Kapitola z dějin Vysočan
Kde
začít? Kde hledat nejstarší začátek? Ten bychom museli hledat v dávných
geologických dobách, kdy se na našem území před více než 450 miliony let
rozlévalo ordovické moře a před 90 miliony let moře křídové. Z doby ledové
bylo nalezena na rozhraní Libně a
Proseka pouze kostra mamuta v roce 1961. Po uplynutí několika tisíciletí
se změnilo přírodní prostředí a nabylo dnešní podoby. Již v mladší době
kamenné, v 5. – 3. tisíciletí př. n. l. se setkáváme se stopami osídlení
nejstarších zemědělců. Nálezy keramiky, zvířecích kostí a výjimečně i lidských
kosterních pozůstatků byly objeveny například na Balabence. S prvním
přímým předchůdcem člověka bychom se setkali nedaleko od nás, na Zlatém návrší
u Přezletic. Kdož ví, snad jeho lovecký revír zasahoval až na území dnešních
Vysočan. V následujícím období bylo již povodí Rokytky v oblasti
Vysočan obydlené. V pozdní době kamenné na konci 3. a začátku 2. tisíciletí
dochází k prudkému rozvoji pravěké kultury. Z Vysočan té doby jsou známy
nálezy vzácné série sedmi kanelových čerpáčků s vysokými uchy a sekeromlat
z období kultury šňůrových pohárů. Na Balabence byly také nalezeny hroby
z tohoto období a v ulici Nad Krocínkou hroby kultury zvoncovitých
pohárů. Na začátku 2. tisíciletí př. n. l. dochází k syntéze různých
etnických složek a vzniku civilizace doby bronzové, která je ve středních Čechách
reprezentována únětickou kulturou. Nálezy z tohoto období byly objeveny
v Drahobejlově ulici.
I
z následujícího laténského období, kdy se na našem území objevují Keltové,
jsou známy nálezy z Drahobejlovy ulice ze 4. – 1. stol. př. n. l.,
z Krocínky a z okolí vysočanské nemocnice. V té době zde již
existovaly osady, ve kterých žili lovci, rybáři, zemědělci, řemeslníci a
obchodníci. Osadníci znali tavení železa, uměli tkát a vyznali se i
v hrnčířství.
Co
dalo našim předkům podnět k osidlování našeho území? Byla to výhodná
poloha podél břehů Rokytky, táhnoucí se širokým úvalem. Území je od severu
chráněno svažitým terénem před chladnoucími větry a zavlažováno Rokytkou. Její
tok byl proti dnešnímu stavu mohutnější a bohatý na ryby. Okolní hluboké lesy
oplývaly zase hojností zvěře. Les, říčka a úrodná půda poskytovaly lidem
snadnou obživu, opuka a pískovec sloužily jako vhodný stavební materiál. Důležitá
pro osídlení byla také členitost terénu s dostatečnou plochou rovné,
k zemědělskému využití vhodné půdy. K jihu odvrácená návrší Proseka,
Klíčova a Bumbálkova vršku zajišťovala rozhled do okolí a ochranu před
případným napadením cizími kmeny. Přesto je z doby mezi 1. až 6. stoletím
doloženo na tomto území pouze řídké osídlení, jehož důkazem jsou ojedinělé
nálezy, pocházející z Klíčova.
Velký
vliv na rozvoj Vysočan měla nedaleká Praha. Protínaly jí důležité cesty od
východu ze Saska i severovýchodu z Lužice. Na nich i podél nich pulsoval
život.
První
historickou zmínku o Vysočanech najdeme k roku 1239 v listině (která
je však falzem ze 13. století), ve které Vladislav I. věnuje kladrubskému
klášteru město a 128 vesnic, mezi nimiž jsou uvedeny i Vysočany. Klášter začal
statky brzy rozprodávat různým majitelům, což vedlo ke ztrátě uceleného charakteru
obce. Jak v té době Vysočany vypadaly? Jádro osídlení, centrum tehdejšího
života, můžeme předpokládat v místech dnešní Freyovy ulice, při pravém
břehu Rokytky, která často měnila svoje koryto a vytvářela podél svého toku
mrtvá ramena a tůně. Směrem od levého břehu je jen mírně svažité území, které
mohlo být každoročně zaplavováno. naproti tomu pravý břeh vystupuje příkřeji a
pak jen mírným sklonem pokračuje dál k severu.
Místní
krajinnou dominantou byla asi ostrožna, dnes zvaná Bumbálkův vršek a pod ní
nižší stupeň, na kterém byl vystavěn statek, později označený číslem 25. Stupeň
tvoří vyvýšenou rovinu, kde je dnes prodejna Rokytka, Bassova a Mlékárenská ulice.
Ta pak pokračuje volněji přes park k břehům Rokytky proti vysočanské
nemocnici. Tato místa byla chráněna před záplavami, i když nebyla od Rokytky
příliš vzdálena. Pro tehdejší sídla byla tekoucí voda velmi potřebná, a tak se
většina měst zakládala právě při vodních tocích. Pro zemědělskou činnost byla
bezprostřední blízkost vody zcela nutnou podmínkou.
Když
kladrubský klášter rozprodával vysočanské zboží, získávali jeho jednotlivé
části různí majitelé. První známí vlastníci rozsáhlého dvora, kterému bylo později přiděleno čp. 25,
byli začátkem 14. století královští
kuchaři ode dvora Jana Lucemburského, Beneš a Borš. Od nich koupil dvůr roku
1325 osobní lékař Jana Lucemburského, rytíř Zdeněk. Po něm jej zdědil jeho syn
Ješek, rytíř z Vysočan. V historii je známý tím, že za vlády Jana
Lucemburského razil stříbrné mince. Snad on nebo jeho potomci postavili tvrz
v dnešní Freyově ulici – v centru tehdejších Vysočan. Na počátku 15.
století vlastnil vysočanský dvůr Beneš ze Vzchodce, měšťan Nového Města
pražského. Po jeho smrti prodala vdova tento dvůr v roce 1432 za 102 kopy
zlatých manželům Dorotě a Řehořovi, zvaným po svém domu „od Prstenu“, měšťanům
Starého Města pražského. Ale zápis z roku 1434 tento prodej zpochybňuje,
protože zde je zapsán odkaz zmíněného dvora poručníkům vdovy, Mikuláši
Hesoltovi a lékaři mistru Prokopu Hrbkovi s přáním, aby dvůr prodali a
peníze rozdali chudým.
Vysočanská
tvrz byla založena v prvé polovině 14. století, ale dlouho jako tvrz
nesloužila. V době převodu vlastnictví z majetku kláštera na Karlově na
kostel sv. Apolináře se začala nazývat „Větší dvůr apolinářský“.
V archivech můžeme vysledovat změny dalších vlastníků gruntu až následujících 105 let od roku 1690 nepřetržitě
do roku 1795.
Z posledních
majitelů, kteří dvůr v devatenáctém století vlastnili, známe Karolinu
Jindřichovou, jež držela dvůr od roku 1837. V roce 1880 dala provést
přestavbu, jejíž podobu ještě mnozí z nás pamatují. Byla to stavba
z opukového zdiva na gotických základech, zvýšená o cihlové patro
s balkonem na sloupech a krytá břidlicovou střechou. Po smrti Karoliny
Jindřichové přešla část její pozůstalosti nově postavené vysočanské škole. Po
ní od roku 1884 do roku 1896 vlastnila statek Angelika Fragnerová a Jaroslav
John. Ke dvoru náležely polnosti o výměře 5 906 hektarů.
25.
března 1945 byla budova vážně poškozena bombardováním. Nástavba patra byla
úplně zničena, ale spodní část zůstala díky masivním zdem a mohutnému klenutí
zachována. Při náletu byl zbořen i renesanční dům čp. 13, a tak se zbytky tvrze
staly nejstarší dochovanou stavbou Vysočan. Protože stojící zdivo bylo
v dobrém stavu. žádali památkáři i občané, aby tato stavba zůstala zachována.
K této žádosti se kladně vyjádřil Památkový sbor hlavního města Prahy,
který poukazoval na to, že se jedná o výjimečně hodnotnou historickou památku.
Nakonec však byla provedena demolice. Zachovány zůstaly jen oba sklepy
s valenými klenbami (větší z nich má profilovaný pískovcový portál
z doby kolem roku 1500) a na zahradě obrubníky bazénu s torzem
barokní sochy delfína s putti na zádech. V ohradní zdi je patrna dvojice zazděných portálů. Nic víc ze staré vysočanské tvrze nezbylo.
Dvůr
s protějším čp. 26 se nazýval „menší dvůr Apolinářský“ (Janečkovský). I
zde se často střídali vlastníci. Šlechtici, církevní instituce a zbohatlí
měšťané ukládali své peníze do výnosného zboží, a jakmile výnos nemovitosti byl
menší, než předpokládali, rychle je prodali. Od 18. století máme zaznamenaný
průběh držitelských změn. Podle těchto dokladů zjišťujeme, že v roce 1715
kostel sv. Apolináře prodal tento dvůr Romediovi Janu Františku hraběti
z Thunu na Cholticích. Od té doby se dvoru říkalo též Janečkovský.
V roce 1719 jej získala Marie Josefa z Thunu. Po ní následoval
v neuvedených letech Ferdinand Scharf a dále deset dalších držitelů od
roku 1724 počínaje Karlem hrabětem z Pottingu a roku 1804 Karlem hrabětem
Pachtou z Rájova konče. V prvé třetině 19. století byl držitelem
dvora Bedřich Frey.
Tento
výlet do historie vysvětlil, že název dvorů Apolinářský a Janečkovský připomíná jeho držení kostelem sv. Apolináře
a Romediem Janem Františkem
z Thunu na Cholticích.
