II. JIHOVÝCHODNÍ STEZKA (otevřena v březnu 2011)
1) Vlastivědné stezky Městské části Praha 9
2) Zvonička – Náměstí OSN
3) ZŠ a Gymnázium Špitálská
4) Sokol Vysočany
5) Zajímavosti v okolí
6) Pomník u Rokytky
7) Ragbyové hřiště Pragy Praha
8) Hala č. 19
9) Kolonie Čína a obecní kolonie Za Aero
10) Kejřův mlýn
11) Pražský zlom
12) Hořejší rybník, vrch Smetanka a Přírodní park Smetanka
13) Bitva u Štěrbohol
14) Jiránkova vila
15) Hrdlořezská výsadní krčma
16) Vrch Tábor a Jiráskova vila
17) Zahradnická škola
orientační mapka obou stezek
Vydáváme se po jednotlivých zastaveních nové - jihovýchodní trasy
1. Vlastivědné stezky Městské části Praha 9 - na ceduli je přehled obou tras
SEVEROZÁPADNÍ STEZKA
1) RADNICE, 2) VYSOČANSKÉ NÁDRAŽÍ, 3) FLAJŠNERKA, 4) PROSECKÝ RYBNÍČEK,
5) JETELKA, 6) PROSECKÁ NÁVES, 7) KOSTEL sv. VÁCLAVA, FARA,. HŘBITOV,
8) SOKOLOVNA, 9A), 9B) PARK PŘÁTELSTVÍ, 10) SOCHA JIŘÍHO WOLKERA, 11) STŘÍŽKOV,
12) PŘIBÍKOVA VYHLÍDKA, 13) VYHLÍDKA EMY DESTINNOVÉ, 14) PROSECKÉ SKÁLY,
15) VINICE MÁCHALKA, 16A, 16B) PARK PODVINÍ, 17) JEZ A NÁHON KE MLÝNU,
19) MLÝN V PODVINÍ, 18) BROSCHEŮV LIHOVAR, 20) KOLČAVKA 21) PARK U VYSOČANSKÉ POLIKLINIKY
JIHOVÝCHODNÍ STEZKA
1) Vlastivědné stezky Městské části Praha 9, 2) Zvonička – Náměstí OSN, 3) ZŠ a Gymnázium
Špitálská, 4) Sokol Vysočany, 5) Zajímavosti v okolí, 6) Pomník u Rokytky, 7) Ragbyové hřiště
Pragy Praha, 8) Hala č. 19, 9) Kolonie Čína a obecní kolonie Za Aero, 10) Kejřův mlýn, 11) Pražský
zlom, 12) Hořejší rybník, vrch Smetanka a Přírodní park Smetanka, 13) Bitva u Štěrbohol,
14)Jiránkova vila,15)Hrdlořezská výsadní krčma,16)VrchTábor a Jiráskova vila,17) Zahradnická škola
2. Náměstí OSN – Zvonička - Křížek
Náměstí teprve vzniká. Původně tohle místo bylo křižovatkou cest, rozbíhajících se do pěti směrů. Nejstarší byla Liberecká silnice, vedoucí od Špitálské brány (zhruba v místech, kde ulice Na Poříčí přechází v ulici Sokolovskou) a ve Vysočanech okolo zájezdního hostince „U Modré hvězdy“ a pokračovala přes Klíčov na východ a severovýchod Čech. Rušná křižovatka tady zůstala: tvoří ji dnes ulice Sokolovská a Freyova a slepá ulice Pod pekárnami - torzo původní Liberecké cesty. Jihovýchodně od křižovatky je vzrostlý park.
Jedním z památných stromů je Lípa Svobody, která byla za účasti představitelů radnice vysazena v předvečer desátého výročí vzniku republiky, 27. října 1928 žáky zdejší vysočanské školy. (Při té příležitosti byl také odhalen pomník padlým v 1. světové válce, který za okupace nacisté odstranili.) Nenápadný žulový hranol zasazený do záhonu u kořenů lípy připomíná naši cestu do Evropy.
Výrazným urbanistickým momentem, který položil základ skutečného náměstí je stavba Galerie Fénix a kongresového hotelu Clarion (2008), která se táhne po celé západní straně parku od křižovatky k místu, kde stávala vysočanská tvrz z první poloviny 14. století (byla rozbořena bombardováním v březnu 1945 a později podlehla demolici). Jihovýchodní stranu parku uzavírá komplex funkcionalistických škol: Základní škola a Gymnázium ve Špitálské ulici.
Vysočanskou tvrz připomíná také replika zvoničky a kříže, které byly při rozšiřování Freyovy ulice přeneseny do severozápadního cípu parku. Na původním podstavci kříže je husitský znak: kalich, který pomáhá doložit stáří původního kříže. Vysočany tehdy spadaly pod proseckou farnost, která patřila do 17. století Jednotě bratrské. Teprve poté přešla pod správu církve katolické.
Spolu s křížem stávala i zvonička pocházející z dob roboty. Zvuk zvonu místo hodin odpočítával čas a vyzýval robotníky k odchodu na pole a večer oznamoval skončení práce. Po zrušení roboty zvon oznamoval poledne a večerní klekání. Vyzvánění mimo uvedený čas pak znamenalo blížící se rozvodnění Rokytky, požár nebo úmrtí souseda. Jako umíráček sloužil zvon až do roku 1945.
3. Komplex funkcionalistických škol ve Špitálské ulici
Jihovýchodní stranu Náměstí OSN ohraničuje výrazný komplex bíle okachlíkovaných budov ve funkcionalistickém stylu. Jde o Základní školu a Gymnázium ve Špitálské ulici a Novoškolské ulici.
V 19. století děti z Vysočan musely docházet do školy v Libni. Později z občanské sbírky a výtěžku z plesu obec zakoupila jednopatrový dům v Sokolovské ulici čp. 60, kde v roce 1854 zřídila první vysočanskou obecní školu. Ta však brzy přestala vyhovovat, zejména nestačila kapacitou. Proto se v roce 1888 začala stavět nová škola, ve které bylo zahájeno vyučování 20. listopadu 1890. V té době měla 466 žáků v šesti třídách.
V roce 1902 císař František I. povýšil obec Vysočany na město. Nešlo jen o císařův rozmar – Vysočany, díky prudkému rozvoji průmyslu, tramvajovému spojení s hlavním městem Prahou a železničnímu spojení s východními zeměmi a Rakouskem, dávno přestaly být zemědělskou a vinařskou obcí s roztroušenými usedlostmi počátku 19. století. Nové továrny poskytovaly nové pracovní příležitosti a za prací sem přicházeli stále další a další obyvatelé. Proto v druhé polovině dvacátých let minulého století nastala nutnost uvažovat o stavbě nové moderní budovy školy.
V roce 1929 bylo započato se stavbou první školní budovy pro chlapeckou školu. Stavba byla zkolaudována v roce 1931, dívčí škola, druhá školní budova, dnešní gymnázium, byla postavena v polovině 30. let.
V roce 2004 byla školní budova jako součást souboru funkcionalistických školních budov při Špitálské a Novoškolské ulici v Praze 9 zapsána do Ústředního seznamu kulturních památek ČR
Gymnázium ve Špitálské ulici
V architektuře zejména obytných budov v období mezi první a druhou světovou válkou vládl funkcionalismus. A školní budovy ve Špitálské ulici byly postaveny také v tomto architektonickém stylu. Autorem budov základní školy i gymnázia s velkými okny poskytujícími dostatek denního světla do všech tříd, železobetonovou kostrou a cihlovým pláštěm obloženým bílými kachlíky byl architekt Vladimír Frýda.
Základní škola ve Špitálské ulici
Výrazný funkcionalistický prvek nese také interiér budovy základní školy. Namísto spletitých tmavých chodeb se uplatnila rozlehlá středová hala se schodištěm, dostatečně prosvětlená denním světlem. Touto stavbou vlastně vstoupil funkcionalismus do staveb školních budov.
Budova základní školy byla slavnostně otevřena ve školním roce 1937/38 pro žáky ze Starých a Nových Vysočan a z Proseku. V březnu 1945 byla škola zasažena spojeneckým bombardováním. Rekonstrukce trvala až do září 1945, kdy opět začala pravidelná výuka.
4. Sokol Vysočany
Tělocvičná jednota SOKOL Vysočany byla založena v sobotu 25. listopadu 1889 slavnostní ustavující schůzí. Ve vedení jednoty stáli vážení a známí vysočanští občané, členové byli zaměstnanci Českomoravských strojíren a dělníci zaměstnaní u vysočanských živnostníků. První stánek k provozování tělocvičné činnosti nalezla jednota v nově otevřené škole nad vysočanskou radnicí. Přímo v radnici byla v suterénu až do doby vybudování "Tyršova cvičiště" v roce 1931 sokolská kancelář. Cvičilo se podle "Tyršovy soustavy", byl sestaven cvičební rozvrh a provádělo se školení o bezpečnosti při cvičení a sportu a také o tom, jak si počínat v případě úrazů. Rozvíjela se i činnost vzdělávací. Větší sokolské akce, jako veřejná cvičení a sportovní činnost, se konaly v "Pivovarské zahradě". Vzdělávací akce a veřejná cvičení se konaly v sále "U ruského dvora" a v "Národním domě".
Tyršovo cvičiště
V roce 1931 bylo slavnostně otevřeno za velikého nadšení a radosti "Tyršovo cvičiště". Sokolové je vybudovali takřka vlastníma rukama a k dokončení díla přispěli i finančními dary. Každý strom, každá cihla nese jméno svého dárce. "Tyršovo cvičiště" se stalo pro desítky členů, mládeže i příznivců školou, studovnou a osudem. Jednota na něm soustřeďovala, kromě cvičení a sportu, také všechnu kulturní a vzdělávací činnost.
Jednou z nejnáročnějších a nejvýznamnějších etap v historii vysočanského Sokola bylo období protektorátu. V roce 1941 byly sice všechny sokolské jednoty jako pronárodní organizace rozpuštěny, avšak Sokolové se semkli v ilegálním odboji. Vysočanským Sokolům připadla úloha postarat se o bezpečí výsadkářů, vyslaných z Londýna spáchat atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Sokolové se o Jozefa Gabčíka a Karla Kubiše starali doslova do posledního dechu. Mnozí z nich byli v období stanného práva po Heydrichově smrti popraveni nebo umučeni v koncentračních táborech.
Pomníček obětí Heydrichiády, spojeneckého náletu v březnu 1945 a Pražského povstání 1945
Na památku těch, kteří obětovali životy za právo a svobodu během druhé světové války byl na „Tyršově cvičišti“ v roce 1946 odhalen pomníček za účasti nejvyšších vojenských představitelů a téměř dvou tisíc vysočanských Sokolů.
5. Zajímavosti v okolí
Svatyně Krista Krále - Římskokatolická farnost u kostela Krista Krále Praha-Vysočany
Industriálně rozvíjející se Vysočany (městem od roku 1902) postrádaly městskou dominantu, kterou bývá kostel. Snad jen neuspořádaná roztroušenost zemědělských usedlostí a několika řad domků, z nichž se původní ves skládala, by mohla ospravedlnit skutečnost, že jediným blízkým kostelem byl katolický kostel sv. Václava v Proseku, do jehož farnosti obyvatelé Vysočan patřili.
Jednání o postavení vlastního kostela se stále protahovala. Po první světové válce navíc proticírkevně zaujatá vysočanská radnice dominikány věnovaný pozemek pro stavbu kostela odmítla a vymezila jiný, vzdálený od centra města za Kolbenkou. Stanovila si i další podmínku, že před kostelem bude stát činžovní dům, aby kostel nebylo vidět.
Díky místnímu katechetovi páteru Antonínu Olivovi byla uspořádána veřejná sbírka, z níž byl v letech 1929-30 kostel postaven. Vznikla jednolodní plochá stavba, z níž vystupuje pravoúhlé kněžiště podle projektu inženýra Bedřicha Vrzala. Kostel byl postaven za necelý rok a 7. září 1930 byl vysvěcen biskupem Antonínem Podlahou. Protože nesměl nést název kostel, byl pojmenován svatyní. V roce 1931 byl zastaven velkým činžovním domem, ke kterému později přibyly další domy, takže Svatyně Krista Krále je dodnes ukryta v nitrobloku.
Sochařská výzdoba je dílem Damiána Pešna, malby (Křížová cesta a obrazy sv. Václava a Panny Marie) vytvořil Zikmund Rudl. Mezi zdejší unikáty patří netradiční keramický betlém.
Před nedávnem byla dokončena generální oprava kostela, kterou financoval Magistrát hl. města Prahy a Radnice městské části Prahy 9.
Svatyně Krista Krále je prohlášena kulturní památkou.
Vysočanský pivovar
Vznik vysočanského pivovaru souvisí se špitálským dvorem ve Vysočanech, který je doložen v 16. století a patřil špitálu sv. Pavla před Poříčskou branou. Po jeho zrušení v roce 1663 byl dvůr (č.p. 8) přidělen staroměstskému špitálu „U Templů“. Vysočanský špitál v průběhu doby plnil různá poslání; byla v něm i vyvařovna pro chudé a ubytovna pro lidi bez přístřeší. Po vpádu Švédů do Prahy v roce 1634 byl přeměněn ve vojenský špitál, kde byli ošetřováni zranění vojáci. Ti, kterým to zranění dovolilo, pracovali na špitálním hospodářství. Dvůr tak byl z větší části samozásobitelem. Jeho role vzrostla ještě více za sedmileté války (1757 – 63), kdy sloužil jako vojenská ošetřovna a „nemocnice“. Koncem první poloviny 19.století byl přistavěn pivovar s obytným domem a dalším zemědělským dvore (č.p.1).
V roce 1860 dvůr koupil dominikánský klášter u sv. Jiljí.
Pivovar si v roce 1883 najal od dominikánů sládek Karel Spurný a přestavěl jej do podoby, která trvala až do poloviny minulého století, kdy byla část pivovaru zasahující do ulice U vysočanského pivovaru odbourána. Původně ruční technologie výroby piva byla přeměněna na parní pohon, což stále připomíná vysoký komín (dnes už je snížený a slouží jako průduch pro větrák).Od roku 1897, když podnikavý sládek získal úřední povolení k osobnímu provozování živnosti hostinské, byl v pivovaru provozován hostinec s výčepem.
Pivovar s hostincem u jedné z nejdůležitějších přístupových cest k Praze se stal natolik výnosným, že Karel Spurný mohl v roce 1908 pivovar, zahradu i pozemky od dominikánů odkoupit.
K pivovaru patřila rozlehlá oplocená zahrada s rybníkem napájeným vodou z umělého ramene Rokytky. Uprostřed rybníka byl ostrůvek s altánkem. Část zahrady byla upravena na anglický park, rybník lemovaly jehličnaté stromy, pod nimiž byl šestiboký pavilon s občerstvením, půjčovnou loděk a loutkovým divadlem.
Výroba piva byla ukončena 1. května 1915.
Dnes je v moderně zařízeném objektu kromě sídel několika firem hotel a restaurace.
Lidový dům
Lidový dům v dnešní Freyově ulici vznikl iniciativou českých krajanských sociálně demokratických kruhů v Americe. Pro stavbu Lidového domu vzniklo stavební družstvo, v němž jednotliví družstevníci upisovali stokorunové akcie. Realizace stavby jednopodlažní budovy s ojedinělou konstrukcí dřevěného krovu proběhla svépomocí v první polovině 20. let minulého století.
Lidový dům se měl stát kulturním a společenským centrem, které Vysočanům chybělo. Byl v něm divadelní sál a restaurace. V roce 1924 se v sále Lidového domu uskutečnil Celostátní sjezd závodních výborů a o sedm let později VI. sjezd Komunistické strany Československa, na němž Klement Gottwald obšírně analyzoval světovou i domácí krizi a nastolil způsoby boje proti reformistům. V roce 1931 Lidový dům hostil také Celostátní sjezd nezaměstnaných.
Dnes Lidový dům už několik desítek let neplní svou původní funkci. Stal se majetkem několika soukromých firem, kterým slouží většinou jako skladovací prostory.
6. Pomníček u Rokytky
Jeden za všechny, všichni za jednoho... Tak by se dal nazvat pomníček Ladislavu Hindlovi, který stojí na břehu Rokytky jako symbol boje zdejších obyvatel v květnových dnech roku 1945.
Obyvatelé Vysočan se zapojili do boje proti německým okupantům 5. května 1945. Jejich pokusy Němce odzbrojovat na výzvu Českého rozhlasu mívaly tragické následky, protože že ve zdejších továrních halách ČKD byly opravovány nacistické tanky a obrněná vozidla a z toho důvodu měly silnou vojenskou ostrahu. Přesto se podařilo několik opravovaných tanků povstalcům ukořistit. S tanky a ručními zbraněmi získanými odzbrojením německých vojáků se poté pokusili zastavit na vysočanském nádraží vojenský vlak s transportem 50 obrněných vozů, který směřoval do Prahy, aby zajistil německou posádku v boji proti povstalým Pražanům. Během boje nabídli Němci příměří a začali jednat o podmínkách kapitulace. Po jednání však zákeřně zastřelili českého parlamentáře, šéfpilota Avie Rudolfa Daleckého. Povstalci odpověděli prudkým bojem a donutili Němce se vzdát. Ve škole byl zřízen zajatecký tábor, kterým během povstání prošlo 10 177 zajatců.
V noci z 5. na 6. května bylo ve Vysočanech postaveno 18 barikád a zátarasů. Ráno se situace zhoršila. Němci dostali posily s těžkými zbraněmi, dobyli nádraží, školu a několik domů a policejní komisařství. Po těžkých bojích na barikádách postoupili Němci 7. května asi se 150 tanky a těžkými vozidly od Klíčova až k Balabence.
8. května vstoupila na území Vysočan Schörnerova armáda, která se pokoušela projít Prahou a padnout do zajetí Američanům. Neuznala ani oficiální kapitulaci Německa téhož dne večer a střílela po každém, kdo se jen podíval z okna.
Vysočanských obětí květnových dnů roku 1945 bylo mnoho. Věnujme jim tichou vzpomínku, přestože do desek nejsou vtesána jejich jména.
7. Ragbyové hřiště RC Praga Rugby
V roce 1823 anglický školák Webb Ellis při fotbalovém zápasu ve městě Rugby vzal do ruky míč, běžel s ním k brance soupeře a tam jej položil na zem. Tento sportovní kousek si oblíbili studenti i v širokém okolí a začali tuto hru hrát pod názvem „Fotbal, jak se hraje v Rugby“. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století už ragby patřilo s fotbalem k nejoblíbenějším sportům nejenom na britských ostrovech, ale i v britských koloniích a ve Francii. Ve dvacátých letech hra se šišatým míčem zaujala novináře a kreslíře Ondřeje Sekoru natolik, že po své návštěvě Francie přeložil ragbyová pravidla do češtiny a vytvořil pro ragby české názvosloví. Nakonec v Brně přesvědčil asi třicítku sportovců k tomu, aby se 9. 5. 1926 v Brně za Sekorova rozhodování odehrálo první utkání českých týmů. V roce 1944 došlo po výzvě uveřejněné v novinách na Strahovském stadiónu ke schůzce nadšenců, kteří se zasloužili o další rozvoj hry se šiškou. V roce 1947 pražský LTC, předchůdce klubu Pragy, poprvé nastoupil v současných tradičních pragováckých barvách - v černooranžových pruhovaných dresech. V roce 1948 po prvním historickém zahraničním turné v Rumunsku vyhrál LTC svůj první mistrovský titul.
V roce 1951 ragbisté TJ Sokol Autopraga našli sídlo ve Vysočanech, nejdříve na fotbalovém hřišti Auto Pragy vedle současné vysočanské nemocnice, ale už v roce 1955 se ragbisté tehdy hrající pod názvem TJ Spartak AZKG Praha zabydleli na zdejším hřišti u Rokytky.
Od té doby se tu odehrály tisíce mistrovských, mezinárodních ale i přátelských utkání všech věkových kategorií. Na zdejším hřišti zahraniční soupeři Pragovky mluvili minimálně dvaceti jazyky.
V roce 1974 Jan Kudrna a Karel Hrníčko právě tady založili unikátní školu ragby, kterou v dalších letech prošli téměř všichni pozdější nejlepší hráči klubu TJ Praga. Jmenujme za všechny alespoň Bruno Kudrnu, který byl od roku 1974 šestkrát po sobě vyhlášen Ragbistou roku.. Prvoligový tým Pragy drží i pozoruhodný rekord: na podzim roku 1983 ukončil šňůru 39 vítězných mistrovských utkání v řadě, která začala vítězstvím v září 1981.
V roce 1992 na zdejším hřišti uspořádala Praga první ročník turnaje v ragby o sedmi hráčích - Praga „7“. V roce 2002 se ragbisté Pragy stali popatnácté vítězi první ligy.
8. Továrna Praga - hala č. 19
Hala byla postavena mezi lety 1938-42 podle německého typového vzoru patrně pro účely válečné výroby. Jedná se o mimořádně zdařilou funkcionalistickou stavbu. Základem je železobetonová monolitická dvoupodlažní hala se čtyřmi loděmi. Prostřední dvě lodi horního podlaží jsou zastřešeny válcovými skořepinami. Po skončení 2. světové války, v září 1945, se do této haly přestěhovala z vybombardovaného areálu v Libni továrna Praga. Nejprve se tu montovaly osobní vozy, později především nákladní automobily, včetně proslulého typu V3S.
Hala je zapsána v Ústředním seznamu kulturních památek ČR jako jedna z pozoruhodných industriálních stop na území Vysočan.
V této továrně vznikl v červenci roku 1968 dokument známý pod názvem „Dopis 99 pragováků“ adresovaný sovětské vládě. Dopis otiskl v plném znění i s podpisy signatářů moskevskevský deník Pravda 30. července 1968. Podepsaní dělníci z továrny Praga v něm upozorňovali na to, že projevy demokratizace společnosti v naší republice ohrožují budování socialismu a napadají v bojích společně prolitou krví zocelené přátelství českého a sovětského lidu. Zároveň odsoudili ty, kteří se nesmířili s armádním cvičením sovětských vojsk a vojsk Varšavské smlouvy na území Čech a Slovenska, s tím, že čestní a poctiví občané naší vlasti se v jejich přítomnosti cítí bezpečněji. Dopis 99 pragováků posloužil vládě SSSR jako alibi pro invazi vojsk Varšavského paktu v srpnu 1968.
Po roce 1968 normalizační režim signatáře vyzdvihoval. U hlavní brány Pragovky dokonce visela pamětní deska s nápisem: "Z tohoto závodu velkých dělnických revolučních tradic byl v kritickém roce 1968 odeslán dopis s devadesáti devíti podpisy do SSSR, žádající podporu a pomoc v boji s protisocialistickými silami." Deska zmizela v roce 1989.
9. Kolonie Čína a obecní kolonie Za Aero
Po obou stranách hranice mezi Vysočany a Hloubětínem, v místech mezi dnešní Kolbenovou ulicí a Rokytkou, vyrostly v druhé polovině dvacátých let dvě nouzové kolonie. Ta hloubětínská nesla podivuhodný název Čína. Pověst praví, že jednoho dne se na obloze objevil těžký šedý mrak, zvedl se prudký vítr, v dálce už práskaly hromy a lidé volali na ty, kteří narychlo dokončovali zakrytí střechy: „Slez dolů! To bude čina!“
Kolonie zvaná Čína vyrůstala svépomocí postupně od roku 1926. Původně byla postavena většinou z vyřazených železničních vagónů bez podvozků. Za nějaký čas si lidé vagóny obezdili, někdy i zvětšili a omítli, až se z železničních vagónů vylouply poměrně pohledné domky s malými zahrádkami. Zdejší obyvatelé bydleli ve vlastním, zatímco lidé z kolonie Za Aero bydleli v obecním.
Vysočanská obecní kolonie Za Aero byla od počátku honosnější. Tvořily ji řady jednotných přízemních domků, v každé řadě bylo deset bytů o jedné prostorné místnosti (ojediněle o dvou místnostech) pod uzavřením s půdou, sklepem a malou zahrádkou. Bloky domků dělily ulice nesoucí úřední názvy, které byly dokonce uvedeny v plánu Prahy. Dohromady tu stálo 226 domků. Kolonie Za Aero měla na svou dobu poměrně vyspělou „občanskou vybavenost“: byly tu čtyři konzumy (obchody s potravinami a smíšeným zbožím), tři hospody, dvě řeznictví, holírna, mateřská školka, hokynářství, dvě trafiky a dva obuvníci.
Obě kolonie nebyly od sebe odděleny, lidé tu měli téměř všechno, co potřebovali k životu. Na větší nákupy se chodilo do Vysočan nebo do Hloubětína. Chyběla jen škola, a tak děti navštěvovaly školu ve Vysočanech nebo v Hloubětíně.
Pod kolonií Čínou časem vyrostla zahrádkářská kolonie Rajská zahrada.
10. Kejřův mlýn
Mlýn, založený patrně začátkem 16 století využíval k náhonu jednoho ze dvou ramen vodního výtoku z Hořejšího rybníka. Zakladatelem a prvním majitelem mlýna byl řád křižovníků. Křižovníci mlýn provozovali zprvu sami, později mlýn pronajímali. První doložená zmínka o jeho existenci pochází z urbáře, kde je zaznamenáno, že mlynář Václav prodává mlýn mlynáři Matoušovi.
V průběhu století mlýn vystřídal několik majitelů, kteří jej postupně zvelebovali a rozšiřovali zároveň i objem polností, které k němu náležely. Na počátku 17. století opět připadl řádu křižovníků, který jej vlastnil až do roku 1780, kdy po ztrátách způsobených řádu Sedmiletou válkou (1756-1763) byl nucen mlýn spolu s dalšími majetky odprodat. V průběhu třicetileté války (1618-1648) byl mlýn několikrát vypleněn. Z objektu zůstaly jen obvodové zdi. Zápis v berní rule z roku 1654 však uvádí, že mlýn má výměru pozemků 108 strychů, 2 mlýnská kola, 3 koňské potahy, 9 krav a 3 jalovice. To dokazuje, že během několika málo let byl mlýn obnoven a znovu uveden do provozu. Od té doby hloubětínský mlýn plnil svůj účel až do první poloviny 20. století. Začátkem 18. století byl přestavěn. V dalších letech podstoupil jen méně podstatné stavební úpravy. Posledním majitelem byl mlynář Josef Kejř, který jej koupil v roce 1917 a v areálu postavil rondokubistickou třípodlažní vilu. Po posledním majiteli je nazýván celý areál Kejřovým mlýnem.
Na jeho místě dnes stojí bytový komplex o 75 bytech v sedmi domech, z nichž tři mají statut památkově chráněné budovy. Patří k nim budovy mlýnice, pocházející z 16. století a rondokubistická vila. Památkově chráněné objekty prošly citlivou a pečlivou rekonstrukcí.
Původní stavby byly doplněny čtyřmi novostavbami tak, aby architektonicky harmonicky navazovaly na historickou část. Rekonstrukcí prošla i historická vstupní brána z roku 1870, která celý mlýnský obytný areál uzavírá a vytváří pro jeho obyvatele nerušený pocit bezpečí.
11. Pražský zlom
Pražský zlom je geologická přírodní památka. Jedná se o skalní výchoz, nacházející se na pravém břehu vodního toku Rokytky, na němž je postaven hloubětínský zámeček. Rozkládá se na ploše 0,36 ha v nadmořské výšce 200 – 214 m.
Z důvodu ochrany jediného odkryvu Pražského zlomu je tento geologický útvar z ordovických křemenců a břidlic vyhlášen od roku 1988 přírodní památkou. Vytvořila se zde významná porucha zemské kůry, podle níž docházelo k pohybům vrstev až o několik set metrů. Nacházejí se zde již výše zmiňované ordovické křemence a jílovité břidlice.
Pražský zlom měl velký význam pro vývoj pražské pánve již jako synsedimentární zlom, kdy podél něj docházelo k vertikálním pohybům mořského dna v ordoviku a v siluru k silurské vulkanické činnosti.
Fauna: jedná se o území faunisticky chudé. Z hmyzu se zde vyskytují běžné druhy ploštic jako ploštička (Lygaeus saxatilis) či ruměnice pospolná (Pyrrhocoris apterus). Z drobných savců zde žije myšice křovinná (Apodemus sylvaticus).
Flóra: plošně nevelký skalní výchoz je obklopen městskou zástavbou. Ve složení květeny tvoří významný podíl synantropní ruderální druhy. Území je druhotně zarostlé dřevinami, především trnovníkem akátem (Robinia pseudacacia) a nepůvodními křovinami – např. pámelníkem bílým (Symphoricarpos rivularis). Pozoruhodný je výskyt druhů hvozdík kartouzek (Dianthus carthusianorum), rozchodník ostrý (Sedum acre), kostřava walliska (Festuca valesiaca) či tolice nejmenší (Medicago minima).
Tato lokalita je chráněna před zarůstáním dřevinami a před černými skládkami.
12. Přírodní park Smetanka, Hořejší rybník a vrch Smetanka
Přírodní park Smetanka byl zřízen v roce 2010 z důvodu ochrany krajinného rázu této krajiny s významnými přírodními a estetickými hodnotami, zejména s ohledem na uchování krajinářsky pozoruhodného komplexu zachovalé příměstské krajiny v blízkém centru města.
Hodnoty této lokality tvoří vodní tok Rokytka a jeho údolní niva, Hořejší rybník, lesnaté hřebeny vrchů Smetanka, Tábor, Hloub a rovněž svah Pod Hájem.
Přírodní park se nachází při východním okraji centrální části hlavního města Prahy a rozkládá se na katastrálním území Hloubětín, Hrdlořezy, Kyje a Vysočany. Západní hranice začíná pod vrchem Smetanka v údolní nivě vodního toku Rokytky, severní hranici tvoří železniční trať Praha – Kolín, východní hranice se nachází podél lesního komplexu nad zástavbou Hloubětína ke Kyjskému rybníku a jižní hranici tvoří ulice U Rybníka, Tálínská a Vlkovická.
Hořejší rybník
Je zaznamenán už na mapách z roku 1544. Leží v nadmořské výšce 202,25m, má rozlohu 40 570 m2 a objem nádrže činí 65 000 m3 vody. Největší hloubka je 4,3 m. Rybníkem protéká říčka Rokytka.
Vodní nádrž je vytvořena zemní sypanou hrází o výšce 4,5 m a délce 73.5 m v koruně hráze. Boční dělící hráz je dlouhá 472 m. Břehy jsou strmé, z poloviny zpevněné dlažbou, nad kterou je souvislý porost křovin nebo vzrostlých stromů, většinou akátů a vlaštovičníků. Zhlaví rybníka je zarostlé rákosinou, většinou orobincem širokolistým. V okolí rybníka je lužní porost, v němž převažují javory a jasany.
Bylo tu registrováno celkem 165 druhů motýlů a 14 druhů ptáků: rákosník obecný, kachna divoká, labuť velká, lyska černá, slípka zelenonohá, sýkora modřinka, sýkora koňadra, bažant obecný, budníček menší, pěvuška modrá, pěnice černohlavá, kos černý, polák chocholačka a potápka malá. Z obojživelníků se tu vyskytuje ropucha obecná a skokan zelený. Pod hladinou žije kapr obecný, štika obecná, candát obecný, sumec obecný, tolstolobik bílý, plotice obecná a další druhy ryb.
Vrch Smetanka
Lesnatý hřeben Smetanka (242 m n.m.) je dominantou zachovalé příměstské krajiny. Součástí této lokality je ještě druhý kopec – vrch Tábor (258 m.n.m.), který tvoří se Smetankou dvojvrší. Celá oblast je významným útočištěm organismů vázaných na vodní biotopy. V lese lze najít mnoho druhů živočichů, mezi nimi i zvláště chráněných. V okolí Rokytky se vyskytuje skokan zelený a skokan štíhlý.V lesním dubohabrovém porostu pak slepýš křehký a srnec obecný.
13. Bitva u Štěrbohol
V těchto místech byly vybojována jedna z nejkrvavějších bitev tzv. Sedmileté války (1756-1763) o rakouské dědictví mezi císařovnou Marií Terezií a pruským králem Bedřichem Velikým o území Českého království.
Tato bitva nazývaná Bitva u Štěrbohol byla vyvrcholením útočného postupu krále Bedřicha Velikého na Prahu, který připravoval od vítězné Bitvy u Lovosic (1. 10. 1776.)
Počátkem roku 1757 zaútočil král Bedřich Veliký od saské Kamenice (skupina prince Mořice Anhaltsko-Dessavského), od Drážďan (skupina krále Bedřicha Velikého), od Žitavy (skupina prince Brunšvicko-Bevernského) a z Kladska směrem na Hradec Králové a dále do vnitrozemí ku Praze (skupina polního maršála hraběte Schwerina). Při postupu na Prahu snadno v několika bitvách překonali nepřipravené jednotky rakouské armády a pronikli do blízkosti Prahy.
Na obranu Prahy byl velením habsburské armády pověřen princ Karel Lothrinský, švagr císařovny Marie Terezie spolu s dosavadním velícím generálem - polním maršálem Maximilianem Ullysem hrabětem Brownem. Armáda zaujala obranné postavení v linii vrch Žižkov – Hrdlořezy – Malešice (tam bylo také velitelství a zálohy) – vrch Homole – Strašnice – Olšany – Nusle – vrch Žižkov.. Zde v Hrdlořezích se čelo postavení natočilo mírně na východ a táhlo se přes zvlněný terén až ke Štěrboholům. K boji bylo připraveno asi 60 000 mužů, z toho 13 000 jezdců a 182 děl.
Pruské vojsko čítající 64 000 mužů a 210 děl se 6. května 1757 o čtvrté hodině ranní začalo přesouvat od Kbel přes Satalice a Chvaly k Dolním Počernicím – proti Štěrboholům, kde tušili nejslabší místo habsburské armády. Maršál Browne reagoval přesunutím celého druhého armádního sledu a všech granátnických kompanií ke Štěrboholům. Tak vznikla nová rakouská linie v prostoru Kyje – Štěrboholy obrácená čelem k východu proti nepříteli.
Těsně před bitvou bylo tedy postavení habsburské armády následující:
První sled armády stál na hřebeni od vrchu Žižkov po výšiny u Hrdlořez obrácen čelem k severu. Tvořil levou armádní skupinu. Pravou skupinu tvořil druhý sled armády, který stál v prostoru od Hrdlořez (vrch Tábor) po Štěrboholy, otočen čelem k východu. Na jejím pravém okraji stály všechny granátnické roty.
V prostoru Štěrboholy-Měcholupy stálo veškeré císařské jezdectvo. Zálohy stály v Malešicích spolu s těžkým dělostřelectvem, armádní zásoby a vozy byly Nuslích.Důsledkem tohoto rozděleného postavení byla poměrně velká proluka, prakticky zcela nechráněná – přesně v místě zlomu celé linie – od kóty 252 V ladech a 274 Smetánka u Hrdlořez přes Kyje až k staré císařské silnici na Český Brod a Kolín.
Boj začal okolo 10 hodiny dopoledne jezdeckou bitvou v prostoru Štěrboholy - Měcholupy. Rakouské jezdectvo v ní poměrně brzy podlehlo útočícím pruským jezdcům a v panice vyklidilo bojiště. Jedna část jezdectva prchla směrem k Benešovu a druhá směrem ku Praze, kde hledala záchranu za hradbami města. Odkryla tak křídlo rakouské pěchoty a ta zůstala zcela nechráněna proti bočnímu útoku. Tomuto útěku se snažil zabránit osobně Karel Lothrinský, avšak bezúspěšně.
Zároveň s bojem jezdectva začal i boj pěchoty. Pruské jednotky se zformovaly do útočné linie a zaútočily proti rakouské linii u Štěrbohol. Rakouskou pěchotu velmi účinně podporovalo těžké dělostřelectvo, které ze záložních těžkých děl postavilo na vrchu Homole (v prostoru dnešní malešické spalovny a Outlet areny) několik dělostřeleckých baterií a pálilo do vyrovnaných pruských řad. Celá pruská linie narazila při postupu vpřed na mokrý a bažinatý terén, do kterého postupně celá zapadla. Linie se rozpadla, čehož využili rakouští granátníci a na Prusy zaútočili. V čele útočících granátníků jel polní maršál Browne, když mu dělostřelecká koule roztříštila pravou nohu.
Rakouští granátníci dál pokračovali v útoku a hnali pruské jednotky proti pruským zálohám postupujícím od Počernic. V tomto boji bylo zraněno či zabito mnoho pruských velících důstojníků. Tady padl také polní maršál Schwerin, když se snažil zastavit ústup svých jednotek a obnovit útok.
Po Schwerinově smrti se ujal velení na levém křídle sám král Bedřich Veliký. Zformoval ustupující jednotky, posílil je o přivedené zálohy a zaútočil na rakouské jednotky s velkou silou. Rakouské jednotky však byly rozptýleny, bez podpory jezdectva a bez střeliva. Pokusily se shromáždit k odporu v prostoru za Malešicemi a Strašnicemi ale bez úspěchu.
Okolo 12 hodiny byl boj od Štěrbohol přenesen také do centra rakouské linie na výšiny jižně od Kyjí a hlavně na výšiny jižně od Hrdlořez a na horu Tábor. Kyje se staly strategicky nejdůležitějším místem. Právě tady a později u Hrdlořez podnikli Prusové svými hlavními silami rozhodující útok pod velením generála Mannsteina. Útok zcela rozvrátil střed rakouské linie. Na nejvyšším místě – na hoře Tábor – došlo ke krutému boji. Rakouské jednotky byly postupně z jeho vrchu sraženy do hlubokého údolí, které se táhne mezi Malešicemi a Hrdlořezy. V úzkém prostoru (především okolo dnešní zahradnické školy) se rozpoutal prudký boj, ve kterém byli Rakušané tvrdě poraženi.
Rakouské jednotky se daly za velkých ztrát na ústup, pokusily se zformovat a znovu se postavit na odpor, ale vše se postupně v ohni pruských útoků změnilo v útěk rakouských vojáků za pražské hradby. Střed rakouské linie v prostoru Kyje-Hrdlořezy-Malešice byl definitivně zničen. Nastala závěrečná epizoda bitvy.
Původní první sled rakouské armády stál v tuto dobu stále čelem k severu. Jakmile se v jeho pravém boku objevily pruské jednotky prudce útočící od Hloubětína, byla fronta ihned spěšně obrácena k východu. Další útočící pruské jednotky se objevily od Hrdlořez. Ač měli útočníci obrovské ztráty (v některých pruských plucích padla v tomto okamžiku až polovina mužů) dokázali svou statečností a bojovností postupně rozvrátit rakouské linie a obrátit je na ústup, jenž se postupně změnil v panický úprk k městským branám.
Mezi druhou a třetí hodinou odpolední byl celý prostor východně od Prahy v prostoru Nusle-Strašnice-Malešice-Hrdlořezy-Olšany-Žižkov přeplněn prchajícími či bránícími se skupinkami rakouských vojáků. Prusové ve vyrovnaných řadách likvidovali postupně poslední odpor a obsazovali celé okolí Prahy.
Před pátou hodinou odpolední byla bitva ukončena. Samotný boj trval necelých sedm hodin. Rakouská armáda pod velením prince Karla Lothrinského a polního maršála Maximilliana Ulysses hraběte Browne ztratila asi 12 000 mužů a dalších téměř 4500 mužů bylo zajato.
Pruská útočící armáda pod velením krále Bedřicha Velikého měla také obrovské ztráty - celkem přibližně 14 300 mrtvých a raněných mužů.
Jedna z nejkrvavějších bitev 18 století – Bitva u Prahy-Štěrbohol si vyžádala tedy celkem cca 30 800 obětí – což je skoro čtvrtina všech zúčastněných!
Boj skončil, část rakouského vojska se opevnila v Praze, část unikla směrem na jih, část směrem na východ k Benešovu. Začalo nejkrutější obléhání Prahy v její historii.
Někdejší bojiště je dnes z části pokryto moderními stavbami či komunikacemi a pramálo se podobá dřívějším polím a loukám před starým korunovačním královským městem. Náleží k historicky stejně významným bojištím v Praze jako je bojiště na vrchu Žižkov a na Bílé hoře a lze na něj velmi snadno dojet jak MHD tak po některých cyklostezkách. Dnes již nelze nalézt hroby, v nichž odpočívají vojáci padlí v bitvě. Jen nově obnovený památník polního maršála Schwerina ve Štěrboholích připomíná oběti všech neznámých vojáků, padlých v této krvavé bitvě.
14. Jiránkova vila
Vznikla pravděpodobně z původní zemědělské hospodářské usedlosti, založené někdy po roce 1600. Budova obytného stavení pochází patrně z počátku 18. století. Byla využívána - zejména ve dvacátém století - většinou pro výrobní účely. Záznam z roku 1911 uvádí, že Bohumil Tichý tu vyráběl pivovarskou smolu, o dva roky později už objekt koupil jiný podnikatel. V roce 1923 Ladislav Jiránek objekt přestavěl a zřídil v něm továrnu na výrobu cukrovinek, čokolády a trvanlivého pečiva. Jeho dnešní podoba s vysokou ohradní zdí zdobenou balustrádami a vázami je však dílem Ladislavova bratra Antonína Jiránka, známého mecenáše umění, který do vily umístil sbírku obrazů a uměleckých předmětů, zřejmě ve spojitosti s památkou jejich dalšího bratra Miloše, významného českého malíře a grafika. Umělecká sbírka přešla po roce 1945 do Národní galerie v Praze. Firma Ladislava Jiránka na výrobu cukrovinek spolu s celým objektem byla v roce 1950 vyvlastněna.
Nejcennějším dochovaným dílem jsou umělecky vykované okenní mříže a vrata. Pozoruhodný je pseudorenesanční altán, do jehož středu bratři Antonín a Ladislav vložili barokizující vázu s popelem zesnulého bratra Miloše. Kovotepecká práce mistra Aloise Frolíka připomíná pavučinu bohatě zdobenou kovovými spirálami, smyčkami a stylizovanými rostlinnými motivy. Má kruhový půdorys a jeho výška je asi tři metry.
Ve spodní části areálu, na svahu obráceném k jihu, bývala terasovitá zahrada italského stylu. Tvořilo ji arboretum s třemi sty cizokrajných, hlavně jihoamerických stromů a keřů.
Po vyvlastnění celý areál získal n.p. Orion, který jej ponechal svému osudu a zubu času. Ani firma Nestlé, která Jiránkovu vilu koupila jako součást majetku n.p. Orion se o ni nepostarala. Teprve v roce 2006 objekt koupila firma Stavoreko, která se ujala rekonstrukce historické vily a má v úmyslu obnovit její bývalý vzhled. Ve vile má vzniknout sedmnáct bytů.
15. Hrdlořezská výsadní krčma a zvonička
Obec Hrdlořezy, o které je první historicky doložená zmínka z roku 1395, ležela na tzv. „starobylé haberské cestě“ známé už na počátku 13. století. Z vozové cesty se stala silnicí, nejprve říšskou, pak císařskou a její význam stále rostl; spojovala Prahu s východem země a zejména s Vídní.
Hrdlořezská hospoda byla postavena začátkem 16. století po obou stranách silnice. Kromě lokálu měla i hostinské pokoje, stáje pro koně a kůlny, kam se daly postavit kupecké vozy a ochránit náklad nejen před nepohodou, ale také před lupiči, kterých se v okolí Prahy našlo – zejména v období válek vždycky dost. A nešlo jen o „profesionální“ zločince, ale často o lidi, které ke zločinu dohnal hlad nebo o zchudlé šlechtice či propuštěné vojáky bez žoldu a bez domova. Krčma, kterou cesta procházela, měla na obou stranách dvora vrata, která se dala v případě potřeby uzavřít a cestu zahradit. Tím poskytla formanům a cestujícím bezpečí. Strategického významu krčmy si vážil i císař Ferdinand I., protože i jemu zajišťovala bezpečný průjezd do Prahy nebo do Vídně, a proto ji nadal výsadou, že krčma může být prodána nebo dána do nájmu jen se svolením panovníka.
Nejstarším známým hrdlořezským krčmářem byl Ladislav Malešický z Černošic, který prodal krčmu purkmistrovi a konšelům Starého Města pražského r. 1525. Po potlačení povstání českých stavů proti českému králi Ferdinandovi I. Habsburskému byl v roce 1547 všechen majetek Staroměstských včetně hrdlořezské krčmy konfiskován. Po šesti letech se krčma stala opět majetkem Starého Města pražského. Tentokrát ji měšťané zakoupili pro nově zřízený špitál sv. Pavla.
V roce 1725 špitál sv. Pavla krčmu přestavěl, zvětšil a zmodernizoval. Ve dvoře našla místo kovárna a kolářská dílna, v šenku se začalo čepovat kromě vína i pivo, které dodával libeňský pivovar, založený v roce 1600. V roce 1842 hrdlořezská krčma vyhořela a v následujícím roce na zbylých základech a kamenných obvodových zdech byla postavena nová klasicistní stavba, která stojí dodnes.
Hrdlořezská zvonička
Zvonička pochází podle místní tradice z roku 1701 (1703?) a stávala na původní návsi v Hrdlořezích. Patrně proto se tomu místu dodnes říká „ve vsi“. Donedávna byla náves obklopena hospodářskými staveními.
Před lety byla zvonička prohlášena kulturní památkou. Stojí na válcovém zděném podstavci na vrcholu třikrát odstupňovaném. Z podstavce se vypíná dřevěný čtyřboký hranol čtvercového průřezu. Horní část hranolu je rozdvojena pro uchycení vahadla zvonu. Zvoničku korunuje jehlanovitá šindelová stříška. Zvonička po první světové válce prošla důkladnou opravou – zchátralé dřevěné části byly nahrazeny novými.
Na vahadle byl zavěšen zvon s figurálním reliéfem z počátku 18. století. Na jedné straně nesl už nečitelný nápis a na druhé postavu Panny Marie s Ježíškem. Zdejší usedlíci mají dosud v živé paměti, že jeho zvuk oznamoval úmrtí některého z hrdlořezských občanů. Zvon přežil několik válek, které rekvírovaly cokoli kovového pro vojenské účely. Podlehl teprve nájezdu sběračů kovového šrotu, kteří jej před několika lety ukradli.
16. Vrch Tábor a Jiráskova vila
Vrch Tábor (258 m.n.m.) je nejvyšším místem zdejšího okolí a tvoří s vrchem Smetánkou dvojvrší. V roce 1757 se právě v těchto místech odehrál nejkrutější a rozhodující boj Štěrboholské bitvy. Rakouští vojáci císařovny Marie Terezie tu byli poraženi pruskými vojsky Bedřicha Velikého.
Malešický zámek (Jiráskova vila) vznikl z bývalé boudy pro hlídače vinice a skladu zemědělského nářadí. Přestavbami a rozšiřováním se postupně stal v 19. století domek obydlím. Tehdejší majitel Antonín Kopecký měl v úmyslu domek přestavět na velký dům. Jeho záměr však dokončil v roce 1889 až další vlastník objektu, Rudolf Engbert, a přebudoval jej v reprezentativní sídlo s terasou v ose zahradního průčelí, k níž vedlo po stranách dvouramenné schodiště. Na začátku 20. století koupil už tehdy honosnou vilu se všemi pozemky komorní rada Jirásko, majitel největšího pražského obchodu uhlím a vysočanské továrny na nábytek, zámku Bílé Poličany, statků s polnostmi a lihovaru. Zdejší obyvatelé proto vilu dosud nazývají jeho jménem. Roku 1920 pověřil založením parku Františka Thomayera, význačného zahradního architekta, zakladatele parku na Karlově náměstí i řady dalších parků v Praze, ve Vídni a v Paříži. Park byl osázen významnými dřevinami, z nichž jen část přežila až do dnešních dnů. Celková koncepce parku však v dynamicky modelovaném terénu, svažujícím se do údolí, s množstvím průhledů a malebných romantických scenérií, zůstala zachována. Stejně tak i tropické skleníky.
V roce 1946 byla vila vyvlastněna a o rok později přešla do vlastnictví Hlavního města Prahy. V roce 1954 byla přidělena společně s hrdlořezskou školou Zahradnickému podniku hl. m. Prahy pro podnikové učiliště.
Dnes téměř celé západojižní úbočí vrchu Tábor, na kterém se kdysi pěstovalo víno, pokrývá botanická zahrada Integrované střední školy zahradnické. Byla založena v roce 1991 péčí školy a je členem Unie botanických zahrad v České republice, spolupracuje s botanickými zahradami doma i v zahraničí a její sortiment (shromažďuje více než 5.000 taxonů rostlin) je srovnatelný s Botanickou zahradou Na Slupi. V tropických sklenících najdeme cenné sbírky např. bromelií a orchidejí.
17. Střední odborná škola zahradnická
Zahradnická škola v Praze byla založena 16.října 1909 tehdejší Ústřední jednotou českých zahradníků. Iniciátorem jejího založení byl významný zahradní architekt Leopold Batěk.
V době založení škola sídlila na Královských Vinohradech v Praze. V roce 1947 rohodl Magistrát hlavního města Prahy o jejím přemístění do Prahy 9 – Malešic, kde sídlí dodnes. Od roku 1998 je škola sloučena se stavebním učilištěm a vznikla tak Střední odborná škola stavební a zahradnická.
V současné době ke střední odborné škole zahradnické patří botanická zahrada a pracoviště odborného výcviku. Během čtyřletého studia ukončeného maturitou jsou kvalifikovaným pedagogickým sborem studentům zajištěny velmi dobré podmínky.
V zahradách školy, které jsou velmi dobře hodnoceny odbornou veřejností a většinou laiků obdivovány, získávají studenti praktické zkušenosti pro budoucí povolání v odpovědných funkcích v zahradnických podnicích nebo v soukromých zahradnických firmách.
Škola vyučuje vzdělávacích obory Zahradnictví, Sadovnická a krajinářská tvorba a Floristika. Největšímu zájmu se stále těší zahradnické obory.
V průběhu odborných praxí jsou studenti zapojeni ve vlastní školní výrobě při pěstování zahradnických kultur. Současně také provádějí vazačské práce ve školní vazárně květin. Výpěstky a výrobky žáků, jsou dodávány do obchodních firem v Praze a okolí.
Uplatnění absolventů školy je v Praze velmi dobré. Dívky získávají zaměstnání především jako aranžérky při vazbě květin v květinářských obchodech a firmách nebo v hotelových službách při úpravách a údržbě květin v interiérech. Mnozí odcházejí studovat na vysoké školy. Z některých absolventů také se stali významní podnikatelé ve svém oboru.
