Kolčavka

 

Přijde-li do těchto míst dřívější obyvatel
této části Podviní, je příjemně překvapen. Kolčavka byla v minulých
stoletích romantickým letohradem v pěstěné zahradě. Žila tu nejen
historie, ale i věda, školství a kultura. Po několika ranách osudu, k nimž
patřila i stavba železničního náspu, který oddělil budovu od zahrad, se na
mnoho desetiletí, kdy objekty byly využívány především k výrobním účelům,
Kolčavka proměnila v ještě nedávno šedou přítomnost.

Ale dnes? Citlivá přestavba z ní
učinila opět architektonický skvost. Tolik postrádaná hranolovitá věž tu
vyrostla znovu a opět připomíná dávnou podobu romantického zahradnického
zámečku.

Historii zámečku zevrubně popsal spisovatel
a novinář Rudolf Jaroslav Kronbauer (1864 – 1915) a uveřejňoval na pokračování
v časopise Máj roku 1908. Kromě tohoto zevrubného zpracování se najde i
několik statí v různých časopisech.

V následujících stránkách se projdeme
pestrou minulostí Kolčavky.

 

 

Na místě brodu
přes Rokytku, kterým se vjíždělo pod svahy zdejších vinic, které tu bývaly
ještě před nařízením Karla IV., aby se všechny vhodné svahy kolem Prahy osázely
vinou révou, stojí od přelomu 19.
a 20 století jeden z nejstarších mostů přes
Rokytku. Poblíž jeho severního předmostí stávala socha sv. Jana Nepomuckého, ke
které se víže několik zajímavých a romantických zkazek. O těch bude pojednáno
v samostatném svazku. Za mostem spatříme nejen zrenovovaný, ale i
přestavěný a dostavěný objekt bývalé hospodářské usedlosti, poté vily a
zámečku, kde bylo nejen hospodářské učiliště, ale i různé výrobny a posléze se
stal z objektu i nájemný bytový dům. Objekt se od nepaměti, neznámo proč,
nazýval Kolčavka. Jméno nepochází od žádného předchozího majitele. Takové se
tu, ani jinde v okolí, nevyskytovalo.

Donedávna tu
zůstalo z někdejší romantické stavby jen smutné torzo. Tím bývalo drahně
let. Několikrát se nad osudem tohoto někdejšího šlechtického           Letohrádku zamýšlelo novináři i
spisovatelé a posteskli si nad jeho osudem. Nejobsáhlejší zpracování minulosti
a tehdy současného osudu pochází od Dr. Rudolfa Jaroslava Kronbauera. Tehdejší
atmosféru v životě a osudech Kolčavky i jeho obyvatelů si připomeneme
několika odstavci z jeho úvodní statě v nezkrácené podobě.

 

 

Kolčavka

(Parfait Reunion)

                        Disce sapere

Nápis nad průčelím Kolčavky

 

Osudu
neblahému co nevidět propadne starobylá, historická usedlost v nejbližším
okolím pražském. Výletníci drahou Českou severní nebo Severozápadní jistě si
povšimnou zajímavé budovy, vklíněné mezi železniční náspy, přečtou si nad
průčelím nápis KOLČAVKA, ale jistě
málo kdo nejmenší má tušení, jak slavné to kdysi bývalo sídlo a jaké příhody se
tu odehrávaly...

Kdysi
přepychový letohrad šlechtický dostal se do ruky patricijské rodiny pražské a
v hodině dvanácté před úplným úpadkem zachráněn a k novému, významnému
životu vzkříšen znamenitým podnikavým, moderním mužem, doktorem filozofie
Františkem Čuprem, jehož vědecké činnosti monument v Jubilejním roce Akademie
české pro vědy, slovesnost a umění (Filosofie) postavil univ. prof. PhDr.
Gustav Zába.

Ještě donedávna
zastavovali se chodci u průčelí, vkusně architektonicky zdobeného, a řešili
polozvětralý nápis „Disce sapere“, apel to, jenž dozajista nebyl v souhlase
s průmyslovým okolím, kde rostla továrna za továrnou, a tisíce rukou
intenzivně pracovalo...

Dnes ani
představy  učinit si nedovedeme, jak to
tu vypadalo před čtyřiceti, padesáti lety (tj. roku 1868). Prozaicky regulovaná
Rokytka, ženoucí svoje kalné vody kamenným korytem, mívala svěží, krásné břehy,
hnala svoje vlny lučinami a vesele bublala kolem háječků, olší a vrb,
v jejichž kořenech hojnost raků mívalo bezpečná doupata. V místech,
kde železniční valy rozbujněly se v profanickou výš a šíř, bývala
pohádková zahrada, v níž hezounký rybníček s poetickým ostrůvkem, a
nad parčíkem, v němž besídky – dle podání – bohaté, úrodné vinice, kde
znamenitě se dařila a v ideální, slunečné poloze zrála granátová
burgundská réva, slavným Karlem IV. do vlasti naší přivezená.

Co bývalo
v pražském okolí podobných čarovných sídel. Naši předkové umívali si pro
svůj oddych, pro svoje milé, vyhledat roztomilá, přepůvabná zákoutí. A
s jakým vybraným vkusem je vykrášliti, jak idylicky je zaříditi! Bývalo
takových zákoutí v pražském okolí velké množství, hodinku cesty nebo dvě
od Prahy, aby pater familias nebo jiný bohatý a štědrý živitel neměl daleko do
svého tuskula, kam zajíždíval denně ve starobylé, kočáře nebo na bujném oři.
Mívali jsme takovou patricijskou šlechtu pražskou, jež mívala zalíbení
v ušlechtilých zálibách, budovala pro sebe nádherná sídla a vybavovala je
s umělecky vytříbeným vkusem. To byly moderní hrady, kde bývala domovem
láska, rodinné štěstí, rodinné bašty, kde bylo porozumění pro krásu, pro umění,
pro čistý, osvěžující, šťastný život.

V jedné
takové baště patricijské Mozart komponoval, o úhel dále na téže asi periferii
mnohem později Manes první náčrtek k svému proslavenému Orloji nadychl na
proužek papíru. Skorem o každé z těchto usedlostí dala by se pověděti
vzácná zkazka – každá skorem má svou zvláštní, pěknou historii. V tom
směru je snad nejbohatší Kolčavka, bývalá vinice, kterýmžto názvem je taky
knihovně označena. Dnes zbyly z ní pouhé trosky... co dnes vidíme
v propasti mezi náspy, je jenom fragment bohaté, výstavní usedlosti, jejíž
kvetoucí okolí bylo železničním valem odříznuto a zasypáno, tak že zbyla pouze
rozsáhlá budova o několika křídlech, jejíž půdorys má podobu písmene E, Bývala
to učiněná pohádka... dnes zůstal po ní jenom teskný, smutný povzdech, jako po
všech dopovídaných pohádkách!

Není stopy po
těch kouzlech, jež Kolčavku činily diadémem, perlou pražského okolí. Ještě před
desetiletími sekáči o žních přišli v obilí na révu, na poslední výhonek
pravé burgundské Karlovy sazenice. Padla pod kosou a i tomu prostému muži
zželelo se opoždělého sirotečka, posledního révového Mohykána. Na Kolčavku ji
přinesl jako vzácný úkaz, jako doklad, jak těžko a nerada a jak dlouho sama ta
němá, věrná půda loučila se s mateřským svým požehnáním. Na Kolčavce
bývaly prý ohromné sklepy ...kde jsou, kam se poděly, nikdo neumí povědět, ale
pověst lidová po dnešní den o nich hovořívá. Je prý pod starou Kolčavkou zazděn
starý sklep, tam prý sud vína na sudu stojí, pavučinami opředený, a v nich
prý je víno tak znamenité a tak staré, že by se dnes dalo lžící krájet. Ve
skále  nalézají se skutečně sklepy, ale
po víně v nich ovšem ani památky – jsou zatopeny čirou, pramenitou vodou.

 

*   *   *

 

Tolik popis
dr. J. R. Kronbauera, k jehož obsáhlému pojednání se ještě několikrát
vrátíme.

Před současnou
dnešní podobou, kterou dal Kolčavce nový vlastník, byla to jen nezajímavá stavba,
ztrácející se pod vysokými oblouky železničního přejezdu nad Rokytkou. Dříve se
označení Kolčavka vztahovalo k zámečku a k němu přiléhajícím hospodářským
budovám s mohutnou hranolovitou věží, k vinici táhnoucí se až
k Sovím vrchům a rozlehlé zahradě, přecházející v anglický park,
která byla spojena se zahradou Balabenky. Ne tou nám ještě známou Balabenkou,
která stávala na Sokolovské ulici, v našich časech i přes odpor památkářů
zbořenou. Ta se správně nazývala Nová Balabenka. Původní Balabenka stávala
přibližně v ose v prodloužení ulice Na žertvách směrem
k Libeňskému mostu. Ta byla zbořena při stavbě nádraží Libeň-dolní.

Projděme se
nyní pestrou minulostí Kolčavky, dávné i nedávné.

 

 Minulost
Kolčavky

V husitských
bouřích, kdy se měnily vlastnické vztahy na tvrzi podvinských vladyků, vznikla
tu samostatná hospodářská usedlost s vinicí, později označovaná jako Kolčavka.
Její dávná minulost nám zůstane už asi navždy neznáma. Nejstarší zpráva
z dosud získaných pramenů sahá jen do 18. století, kdy vlastnil usedlost
s vinicí hrabě Milesi, markrabě Savonský. Podobně jako u většiny
nemovitostí se i zde velmi často střídali jejich majitelé. Protože se jednalo o
mimořádně výnosnou vinici i usedlost, převažovala mezi vlastníky bohatá šlechta.

V řadě
dalších majitelů je hraběnka Leopoldina Příchovská. Tato paní hraběnka nám není
neznámá, je to jedna z mecenášek 44 kapliček podél poutní cesty do Staré
Boleslavi, kterou v roce 1674 nechali postavit jezuité.

 

Majitelé se střídali

Od Leopoldiny
Příchovské získal Kolčavku francouzský šlechtic Doujand d´Houllier. Od něho ji
koupil koncem 18. století učenec dr. František Möser, zvaný „der freien Künste
der Weltweisheit und sämtlicher Rechte Doctor“.

V 19.
století je vystřídal svobodný pán Václav Ubelli ze Siegburgu, který Kolčavku
přestavěl. Oddělil budovy s hospodářskou funkcí od obytné části a
z té zřídil letohrad. Nyní nebyla Kolčavka jen vinicí s hospodářskou
usedlostí, ale i se šlechtickým sídlem. K této vysoké úrovni povznesla
Kolčavku nejen výstavná budova, ale i vinice s kvalitní burgundskou révou,
o které se tradovalo, že byla nejlepší v pražském okolí. Proto byl pochopitelný
takový zájem o Kolčavku.

Přes
velkorysou přestavbu, kterou Ubelli změnil Kolčavku k nepoznání, chyběl jí
stále punc skutečného honosného šlechtického sídla. Když Ubelli poznal, že není
v jeho silách dokončit přestavbu podle cizích vzorů, kterým se stále ještě
nepřibližovala, prodal vinici s usedlostí a letohradem hraběti Deymovi.
Ten dokončil přestavbu budovy a letohrad přestavěl v zámeček. Ze zahrady
zřídil zámecký park.

Další
vlastník, který Kolčavku po Deymovi získal, byl anglický generál Thomas of
Brady. Po Ubellim to byl tedy druhý cizinec. To svědčí o tom, že Kolčavka měla
i v cizině dobrou pověst. Generál Brady přebudoval zámecký park citlivým
přizpůsobením se terénu a toku Rokytky v typicky anglický park. V něm
nechal postavit drobné altánky, letohrádky a gloriety. Tok Rokytky nechal
upravit do několika křivolace se vinoucích ramen, která protékala malými
jezírky.

Stavba jezírek
a tůní byla nepřímým důvodem zkázy Kolčavky. V jedné tůni se nešťastnou
náhodou utopili dva malí Bradovi chlapci. Po tomto neštěstí se generál
Thomas  of Brady v hlubokém zármutku
odstěhoval z Kolčavky a prodal ji prvému náhodnému kupci.

 

A Kolčavka pustla

Tak získali
Kolčavku Krištof a Vilém z Lilienfeldu. Ti nejen, že neměli porozumění pro
krásu krajiny, ve které byl usazen kolčavecký zámeček, ale neuměli ani
ohodnotit vysokou kvalitu vína z kolčavecké vinice. Kolřavka pod jejich
rukama pustla. Noví hospodáři o ní nedbali. Lacino ji získali a proto jim nijak
nepřirostla k srdci. Vysáli z ní, co se dalo, ale nic do ní
neinvestovali.

 

Kolčavky se ujímá Hlasivec

Ve třicátých
letech 19. století koupil zbědovanou Kolčavku zámožný pražský měšťan Hlasivec.
Ten si zaslouží více místa při popisu dějin Kolčavky, než předchozí vlastníci.

Na scénu
Kolčavky tedy vstupuje zbohatlý pražský měšťan, domácí pán Hlasivec. Je to ten
pražský patricij, který vlastnil až do naší generace známý karlínský zájezdní hostinec
„U města Petrohradu“, výsadní krčmu na Proseku a dům s pekárnou na
Židovské zahradě v Praze. To byl tedy nový vlastník Kolčavky.

Protože
v tomto pojednání se nepíše jen o historicky doložitelných faktech. Místo
tu dostanou i o pověsti a tradované zkazky, které se váží k tomuto území.
A  lidé tvořící zdejší dějiny. Bylo by
škoda, kdyby i tyto příběhy, báje a vyprávěnky, kterými si krátili sešlí se
sousedé k černým hodinkám dávno před objevením rádia či televize dlouhé
zimní večery, upadly v zapomenutí. Proto mi dovolte, zejména Vy,
romanticky založení čtenáři, malé odbočení ze snad suchopárného líčení
dosavadních osudů Kolčavky a lidí s ní souvisejících. Dozvíme se, že
z Hlasivcova rodu pocházel nejen jeden z významných majitelů
Kolčavky, ale – dle lidového podání – i málem carevna „na vší Rusi“, kněžna
Tarakanova.

 

Tajemná kněžna

Jak již
uvedeno, ve třicátých letech 18. století koupil Kolčavku bohatý pražský měšťan
Hlasivec, kterému patřil i karlínský zájezdní hostinec „U města Petrohradu“.
Kdo byl ten zbohatlý pražský měšťan Hlasivec a jak přišel jeho hostinec
v Karlíně ke svému jménu, které neslo od naší země tak vzdálené město?

V rodině
Hlasivců se udržovala vzpomínka na jejich pratetu Alžbětu, která v roce
1775 zemřela v Petrohradě. Kdo byla ona Alžběta?

Dobrodružka
s velkou fantazií, osobním šarmem i příjemným a okouzlujícím vystupováním.
Ještě během svého mládí stačila procestovat Itálii, Anglii a posléze se již
jako světa znalá, trvale usadila v Paříži. Pro její kouzelný zjev a jemné
a uhlazené chování ji všude ve společnosti považovali za dceru z významné
šlechtické rodiny, o které ale ona sama nemluvila. To jen informace, které se o
ní v pařížské společnosti šířily, z ní udělaly šlechtičnu. Ať si tedy
dámy a rytíři o ní povídají to, co sami chtějí poslouchat.

Ač jí bylo
teprve dvacet let, získala si již velkou společenskou prestiž. Byla zahrnována
pozorností, dary a zájmem mocných. Dokonce se o ní rozšířila fáma, že je následnicí
ruského trůnu a jako nežádoucí levoboček (nemanželská dcera carevny Alžběty
Petrovny?) musí žít v emigraci. A tak se z ní stala „kněžna“
Tarakanova.

Když se o ní
dověděla ruská carevna Kateřina II., vylákala ji úskokem a lstí prostřednictvím
hraběte Alexeje Orlova do Petrohradu. Poslal pro ní do Francie (dle jiných
pramenů dlela v tu dobu v Dubrovníku a odjela do Říma, kde ji
zastihlo pozvání) admirálskou loď a nic zlého netušící Alžběta nastoupila na
palubu. ještě v přístavu ji zatkli. Do Petrohradu s ní pluli již jako
s vězeňkyní.

Při jednání
s carevnou neprojevila Alžběta žádnou lítost a pokoru, ani se jí nesnažila
získat k tomu, aby i ona vše považovala jen za naprosto nezávazný žert ve
společnosti stejně starých lidí. Alžběta se k dotazům carevny vyjadřovala
zpupně, jako by z ní ten vypěstovaný šarm, z rozčarování nad tak
lstivým a úskočným zajetím, vyprchal. Rázem náhle změnila názor na „lepší“
společnost, ve které se dosud pohybovala a nemínila se jakkoliv pokořit.
Kateřina II. byla na nejvyšší míru pobouřena, že nepřinutila Alžbětu
k uctivé pokoře a nechala ji uvrhnout do vězení v Petropavlovské
pevnosti. Žila tam ve strašných podmínkách, ve vlhkém podzemí, kde po třech
letech, 4. prosince 1775 zemřela na tuberkulózu.

V představách
prostých ruských lidí ale žila dál. Nevěřili v její smrt a doufali, že
jednou skutečně dosedne místo Kateřiny II. na ruský trůn.

V roce
1777 byla v Petrohradě velká povodeň a celý Petropavlovský ostrov i
s pevností byl pod vodou. Protože bylo vyplaveno i vězení v podzemní
pevnosti, tak teprve uvěřili prostí Rusové, že „kněžna“ Tarakanova již nežije a
že nemohou očekávat a doufat v její vládu.

V lidovém
podání její památka nevymizela. Dokládá to i známý obraz Konstantina Flavického
(1830 – 1866), který zobrazuje zaplavenou celu, ve které kněžna Tarakanova
stojící na vězeňském lůžku je opřená o stěnu a její zděšené rysy vyjadřují
všechnu hrůzu z blížící se smrti. Obraz s názvem „Kněžna Tarakanova
v Petropavlovské pevnosti za povodně“ 
zdobí galerii Ermitáže v Sant Petěrburgu. A nejen to – v roce
1980 vydali v tehdejším SSSR poštovní známku s reprodukcí tohoto obrazu.
Reprodukci obrazu Flavického i originály poštovních známek můžete spatřit
v archivu VK9.

Tak se dostala
žena, údajná teta či dokonce dcera Hlasivcova, vlastníka naší Kolčavky tak
daleko do světa a dokonce i na poštovní známku v zemi, která v té
době šlechtickému stavu nepřála. A její smrt v Petěrburgu snad mohla inspirovat
Hlasivce k pojmenování svého hostince „U města Petrohradu“.

O Alžbětě
Tarakanově se píše i v „Ottově slovníku naučném“:

„Tarakanová Alžběta samozvanka byla dobrodružná
koketka záhadného původu, podle některých byly dcerou pražského hostinského.
Jsouc pronásledována věřiteli, procestovala pod různými jmény skoro celou
Evropu. Od roku 1774 vystupovala jako praetedentka ruského trůnu, vydávajíc se
za nemanželskou dceru carevny Alžběty Petrovny. Toho roku dlela
v Dubrovníku s knížetem Radzwillem, jenž pro ni pracoval
v Polsku. Když se jí záměr nepodařil, odešla do Říma, kdež svými písemnými
styky upozornila na sebe diplomaty četných států. Tehdy se za ní do Říma
vypravil kníže Orlov, jenž získal její přízeň, vstoupil s ní v líčený
sňatek, avšak z rozkazu carevny Kateřiny II. dal ji v Livorně
zatknout. Tarakanova byla pak dopravena na Rus a uvězněna v Petropavlovské
tvrzi, kde zemřela na souchotiny 4. 12. 1775. Byla pohřbena beze všech obřadů.
Z jejího života čerpali látku mnozí ruští romanopisci.“

O této
„šlechtičně“ psali i v našem denním tisku v roce 1968. V archivu
VK9 se zachoval jen opis výstřižku, dnes již nezjistitelného původu.
Z něho vyjímáme:

„...Přijdete-li někdy do moskevské
Treťjakovské galerie, můžete v jednom ze sálů vidět velký obraz. Mladá
žena stojí na vězeňském lůžku v cele zatopené vodou. Je opřena o zeď a
její zděšené rysy vyjadřují všechnu hrůzu z blížícího se konce.
Z nápisu na štítku se lze dočíst, že obraz Konstantina Flavického zobrazuje
kněžnu Tarakanovu v Petropavlovské pevnosti za povodně v roce 1777“.

Text článku
zřejmě vycházel ze statě v Ottově slovníku, ale změnil město i galerii, ve
které je originál obrazu umístěn.

Umělec může
podle libosti užívat své fantazie. I tentokrát, protože povodeň
v Petrohradě byla r. 1777, kdežto tato krásná žena zemřela dva roky před
tím, ale skutečně v Patropavlovské pevnosti. Smrt v povodni byl námět
efektnější pro plátno, než jaký by poskytl skutečný konec této ženy. Proč však
tato žena malíře tak upoutala?

Roku 1772
zaujala pařížskou společnost krásná cizinka, asi třicetiletá, hovořící plynně
francouzsky a německy, částečně italsky a anglicky, nazývaná madame Frank nebo
snad Chali. Jindy se však uváděla jako kněžna Voldomírská z Kavkazu.
Později ovšem vystupovala jako paní Azová, ale i jako Betty z Obersteinu či
hraběnka Pinenbergová. Na půvabu jí to naprosto neubíralo. Naopak, poslední
jméno, kterého použila, jí ještě přidalo na tajemnosti, princezna Alžběta Tarakanová,
kněžna celé Rusi. A historce, kterou vykládala o svém původu, řada lidí
uvěřila. Zde je stručný obsah tohoto fantastického vyprávění:

„Princezna tvrdila, že je dcerou carevny
Alžběty a kozáckého hejtmana Kirila Razumovského (ve skutečnosti byl s carevnou
ženat jeho bratr Alexej). V jedenácti letech, rok po smrti matky, byla
dopravena k příbuznému otce - perskému šachovi. V té době byl též
odstraněn Petr III., nástupce carevny Alžběty; trůnu se zmocnila carevna
Kateřina II. Kněžna Tarakanova tvrdila, že v Rusku existuje silná skupina,
která by ji, údajně právoplatnou následnici trůnu, podporovala.

Carevna dala proto rozkaz, aby samozvanka
byla zajata a přivezena do Ruska. Delikátní úkol dostal hrabě Alexej Orlov,
který právě pobýval v západní Evropě. Ihned se vydal za samozvankou,
nabídl jí pomoc a brzy dosáhl, že přijala fingovanou pozvánku k návštěvě
ruského loďstva v Livornu. Velitel byl rovněž „tajným přívržencem“
princezniným.

Když člun odvážel kněžnu celé Rusi
s doprovodem k admirálské lodi, zahřměla na počest „nástupkyně“
dělová salva a na stožár vylétla vlajka s andrejevským křížem. Jakmile však samozvanka
vstoupila na palubu, byla zatčena; hrabě Orlov splnil carevnin příkaz dokonale.

Nepravá princezna snášela vězení
v Petropavlovské pevnosti jen půl roku; dne 4. prosince 1775 dobrodružka,
jejíž skutečné jméno nikdo neznal (a dosud nezná), zemřela na následky rychlé
tuberkulózy.“

Proč se
samozvanka rozhodla používat jméno kněžny Tarakanové, vysvětlila událost
v únoru 1810 v Moskvě. Zároveň dokazuje, že dobrodružka byla dobře
informována o carském intimním zákulisí.

Tehdy
v únoru doprovázela nejvyšší aristokracie z celé Rusi rakev s tělem
jeptišky  Dosifeje. Na malém pomníčku nad
jeptiščiným hrobem byl nápis:

Zde odpočívá

princezna Tarakanova

v řeholi Dosifea,

vstoupivší do Ivanovského kláštera v Moskvě

 

To byla pravá
dcera carevny Alžběty.

A znovu již
uvedená poznámka: Zkazky o dobrodružství „kněžny“ Tarakanovy se donesly až
k branám Prahy. I k rodině Hlasivcovy, která si právě koupila vinici
Kolčavku s usedlostí a v Karlíně postavila dům pro zájezdní hostinec.
Jak jej pojmenovat? Zájezdní hostince bývaly domácí konečnou stanicí dostavníků
a formanů z určitých míst a měst, kde měli zajištěnou péči pro vozy i spřežení.
A své názvy získávaly podle měst, odkud sem tato doprava mířila. Ale ze
vzdáleného Petrohradu žádný pravidelný dopravce do Prahy necestoval. Jaký byl
tedy důvod pro název hostince „U města Petrohradu“?  Že by tak chtěli postavit pomyslný pomník své
do ciziny se zatoulavší dceři, vnučce či tetě? Kdož ví!

Ani
v současné době nezůstala památka na ni bez odezvy. V době existence
Sovětského svazu, kdy jakýkoliv vztah k aristokracii a carskému trůnu byl
potlačován, vydala sovětská pošta poštovní známku s reprodukcí obrazu
Flavického s „kněžnou Tarakanovou“

 

Tímto
odbočením si čtenář učiní představu o rodu Hlasivců, z něhož snad vyšla
tak zajímavá žena, že se jí zabývala i carevna Kateřina II.

 

*   *   *

Vrátíme se
znovu k Hlasivcovi, který koupil naši, již zdevastovanou Kolčavku. Proč
koupil tuto kdysi výnosnou a kvetoucí vinici se zámečkem v anglickém
parku, která dříve lákala k návštěvám i zhýralou šlechtu, když z ní
zůstaly jen žalostné zbytky staveb, parku a vinice? Stromy pokácené, sochy
z romantických zátiší u jezírek zničeny nebo prodány. Hlavní důvod, proč
se Hlasivec rozhodl pro koupi bylo asi to, že měl představu, jak tuto přírodní
a stavební perlu povznese k nové slávě.

Hlasivec začal
Kolčavku postupně zvelebovat. Chtěl z ní vybudovat společné sídlo svým
dětem. Ale jeho záměr mu plně podle jeho představ nevyšel. Než si objasníme ty
důvody, seznámíme se s jeho pěti dětmi.

Jeho dva
synové (jejich jména archivy neodhalily) se věnovali pivovarnictví. Spojili se
s libeňskými sládky bratry Korbelovými a zavedli v Kyšperku (tehdy
Soví hora, dnes Letohrad), kam se starší bratr Korbel přiženil, výrobu piva. Nejprve
jen po domácku a po získaných zkušenostech hodlali začít pivovarničit ve velkém.
Po nesnázích s možností pořídit si tu vlastní pivovar, odešli společně –
bratři Hlasivcovi a mladší Korbel – po revoluci v roce 1848 do Ameriky.
Cesta této trojice nedopadla dobře. Popisuje ji ve svém článku Dr. R. J.
Kronbauer z vypravování Františka Korbela:

„...po dlouhé a bouřlivé plavbě, po mnoha
svízelích a po krutém strádání přistáli u malého ostrůvku nedaleko pobřeží jihoamerického,
napil se mladý Hlasivec, aby uhasil palčivou žízeň, jakéhosi domorodého vína,
jež mělo strašlivé účinky. Mladý muž nebezpečně onemocněl, a než loď
k další plavbě zvedla kotvy, vypustil duši. Ustlali mu k věčnému
odpočinku pod drnem na ostrůvku, jehož zrádná bylinná šťáva jako nejprudší
jedovatý mok zkosila mladý, nadějný život nezkušeného přistěhovalce. Brat jeho
pronikl s Františkem Korbelem dále do Spojených států, kde hledal živobytí
v industrii pivovarské.“

Dále František
Korbel vypravoval o svých zpočátku nevalných zkušenostech s vařením piva, které
hodlal ve Spojených státech zavést. Položili tam základ k pivovarnictví,
které vycházelo z jiných zásad, než dosud domácí pivovarníci praktikovali.
Snad tam jeho potomci působí dosud, protože ani Hlasivec, ani Korbel se domů
již nevrátili a zprávy o nich přestaly docházet. A jen tak na okraj – při
návštěvě americké ministryně zahraničí Allrightové, za svobodna Korbelové
v Praze, připomínali jí návštěvníci z Kyšperka svého rodáka sládka
Korbela v Americe. Že by tu byla souvislost? Kdož ví!

Nejmladší
Hlasivcova dcera Apolena zemřela ještě v mladistvém věku a dle Dr. R. J.
Kronbauera

...sdílí společný hrob s matkou svojí
na hřbitůvku proseckém. České verše neznámého poety, hlásající bol pozůstalých,
jsou v duchu doby i náhrobního kamene, hezounkého empírového pomníčku,
v jehož sousedství stojí jeho blíženec, označující hrob básníka barona
Villaniho.“

Zde opět malé
odbočení:

Hrob národního
buditele Karla Maria Drahotína Villaniho, který Kronbauer (a nejen on, o jeho
zdejším hrobě psal i T. Č. Zelinka v r. 1941 aj. ) umisťuje na prosecký
hřbitov, je velkou záhadou. Villani, autor textu písně Zasviť mi ty slunko
zlaté a dvou básnických sbírek, spolupracovník vysočanského učitele Jana Pravoslava
Přibíka má hrob i na Olšanech a aby toho nebylo málo, tak ještě v Benešově u
Prahy.

Prostřední
dcera Hlasivcova (její jméno se nepodařilo z dostupných dokladů získat) se
vdala za pražského lékaře Vydru. Žila s ním v Praze a její život
nijak nezasahoval do osudů Kolčavky, proto se o ní nebudeme dále zmiňovat. Snad
jen připomenutí, že její manžel byl nejen lékař, ale i výrobce žitné kávy
„Vydrovky“. Sběratelé kávových a kávovinových plechovek mají jeho oválnou
zelenostříbřitou plechovku jistě ve své sbírce. Jeho spojení s Vysočany
zprostředkované přes rodinu Freyovou bude popsáno v některém pojednání o
Vysočanech.

 

Ludmila Hlasivcova

Zbývá
nejstarší Hlasivcova dcera, Ludmila, ale s tou se seznámíme po následující
stati. Ta hraje v dějinách Kolčavky významnou roli.

V charakteristice
předchozích majitelů Kolčavky, než ji koupil Hlasivec, byla věta, že „vysáli
z ní co se dalo, ale nic do ní neinvestovali“. V takovém stavu jí ve
třicátých letech 19. století tedy koupil nám už známý pražský měšťan Hlasivec.
Začal ji zvelebovat pro své děti. Jmění, které získával výnosem svých nemovitostí
věnoval na náklady, které přestavba a úprava Kolčavky velkou měrou spotřebovávala.
nejen samotný objekt, ale i park procházely velkou přeměnou. Místnosti zámečku
rozčlenil tak, aby v nich měly i budoucí rodiny jeho dětí samostatné části
k obývání. Spoléhal však spíše na syny, kteří by byli budoucími obyvateli
zámečku, dcery se zpravidla rozletí do světa za svými muži. V tom se ale
starý pan Hlasivec přepočítal. Na Kolčavce tomu bylo naopak.

 

František Čupr

Nejstarší
dcera Hlasivcova, jediná, jejíž jméno známe, Ludmila, byla v jarém věku
zasnoubena synu kováře z proseče č. 123 u Vysokého Mýta, mladému
profesoru, bývalému vychovateli v šlechtických rodinách PhDr. Františku Čuprovi.
Čuprovi byli v Proseči velmi populární. V jejich rodě se udržovala
herecká tradice a tak bylo samozřejmé, že i mladý František Čupr, ještě jako student
byl hlavní oporou místních ochotníků. Byl deklamátorem společenských akcí,
hercem, režisérem, ale i nápovědou nebo kulisákem, hudebníkem nebo zpěvákem. A
autorem většiny představení. Později, když už vystudoval, věnoval se odborné
literární tvorbě. Jeho doménou bylo zejména staroindické učení.

V dobách
známosti s Ludmilou Hlasivcovou ochably jeho dramatické aktivity, protože
všechen svůj čas věnoval cestám do Podviní na Kolčavku. V tehdejších dobách
nebylo cestování tak jednoduché jako dnes. Přesto každou svou volnou chvíli
věnoval setkání s Ludmilou na Kolčavce, kde

„v jejich komnatách i parkových zákoutích
prožívali nejkrásnější a nejpoetičtější chvíle svého závratného štěstí. Po
celém kraji mluvilo se o nich a kdo je znal, prorokoval jim šťastnou a nezkalenou
budoucnost.“

Byli to prý
docela jinačí zamilovaní lidé, než na jaké byli zvyklí. Pod okny Kolčavky
dlouho do soumraku stávali posluchači, naslouchající zpěvu s doprovodem kytary,
nebo romantické deklamovánky. Nebo když se sesedli i s několika sousedy a
přáteli v parku pod stromy a poslouchali jeho povídání o tajích Vesmíru
nebo dávné minulosti naší Země.

 

Chystala se svatba

Společně se se
svými rodiči již připravovali na svatbu. Ale v nejlepších přípravách je
zastihl státní krach a Hlasivec přišel velmi brzo o všechen svůj majetek. Následkem
toho čekala Kolčavku dražba. Za této situace bylo pochopitelné, že se svatby
sejde. Vždyť tehdy se sjednávaly zásnuby podle vzájemného majetku a sňatkem se
měl majetek rozhojňovat. Proto se Hlasivcovi smířili s myšlenkou, že mimo
finanční a majetkovou ztrátu budou postiženi i neprovdáním své dcery Ludmily.
Ludmilu postihly hned dvě rány najednou: přišla o věno a tím ztratila i
ženicha. Lidé si domyslili, že dr. Čupr zapomenuv na svou lásku bude se ohlížet
po jiné bohaté nevěstě. Vědělo se o něm, že je „z chudého pytle“ a jistě zažil
nedostatek a jen úmornou prací se domohl lepšího postavení. kdo by se mu mohl
divit, kdyby odstoupil od zásnub a vyhledal si jinou životní družku.

Ale dr. Čupr
neuvažoval tímto způsobem a od svého sňatku nemínil ustoupit. Snad to byla
opravdu jeho láska, která přehlušila vidinu finančního efektu, který by pro
něho sňatek s dcerou zámožných rodičů znamenal. Čupra jen zraňovala
myšlenka na hrozící ztrátu Kolčavky, na kterou si velmi zvykl a kterou nyní
čekala dražba.

Roku 1852
vydal dr. Čupr v nakladatelství Karla Andrea „Elementární čítanku českého
jazyka pro německé školy“. Nebylo to jediné jeho dílo, mnohem později, již jako
starší muž napsal filozofické“Učení staroindické – jeho význam u vznikání a
vyvinování názorů zvlášť křesťanských a vůbec náboženských“. Za svou Elementární
čítanku obdržel od nakladatelství náležitý honorář. Abychom se vžili do
situace, která zastihla dr. Čupra při získání honoráře , prolistujeme si opět
stránky časopisu Máj s článkem dr. R. J. Kronbauera:

„...Poprvé ve svém životě měl (dr. Čupr)
pohromadě tolik peněz, vlastní prací vyzískaných. Od svého nakladatele
nastoupil smutnou cestu, bolestnou pouť – šel se podívat na dražbu jemu tak
drahé Kolčavky, ke které vížily se nejkrásnější vzpomínky, nejradostnější
okamžiky jeho života. Kdo může dnes říci, zdali ubíral se Čupr na Kolčavku
s určitým plánem? Je spíše pravděpodobno, že ho tam pudila teskná touha,
viděti a slyšeti co se bude odehrávati.

Šťastná náhoda řídila sem jeho kroky – veni,
vidi – vici, mohl tentokrát dr. Čupr říci plným právem.

Byl svědkem dražby, pochopil ihned příznivou
situaci, složil vadium – a získal Kolčavku i s Ludmilou, zachoval,
zachránil rodinnou perlu, kolébku své nevěsty, která tam byla vychována a prožila
zde se svými sourozenci svoje mladá léta. (Tím opravují se tu a tam objevující
se zprávy, že dr. Čupr dostal Kolčavku věnem.)

 

 

 

Svatba

Svatba konala
se ovšem na Kolčavce, jejíž síně oživila četná, vybraná a veselá společnost.

Dovolte opět
jedno romantické odbočení od suchých faktů:

Svatby
Františka Čupra s Ludmilou Hlasivcovou se mezi mnohými studenty a
akademickými hosty zúčastnil i Josef Jiří Kolár (*9.2.1812 - +31.1. 1896),
herec romantického stylu. V letech 1837-66 hrál ve Stavovském divadle,
v letech 1866-73 v Prozatímním divadle a v r. 1881
v Národním divadle. Byl známý i jako režisér společenských akcí, poeta,
deklamátor, překladatel. Dále jako literát, snílek a romantický fantasta.
Oblíbený vypravěč tajemných příběhů.

Při svatbě
Čuprově využil neplánovaně tajemný příběh, který kdysi vyslechl. Jednalo se o
kostýmech pocházejících z doby, kdy majiteli Kolčavky byli hrabata
Milesimo a hraběnka Leopoldina Příchovská. Z těch dob se zachovala zkazka,
že tu jsou skříně plné množství narovnaného nádherných drahocenných ženských
rob, jimiž se odívaly komtesky Milesimo a urozená paní Příchovská. Byly prý to
oděvy prazvláštních tvarů, s krinolínami, špičatými šněrovačkami, krajkovými
rukávy a klobouky úžasných rozměrů z florentinské slámy. Zachoval se velký
obraz, na němž je několik portrétů ženských příslušníků hraběcí rodiny
v těchto originelních robách.

 

Příliš zvědavá služka

Jednoho
tichého podvečera se stalo cosi neslýchaného v pokoji s těmito skříněmi.
Kterási příliš velká milovnice ženské parády, příslušnice kolčaveckého
služebního personálu, si usmyslila se podívat přes zákaz do jedné z těchto
skříní, jejichž obsah prý svým bohatstvím a krásou předčí pohádkové Popelčiny
oříšky. Všetečná Eva byla asi uchvácena vášnivou touhou, zkusit jak asi padnou
na její tělo roucha tak originálně se vyjímající na postavách, které jsou tu
jak živé namalovány na obraze.

Komnata se
skříněmi byla v té době uzavřena, a málokdo sem zabloudil. Rezavý klíč
zarachotil v zámku, a rušitelka hlubokého ticha jistě se zachvěla, když
vstoupila na koberce, tlumící její kroky. Ale touha, ješitnost její byla větší
než strach. Konečně stanula před tajuplnou skříní. V tom to ve veliké
skříni ruplo, křídla její se rozletěla... a co nyní následovalo, nelze tak
snadno pochopit ani slovy vylíčit. Ve skříni zjevila se krásná, štíhlá dáma ve
starodávném kostýmu. Kostýmovaná dáma rušitelce pohrozila vysoko vztyčenou
rukou, pak se asi v pokoji – jak bývá při takových strašidelných výjevech
zvykem - zablesklo, skříň se zase s hlučným rachotem zavřela, a zděšená
komorná se bezpochyby svalila jako bleskem zasažená na koberec.

 

Josef Jiří Kolár v roli mystika

Záliba Josefa
Jiřího Kolára ve vyprávění tajemných a záhadných příběhů, o nadpřirozenu a
černé i bílé magii byla obohacena o tento námět a nečekaně ji mohl uplatnit při
svatbě na Kolčavce plnou měrou. Po svatební hostině, krátce po obědě, když
skončil jednu z tajemných báchorek, vyzval společnost k výpravě na
půdu Kolčavky, kde prý se projevují tajemné síly, jakýsi „zemský magnetismus“,
a vyjevují  se dávno zasunuté příběhy a
znovu ožívají. Společnost, mírně rozjařená vínem, se s veselím vydala na
půdu. Co tam spatřili? Sklad dávno nepoužívaných věcí – od nábytku, vybavení
kuchyně až po odložené oblečení. Nic tajemného či dokonce strašidelného
návštěvníky neohromilo. Obdivovali umělecké provedení starého nábytku i vzácné
a zajímavé obrazy, na jejichž vystavení v sálech Kolčavky již nebylo
místo. Však při sporém osvětlení svíčkou to přesto vypadalo bizarně. Shodli se,
že ale večer by nikdo na půdu sám nešel. Vrátili se zpátky. Že jsou věci mezi
nebem a zemí, o kterých nemá člověk zatím ani tušení a že si s nimi nelze
zahrávat. Pochopitelně, že ho nikdo nebral vážně.

Celé odpoledne
prožili svatebčané buď v parku u jezírka, kde jim Čupr recitoval a zpíval
společně se svými kolegy a doprovázel je na kytaru. Pak se odebrali zpět do salonu.
Tam Čupr vyzval J. J. Kolára, ať vypráví některé své zážitky z  tajemna,
se setkání s nadpřirozenem, aby společnost trochu pobavil. Kolár využil možnost,
ale sdělil, že taková vyprávění nejsou pro pobavení. Ale až po večeři jim
vyhoví.

Po večeři
jedna z vypomáhajících mladých kuchařinek, která dosud opatrovala oheň aby
nevyhasl, požádala domácí kuchařku, že by se taky chtěla podívat na půdu, aby
tam viděla, čemu se společnost tak podivovala. Kuchařka jí řekla, že tam nic
zajímavého není. Ale ať tedy jde a brzy se vrátí.

Tak dívka šla.
Na rozdíl od předešlých došla až k zákoutí, kam oni už nedošli; tam, kde
byl uložen již pozapomenutý depositář a fundus divadelních potřeb a oblečení
z dob, kdy Kolčavku vlastnila hrabata Milesimo a Leopolda Příchovská, když
se tu ještě hrávalo divadlo. Kuchařinka otevřela jednu skříň a udivila ji
nádhera neobvyklého oblečení, kterou tam objevila. Svíčku položila na podlahu a
jako mladá dívka lačná parády, okouzlena pohádkovou nádherou šatů, si je
zkoušela na sebe. Porovnávala, jak by se v nich cítila. Krinolíny, závoje,
klobouky, vlečky úplně zmátly dívence pojem času, zkoušela a zkoušela.

V jídelně
již povečeřeli a Kolár na přání Čupra vyprávěl hostům tajemné příběhy. Jejich
smyšlený děj zasadil do kolčaveckého zámku, v jehož místnostech prý dosud
se zjevuje zakletá panna.

 

Tajemná zjevení

Mezitím domácí
kuchařka postrádala svou mladou pomocnici a ěla pro ní na půdu. procházela
rozlehlou půdu a nikde dívku neviděla. Zavolala na ni, ale nikdo se neozýval.
Pochopitelně; dívka se bála, že ji kuchařka přistihne při manipulaci
s garderóbou a bude zle. Proto honem shrnula poházené šaty po podlaze,
vhodila je do skříně (zapálenou svíčku zapomněla na podlaze) a sama se taky
schovala do skříně. Kuchařka ji hledala dál a pojednou viděla v dalekém
zákoutí zkomírající plamínek svíčky přilepené na podlaze. Šla tím směrem a
blížila se k hořící svíčce. Dívka neudržela dvířka, skříň se otevřela a
v ní se kuchařčiným očím zjevila tajemná bytost ve starodávném oblečení,
která ve spodním osvětlení svíčkou vypadala víc než tajemně. Vykřikla, obrátila
se a s kvílením seběhla s půdy do jídelny a zděšeně vyprávěla, že na
půdě je jakési zjevení. Svatebčané to považovali za nastrojenou taškařici a ti
nejrozkuráženější se rozhodli, že se tam vypraví.

To byla ale
příležitost pro J. J. Kolára, ač netušil, co mohlo být příčinou té záhady.
Proto tajemně znovu připomínal všem, že jsou na světě věci a jevy dosud
neprozkoumané, s kterými není radno žertovat. Ať si vzpomenou, o čem jim
před chvíli vyprávěl. A že půjde raději sám zjistit, co se tam odehrává. Že má
s duchy již zkušenosti. Všichni ho s napětím sledovali. Šel téměř
najisto. Našel dívku již odstrojenou z té maškary, která s obavou se
chtěla již vrátit do jídelny. Na dotaz co že tam dělá mu řekla, že si chtěla
jen vyzkoušet ty pohádkové šaty. Navrhl jí, ať se znovu do nich oblékne a
poradil jí co dělat, až sem přivede ostatní svatebčany. Když se chtějí bát, tak
ať se bojí. A nechal jí tam i se svojí svíčkou, aby na tu taškařici bylo lépe vidět.

 A tak byl dohodnuto.

Kolár se
vrátil do jídelny k hostům. Řekl jim, že na půdě sice není nic, čeho by se
mohli obávat, ale že se blíží půlnoc a to tajemné síly dostávají neobvyklou
moc. A že kdo je bázlivý, nadpřirozené zjevy to na něm vycítí a mohou mu
ublížit. Že jen nebojácní mají šanci se s duchy bez nebezpečí setkat. A
vyzval je, kdo si na to troufá, ať s ním na půdu jde. Nikdo se nechtěl
před ostatními nepřihlásit, aby nebyl považován za bázlivce. Tak se přihlásili
všichni přítomní. Protože po schodech mohli jít jen dva vedle sebe, seřadil je
Kolár sám. Muži byli galantní a dali ženám přednost. Prvá dvojice se svíčkou
v ruce vystoupila na poslední schody, opatrně se rozhlížela, ale zadní
dvojice je nedočkavě postrkovaly kupředu. Šli tedy jakoby nebojácně dál, až
v dáli viděli hořící svíčky. A za nimi...!!!

Otevřely se
dveře skříně a vystoupila zespodu podivně osvětlovaná „zakletá“ panna. Hrůzou
vykřikly a prchaly zpět ke schodům, odkud už přicházely další dvojice. Když je
taj vyděšené spatřily, obrátily se též s úprkem nazpět, ale za nimi již
stáli muži. Přes ně přepadaly a za chvíli se pod schody zmítali všichni
v jednom houfu. Dívka, která předváděla ono zjevení se mezitím vrátila
k ostatním, kteří ji v tom zmatku vůbec nepostrádali.

Aby je J. J.
Kolár uklidnil, tak jim řekl, že teď, když už půlnoc minula, se tam mohou jít
znovu podívat. A že si vezmou z jídelny svícny, aby si na všechno důkladně
posvítili. Nikomu se ale nechtělo, protože stále byli plni tajemného, či spíše
strašidelného dojmu. J.J. Kolár řekl, že se tedy půjde napřed sám podívat, a
když se za čtvrt hodiny nevrátí, ať mu přijdou muži na pomoc. Slíbili.

Kolár šel,
kolem skříně s rekvisitami urovnal rozházené ošacení, aby nic
nepřipomínalo okamžiky hrůzy a šel pro ostatní. Váhavě, ale přece všichni se
šli, vybaveni důkladným světlem, na půdu podívat. Prošli místnost po míst
nosti, z dálky si do všech koutů posvítili, ale nic je už nevystrašili.
Kolár je uklidnil, že zjevení se již nemůže objevit, protože půlnoc již minula
a vypršela jeho hodina. Snad znovu až za rok ve stejnou dobu.

A tak Kolčavce
přičiněním J. J. Kolára bylo přisouzeno, že se na půdě zjevuje duch dávné
obyvatelky. A to se snad traduje dodnes.

 

Jen na doplnění:

Podobná záhada, ale tentokrát prý skutečná,
ne naaranžovaná a sehraná jako tato, se odehrála v době, kdy Kolčavka byla
již v důsledku stavby železniční tratě ve velmi zbědovaném stavu. Kolčavka
bývala obývána mnoha rodinami. Tu prý se občas objevoval o půlnoci tajemný
mladý, ale smutný muž v jakési již neznámé uniformě a procházel se mezi
pokoji. Vysvětlovalo se to tím, že na Kolčavce kdysi, když byla ještě
hospodářskou školou, zemřel jeden ze studentů a tak prý občas bloudí místy, kde
za živa prožíval nezapomenutelné chvíle. Ale – kdož ví!

 

To bylo malé
odbočení ze svatby PhDr. Františka Čupra a Ludmily Hlasivcové. Čtenář jistě
promine toto vložené intermezzo k vystřídání snad málo zajímavého popisu
Kolčavky. K dalšímu popisu osudů Kolčavky se vracíme následujícími řádky.

 

Dr. Čupr
zařizoval svou Kolčavku nejen pro útulný domov zejména pro svou ženu, ale i
jako pracovnu a společenské centrum tehdejší vlastenecké kulturní společnosti.
Scházeli se tu literáti, dramatici, herci, hudebníci... Místnosti byly zařízeny
na svou dobu dost nákladně: obrazy, koberce, nábytek, kerramika, sklo. A
k tomu pochopitelně patřila odborně spravovaná zahrada, která byla reálným
výsekem zdejší krajiny.

Ale
nejmilejším zátiším dr. Čupra byla jeho knihovna, veliká, rozlehlá komnata byla
vyplněna knihami na všech čtyřech stěnách od země až do stropu ve dvou řadách,
tak že malované výplně nad dvojími dveřmi byly sotva vidět. Mezi knižními
skvosty zde bylo i kompletní původní vydání Voltairových spisů. Zasklené dveře
vedly do rohového pokoje, odkud byla krásná vyhlídka na celou kolčaveckou zahradu
dvěma směry.

V dalším
popisu Kolčavky se opět svěříme článku dr. R. J. Kronbauera v časopise Máj
z roku 1908:

 

„Jinou
znamenitostí Kolčavky byl velký sál v prvním patře, k němuž
přináležel balkon, nesený čtyřmi velkými kamennými sloupy. Do prvního patra
stoupalo se po širokých, dubových schodech. Sál i knihovna zmizely novou
úpravou stavení, která je přeměnila v dělnické byty.

Při pohledu na
trosky bývalé nádhery těchto komnat srdce člověka zabolí. Strop nad sálem držen
byl mohutným dubovým sloupem, pod stropem byla vzácná v tehdejších  dobách ozdoba, bohatý, veliký šestiramenný
lustr, masivně postříbřený, zařízený na světlo olejové. Průčelní stěnu sálu
krášlil vysoký vlašský krb z červeného hlazeného mramoru. Nad ním pod
přiměřenou dobovou malbou byla chlouba Kolčavky – velký hrací stroj, přepychový
to předmět, jenž nalézal se tenkrát jenom v nejlepších a nejbohatších
sídlech.

Stěny všech
komnat a ovšem i sálu a knihovny zdobeny byly malbou – svítily překrásně
malované koše s květinami živými barvami, nad dveřmi byly malířské vložky
v čtyřhranných polích, v pokojích pěkné, al fresco provedené
krajinky. Vynikající ozdobou pokojů byla kamna čistého empírového slohu, tím
vzácnější, že byla, jak značka ve vnitřku dokazuje, výrobkem českým. Zachovala
se jenom dvoje, jeden exemplář zakoupilo Umělecko průmyslové muzeum. Kamna jsou
uměleckým kouskem prvního řádu. Jsou válcové formy a mají hautreliefové
kariatidy, bílé na barevném poli; je na nich celý aparát empírového slohu, kozorožci,
trojnožky, hlavní pak jejich ozdobou je v popředí veliký, ověnčený
medailon, uprostřed něhož je antická postava ženy se splývajícím rouchem,
nesoucí pod paží knihu. Vysoká váza nahoře stejného slohu doplňuje ladně krásný,
rozkošný  celek.“

 

Neméně
zajímavý byl i vnější pohled na Kolčavku, Dr. Kronbauer se zajímal zejména o
balkon v průčelí budovy . Byl podpírán čtyřmi kanelovanými dórskými
sloupy. Nad balkonem byla původně plechová střecha, z jejichž stran se
nakláněly dva chrliče v podobě dračích tlam. Kolčavečtí draci byli zejména
místní, ale i okolní mládeži obdivováni. Zejména děti mohly na těch podivných
tvorech se zelenými těly a zlatými šupinami a ohnivými jazyky v tlamách
oči nechat. Babičky při vyprávění pohádek maličkým využívaly podob těchto
chrličů, aby v dětech vzbudily představu o podobě popisovaných pohádkových
draků.

Z uvedených
fotografií si můžeme učinit alespoň částečnou představu o tom, jak kolčavecký
balkon vypadal ještě v šedesátých letech dvacátého století a jak jej
„vylepšili“ architekti v následujících letech. Dórské sloupy podpírající
balkon byly strženy a rozpracovány na stavební kámen. Poté nahrazeny kovovými
trubkami. Empírové zábradlí šlo do starého železa a balkon se zúžil do podoby
balkonů na běžných soudobých panelových činžácích. Na dalším snímku vidíme současný
stav. Architekti sice dělali co mohli, ale diletantský zásah, kterým byl balkon
znehodnocen už odstranit úplně beze zbytky nelze.

Terén, na
kterém byl postaven kolčavecký zámeček začínal na prosecké, k jihu se
svažující stráni a pozvolna přecházel v rovinu u břehů Rokytky. Horní část
pozemku byla upravena na okrasnou květinovou zahradu a dolní část na anglický
park. Ještě před nedávnou přestavbou tohoto prostoru se tu nacházely stromy a
keře z původní zahrady a parku. Zvolna (a určitě zbytečně) zasypávaná
přírodní strž mezi dnešním parkem v Podviní a nově vznikající zástavbou je poslední
upomínka na původní kolčaveckou přírodu...

Tak to byl
popis Kolčavky a jejího života když ji koupil Dr. František Čupr a uvedl do ní
svou ženu. A co bylo dál?

Dr. František
Čupr byl profesorem češtiny na pražském Akademickém gymnáziu a přednášel i na
univerzitě. Záhy se vzdal univerzitní profesury. Proč? Odmítl přednášet dle
nového nařízení německy. Vzdal se tedy titulu univerzitního profesora, ale
zůstal na Akademickém gymnáziu. I z toho musel odejít a založil vlastní
soukromou školu. Byla to vlastně prvá
soukromá škola na našem území. Zase máme v něčem nikde a nikdy neuváděný
primát. Tyto okolnosti jsou čtenářům Rokytky i Listů od Rokytky již známé, mluvil
jsem i nich i na besedách, kde jsem uváděl pasáže z připravované knihy o
libeňské části Prahy 9, která nemohla vyjít. (Měla být jako čtvrtá
v pořadí po Vysočanech, Proseku a Hrdlořezích. Ale místo ní vyšla péčí m.
č. Praha 9 a
díky sponzorům kniha o Libeňské části, ale Prahy
8. Škoda.)

Na besedách o
historii Prahy 9 mezi mladými posluchači zjišťuji, že do školní výuky dějepisu
nelze vměstnat všechny důležité epochy našich dějin. Postupem času přibývají a
množí se dějepisné události, kupí se jedna na druhou, ale čas na jejich
poznávání zůstává neměnný. proto nutně dochází při vyučování k zhuštění
informací o minulosti našeho národa. Proto i údaje o období, kdy náš národ se
vzchopil k odboji v polovině 19. století jsou překryty mladšími dějinnými
událostmi. V následující stati chci alespoň připomenout situaci
v pražském školství, která po neúspěchu národní revoluce v roce 1848
právě souvisela s životním příběhem prof. Dr. Františka Čupra. Ten do
vyučování zařazoval pokrokové vlastenecké a všeslovanské názory. Bylo mu
vytýkáno, že  svými přednáškami vzbuzoval
zájem o českou literaturu a české písemnictví. Svými posluchači byl proto velmi
oblíben.

 

Z „pravěku“ středního školství v Praze

V historických
povídkách a románech, jejichž děj spadá do doby od ruku 1805 výše, čítáváme
výrazy ve statích o školách, třídách a učitelích gramatikální a humanitní.
Tehdy měla pražská gymnázia šest tříd. Čtyři gramatikální (parva, principia, gramatika a syntaxis) a dvě třídy humanitní (poesie a rétorika). Gramatikální
učitelé učili jen v nižších čtyřech třídách. Ti, co učili ve všech třídách
nebo jen ve dvou vyšších, byli učitelé humanitní.
Mimo to byl v Praze filozofický ústav o dvou třídách (Lyceum). Ty byly od
roku 1849 přidruženy ke gymnáziím jako jejich sedmá a osmá třída (logika a
fyzika). Gymnázia byla rozdělena na vyšší a nižší a zavedena zkouška dospělosti
(maturita) na závěr studia. Od roku 1865 bylo zavedeno latinské číslování
postupných ročníků.

V Praze
byla jen tři gymnázia – staroměstské, novoměstské a malostranské. Staroměstské
si podrželo historická název Akademické
z doby, kdy patřilo pod univerzitu a studenti posledních dvou ročníků byli
již akademici, podobně jako
posluchači  univerzitních fakult.
Akademické gymnázium byl v podstatě český ústav, i když mezi učiteli byli
i Němci. Vyučovalo se v českém jazyce. Po porážce národní revoluce
v roce 1848 se začala do škol prosazovat němčina. A od 13. září 1850 bylo
zaváděno postupné vyučování v německém jazyce. Nejprve jen v některých
třídách a jen vybrané předměty, ale od 3. října 1853 se směla česky přednášet
jen čeština a náboženství, jinak všechno jen německy. Toto nařízení vydrželo až
do roku 1861.

Reakci
studentů na toto opatření zaznamenal Vítězslav Hálek, který se stal i posluchačem
krátce na to založeného soukromého učiliště dra Františka Čupra na Kolčavce.

 Popisovaná událost – zákaz českého vyučování –
se odehrála roku 1853. Rok na to, 20. listopadu 1854 bylo zahájeno vyučování ve
vysočanské škole. České vyučování. Prvým učitelem byl národní buditel
pronásledovaný pražskou policií Jan Pravoslav Přibík. Jak je možné, že pouhý
rok poté, kdy se v Praze prosadilo tak přísně zakázání českého jazyka při
vyučování, za hranicemi Prahy se k tomu již nepřihlíželo. A to byl na
místo učitele vybrán a karlínskou okresní vrchností schválen policií sledovaný
učitel. Není to zajímavá, ale téměř nepochopitelná souvislost?

Nyní následuje
neurčitá informace. Další popis vychází z nejednotných pramenů. Mezi
Čuprovými žáky (na Akademickém gymnáziu nebo v jeho soukromém učilišti?
Z pramenů různorodých novinových a časopiseckých článků to upřesnit nelze)
byli i Vítězslav Hálek, Al. V. Šmilauer (Šmilovský), JUDr. Julius Grégr, Ferdinand
Schulz, hrabě Rudolf Thurn-Taxis, prof. Jaromír Čelakovský, Karel Starý, Karel
Studnička a další. Studenti v jeho třídě vydávali svůj česky psaný
časopis. Nejen s vědomím dra Čupra, ale i s jeho spoluprací. Když se
to dověděli jeho představení a úřady, byl ostře kritizován.

V popisu
dalšího úseku jeho života, a snad nejvýznamnějšího, nejsou prameny jednotné.
Promítá se tu do jedné roviny jeho působení na Akademickém gymnáziu
s přednáškami na univerzitě. Původní prameny nejsou dostupné, zbývá jen
druhotné svědectví (a případně spekulace) z novinových a beletristických
článků. Následující stať je podložena pouze nejistými údaji. Fakta o ukončení
Čuprova pedagogického působení jsou tedy historicky nejasná. Co se tenkrát
odehrávalo, co tak změnilo Čuprův život?

Následující
věty se opakují v několika časopiseckých a novinových článcích téměř
doslova, ale nelze zjistit, z jakého pramene pocházejí, kdo byl ten prvý,
který před ostatními stylizoval tyto věty, které ti další po něm pak jen
nekriticky přebírali:

„Dr. František Čupr se vzdal univerzitní
profesury. Proč? Odmítl přednášet německy a měl být za to přeložen do Uher. Na
nově přidělené místo nenastoupil a přišel tím o titul univerzitního profesora.

Přešel do Akademického gymnázia
v Praze. Byl horlivým propagátorem vlastenectví a zejména českého jazyka.
Strpěl, aby studenti v jeho třídě vydávali sami svůj česky psaný časopis
za redakce Vítězslava Hálka a Al. V. Šmilauera. A to nejen s jeho vědomím,
ale i spoluprací. Doneslo se to do kabinetu ministra školství hraběte Thuna a
proto byl zbaven profesorského místa. Jako provinilci mu nebylo přiznáno
ani výslužné.“

 Mnoho jasna nevznese ani článek Vítězslava
Hálka otištěný v roce 1861. Popisuje onu událost, ale v Akademickém
gymnáziu, ne tedy na univerzitě. A aby nebylo těch nejasností málo, uvádí jména
profesorů, o kterých píše, jen iniciálami Z., S. a Č. Pod tím Č. by se snad
mohl skrývat jedině dr. Čupr.

 

Soukromá škola na Kolčavce

Dr.Čupr se ani
nyní nemínil vzdát vyučování. Cítil se být povolán k tomu, aby i nadále
byl pedagogem. Po velkých peripetiích zřídil v Praze dvě soukromé školy –
soukromé gymnázium, které dostalo právo veřejnosti, a soukromou školu reálnou.
Ale to nebylo stále to, oč tak usiloval. Měl jiný plán a ten se mu povedl až na
Kolčavce. Podal si žádost k Zemskému úřadu o povolení zřízení soukromého
učiliště a kupodivu, 15. prosince 1853 dostal kladnou odpověď.

Po získání
povolení začal dr. Čupr sestavovat profesorský sbor a upravovat prostory.
Vyčlenil pozemky pro školní pole a přestavěl vnitřní prostory a uspořádání
místností na Kolčavce jako učebny, dílny a ostatní pracoviště. Další přestavbou
vznikl i studentský internát s kuchyní.

V roce1856
zahájil vyučování nejprve s 10 žáky. Po získání zkušeností a rozšíření
profesorského sboru měl roku 1857 již 38 posluchačů. Mezi nimi byl (?) i
Vítězslav Hálek. Zde je však nejasnost. Byl studentem Čuprovy hospodářské školy
na Kolčavce nebo Staroměstského (Akademického) gymnázia? Nebo obojím?
Z jeho životopisu to nevyplývá. Tak vše nasvědčuje tomu, že jeho vztah
k dr. Čuprovi pocházel z Akademického gymnázia, kde studoval. Ale že
na Kolčavku docházel je nesporné. Vždyť Kolčavka byla místem, kde se setkávali
vlastenečtí literáti a umělci. Hálek měl mezi nimi své místo.
V pozůstalosti dr. Čupra byly uloženy i doklady na Hálkova studijní léta.

Dalším
dokladem o vztahu Vítězslava Hálka a dr. Františka Čupra je výňatek z článku
od Františka Heritese:

„...O jednom z bývalých profesorů
Akademického gymnázia dr. Františku Čuprovi, psali jsme nedávno v článku o
Kolčavce. Osudy Čuprovy jsou známy – jeho shovívavost ve věcech národních byla
příčinou, že ho vláda zbavila profesury a propustila ze státní služby bez
nároku na výslužné. Tenkrát i tak neviňoučká věc, jakou bývaly časopisy
gymnaziálních žáků, byla ohromným hrůzostrašným proviněním. Dr. Čupr jako
profesor češtiny nejen že „zlořád“ trpěl, on dokonce příspěvky čítal a schvaloval
a byl ovšem v důsledku spoluviníkem. Jak zdravý a osvěžující duch vanul
v těch dobách na Akademickém gymnáziu, toho dokladem jsou české úkoly Čuprových
žáků, jež dochovaly se v rodině kolčaveckého pedagogického informátora.
Dr. Čupr nabádal studenty k samostatné tvorbě slovesné a u koho postřehl
básnické nadání, tomu věnoval obzvláštní pozornost. Vzácnou schopností vynikali
zejména dva studenti, Vítězslav Hálek a Al. Šmilovský...“

 

V roce
1856 tedy dr. František Čupr byla vybudoval prvou vyšší hospodářskou školu v Čechách. Studenti i profesoři
vytvořili kolektiv, který se i po letech setkával. Sebevědomí studentů podpořil
i jejich společný stejnokroj. Byl podobného střihu, jaký nosili tehdy
důstojníci a jejich límce byly ozdobeny zlatými klasy. Studenti rádi
v tomto stejnokroji vycházeli do ulic. Budili všude pozornost a rozruch.
Zejména maminky dcer v patřičných letech, kdy již obmýšlely zajistit jim
vhodnou životní partii, byly rády, když se jejich dcery po nich dívaly. Dobře
věděly, že z dnešních akademiků budou za čas páni ředitelé, inspektoři,
správcové, důchodní či pojezdní. A to byla velmi nadějná vyhlídka. A páni
studenti dovedli takové přízně využít. Stávalo se, že studenti bývali zváni na
návštěvu do rodin, což v tehdejších dobách nebývalo tak samozřejmé. Ale
matinky rozprostíraly sítě, jak jen se dalo.

 

Studentský život

Zde je snad na
místě vypodobnit život studentů v čase mimo vyučování. Byla to mladá a
bezstarostná chasa, s nimiž mívali občas páni profesoři kříž. Často se
muselo čekat na pana ředitele Čupra, až přijede z Prahy a zjedná pořádek a
učiní přítrž uvolněné kázni. A to pomohlo. Pan ředitel Čupr i jeho žena Ludmila
se těšili u studentů veliké vážnosti.

Během dne měli
studenti dost práce. Ve škole i v praktické výuce. Výdyť se museli zúčastňovat
všech zemědělských prací  na osmdesáti
korcích kolčaveckých polí. Ale když nastal večer, povinnosti skončily a nastal
čas zábavy a rozptýlení. A to oni taky dovedli. Když dovolilo počasí, scházeli
se na břehu Rokytky pod sochou sv. Jana Nepomuckého. Tam už na ně čekala
„markytánka“ s nůší a košíkem různých dobrot. Sladkých i od masa, moučných
i tekutých. Studenti tam zpívali, rozprávěli nebo jen tak rozverně klábosili.
To už se ale začala trousit mezi ně děvčata z okolí. Jednotlivě i po skupinkách.
S nimi potom byla teprve radostná zábava. A když se setmělo a děvčata se
obávala cesty domů potmě, studenti galantně nabídli svůj doprovod. S tím
býval problém. Kolčavka nebyla jen studijním ústavem, ale i internátem a ten má
samozřejmě domácí řád. A jeho jedním článkem je i čas večerky. Takováto
doprovázení mívala pak další kapitolu po návratu po večerce.

Kolčavecká
usedlost nebyla jen místem vzdělávání studentů, ale i společenským a kulturním
střediskem. Bylo zde divadlo s dobře vybaveným jevištěm a zásobou kulis a
dekorací, scházeli se zde vlastenci, spisovatelé a umělci. Lákala je nejen
pohostinnost domácích pánů, ale i rozsáhlá knihovna.

 

Škola končí

V Táboře
byla zřízena Zemská vyšší hospodářská škola. Jako státní zřízení měla více
možností než soukromé učiliště na Kolčavce a tak bylo  jen logické, že dr. Čupr se musel své školy
vzdát a ukončit vyučování.  Poslední
semestr hospodářského učiliště na Kolčavce probíhal ve školním roce 1870-71. A to je taky konec této
kapitoly života Kolčavky.

Navíc, zhoršil
se zdravotní stav jeho manželky Ludmily, která mu dosud byla velkou oporou ve
veškeré práci. Proto připravil dr. Čupr přesídlení do Prahy, aby byla blíže
zdravotnickým zařízením. Též pro to, aby měl snazší kontakt se svými pražskými
vzdělávacími ústavy. Ale paní Ludmile se z Kolčavky, na kterou si zvykla,
nechtělo. Vždyť to bylo její rodiště. Zdravotní stav se zhoršoval a v prosinci
1877 zemřela. Pohřbena je na Proseku.

Po její smrti
se dr. Čupr uzavřel do sebe. V osiřelé Kolčavce se již nepřijímaly návštěvy.
Čupr se nyní věnoval jen svému filozofickému dílu – Uční staroindické, které
pak vydal u pražského nakladatele Urbánka.

 

Zánik slávy Kolčavky

Byly zahájeny
stavební práce při vybudování železničních náspů a tím vzala za své všechna
romantická krása kolčaveckých zahrad a parků. Násep rozčlenil toto území a
usedlost Kolčavka, oddělena od svého přírodního zázemí se topila v hloubce
terénu pod vysokými železničními náspy. Budova Kolčavky je vysoká 14,5 metrů, ale
železniční koleje nad ní vedou ještě o 15 metrů výše.

Staveniště
obsadili „ajznboňáci“ a jiní dělníci, které nám Jan Neruda tak věrně vylíčil ve
svých „Trhanech“. Postupovali, tlačili se blíž a blíž až pronikli do samé
Kolčavky. Tam, kde býval studentský „traktýř“, usadil se kantinský, a za stoly,
kde studenti se svými profesory se stravovali, řádila rozjařená ajzboňácká
chasa, která dovedla peníze vydělat, ale také je utratit. V přízemí
hlavního traktu se ubytovali inženýři, tam bývalo také výplatní okno, před nímž
se odehrávaly bouřlivé výjevy. Dřívější studentské byty obsadili dělníci se
svými „partafíry“.

Lidstva
přibývalo, a nebylo místečka, kam by je uložili. Dělníci obsadili kdejaký kout
a tábořili i v improvizovaných barácích.

O tom, co se
tu dělo, se vypravují celé legendy. Co peněz se vydělalo a co se jich utratilo.
Večer si přivezli sud kořalky a k ránu byl prázdný. Nebylo divu, že
ajzboňácká chasa nevycházela takřka z opojení a prováděla potom neslýchané
kousky.

A v tomto
prostředí, v tomto stavu obležené Kolčavky přebýval v prvním patře
stále dr. Čupr.

Stavba
skončila, dělníci odešli a zůstala jen zbědovaná Kolčavka. A zde 29. června
1882 dr. František Čupr zemřel. Byl pohřben za velké účasti lidu a celopražské
vlastenecké veřejnosti na starobylém hřbitově u kostela sv. Václava na Proseku.
jeho náhrobek spatříme vpravo od vchodu na hřbitov. Má neobvyklý tvar: komolý
čtyřboký jehlan stojící na čtyřech koulích. Na jeho přední stěně je již jen
s obtížemi čitelný nápis, jehož autorství je připisováno Vítězslavu
Hálkovi:

Než došel´s cíle, chodče osamělý

ni slunka zář, ni píseň Filomeny

Tvé nedotkla se ustarané hlavy,

když za ideou bral´s se bez únavy.

to za ideu lidskou, čistou, svatou.

 

Teď v kadeř Tvoji šedou v zemi,
zlatou

se Ti vplétá vínek vavřínový.

Zní píseň slavičí teď mezi rovy

a na Tvém rově slunko líbá georgíny.

 

A starých Hindů gigantické stíny

se nesou klidnou hloubí Tvého snění.

Hle! prchá noc, zazní kuropění!

 

  
Kolčavka 29. června 1882

 

*   *   *

Současný stav
hrobu a úprava jeho okolí neodpovídá významu tohoto u nás dosud nedoceněného
učence a pedagoga. Náhrobek s epitafem je již natolik porušený, že jeho
text je skoro k nepřečtení a sám náhrobek bývá obrostlý neproniknutelnou
spletí břečťanu, jako ostatně celý hřbitov.

Úmrtím dr.
Františka Čupra a stavbou železniční trati se rozmach Kolčavky zastavil a
počínal její úpadek. O jejím dalším, již méně zajímavém osudu máme jen několik
archivních zápisů.

Změnil se
reprezentační charakter budovy. Zřizovaly se tu řemeslnické provozovny a
nájemní byty.

Jaký byl osud
Kolčavky po jejím znehodnocení stavbou dráhy? Alespoň několik stručných
archivních záznamů:

V roce
1884 vznikl požár v sirkárně v nádvorní části budovy, ve které byly i
další řemeslnické dílny.

Roku 1886
zdědil po smrti dr. Františka Čupra Kolčavku jeho syn Ladislav Čupr.

Zajímavý je
zápis z roku 1903. Na stavební úřad podalo žádost 22 rodin, které bydlely
v 1. patře budovy, ve které byly jen 3 záchody. Spory o zřízení dalšího
záchodu nebyly vyřízeny ani po obšírné korespondenci, která se táhla až do roku
1909.

Roku 1937 po smrti
Ladislava Čupra zdědili objekt ing. Ladislav Čupr a Betta Čuprová, společně
s Věrou Suchánkovou.

K roku
1939 je zmínka o firmě paní Hofmanové, minerální barvy a chemické preparáty.
Tato firma tu snad byla – společně i s jinými – asi od roku 1882.

Z roku
1942 je stručná zmínka, která připomíná, že zde byla továrna pletacích strojů,
patřící Fr. a M. Jarešovi.

Další zápis je
z roku 1947: Čeněk Augustin, výroba likérů a dr. Bohumír Grün, továrna na
barvy a laky.

Od objektu
Kolčavky byla asi roku 1937 vyčleněna budova s nádvorním traktem čp. 69.
Jejím držitelem v tu dobu byl dle zápisu J. Jankovský. Potom byl
v budově podnik na výrobu náplní do hasicích přístrojů n. p. Karosa.

Na pavlači
před kanceláří byl zavěšen pozdně renezanční zvon, který byl používán k oznamování
začátků a konců pracovních směn a přestávek. Byl vysoký 20 cm s průměrem dolního
okraje 25,5 cm.
Na vnějším obvodu pláště měl mezi dvěma kvítky nápis: LETA 1598 MGW.  Na protější
straně pokračoval již porušený nápis: WACLAW
CIL... A SWOG... CICG... Srdce  zvonu bylo zdobeno kovanou lilií. Byl zavěšen
na trámku a zajištěn snad ještě původními kovanými hřeby. Zvon pocházel
pravděpodobně ze zrušené kapličky v okolí Sadské a byl sem přenesen po
roce 1945. Byl odcizen v dnes již nezjistitelné době před roku 1970.

Jiná verze se
domnívá, že je to školní kolčavecký zvon, kterým se odzváněly začátky a konce
vyučování, přestávek a snad i budíček a večerka v internátě.

Před
kolčaveckou usedlostí byl roku 1889 vybudován železný most přes Rokytku a znovu
sem byla umístěna socha sv. Jana Nepomuckého, která dříve stála
v blízkosti dřevěné lávky. O dnešním osudu sochy nemáme zprávu. Lidové
podání ji nesprávně ztotožňuje se sochou sv. Jana Nepomuckého, která byla
původně umístěna na nároží vysočanského hostince „U české lípy“, a dnes je ve
sloupové galerii vysočanské radnice.