. Z nich vyniká jen několik náhrobních kamenů a soch , které
jsou dílem boleslavského sochaře Postráneckého. Z výnamných hrobů je tu
náhrobní kámen spisovatelky a překladatelky Honoraty Zapové, náhrobek s
antickým sloupem sbormistra pěveckého sboru Věnceslav Dünebierrem, rodinná
hrobka Freyů, libeňského starosty Světa, prvního vysočanského učitele,
národního buditele Jana Pravoslava Přibíka a zejména profesora Františka Čupra.
Na
hřbitově je dosud funkční barokní zvonice.
Naproti
kostelu je budova fary z poloviny
19. století. Její průčelí zdobí socha sv. Jana Nepomuckého neznámého autora. Důvod
jejího umístění je prostý: patron kostela, sv. Václav, byl v očích Rakouska
příliš vlastenecký, tak sv. Jan měl pozornost lidu od něho poněkud odklonit.
Proto bylo tak propagováno rozestavováním soch tohoto světce po všech možných
místech v Čechách.K faře náleží i zahrada s barokní(?) sýpkou se zajímavým
vnitřním řešením se schodištěm a pavlačí.
Sokolovna
Pod kostelem je v
bývalé stodole usedlosti U Malých sokolská tělocvična, dosud sloužící. V
přilehlém kuželníku byly nejen uschovány
na čas padáky parašutistů, kteří provedli atentát na Heydricha, ale našli tu
příležitostný úkryt i sami atentátníci Gabčík a Kubiš.
Madlina
Název
autobusové zastávky podle jména archivářky Dopravního podniku, která tu
pečovala o řidiče autobusů. Jako vděk jí řidiči prosadili vtělit její jméno na
tuto zastávku. Je to jedna ze dvou výjímek označení místa podle žijící osoby.
Prvý případ bylo označení náměstí prof. Zdeňka Nejedlého, které existovalo
nějakou euforistickou dobu po osvobození v roce 1945, další byl název ulice
Františka Grée, nyní U Smetanky. Ale po jeho úmrtí se ulici tento název již nevrátil).
Vinice Máchalka
Původně Dirixova vinice., později
podle nového majitele zvaná Pavelatzká. V roce 1725 ji vlastnil Daniel Antoním
Petsch, který jí propůjčil na dlouho své jméno. Zvala se Pečová. V naší době
známe vinici podle jména posledního majitele Josefa Máchala, Máchalka. Zničena
r. 1740.
