Cestou z Vysočan na Prosek...
Kdo
prochází podchodem pod vysočanským nádražím vzhůru na Prosek si mnohdy ani
neuvědomuje, že kráčí po nejstarší dlažbě u nás. Je stará jako samo nádraží a
nebyla nikdy upravována. Její kameny jsou ohlazené letitými kročejemi dávných chodců,
kteří tudy kráčeli od druhé poloviny předminulého století na nádraží nebo na
Prosek.
Oslí voda
Cesta
od podchodu pod vysočanským nádraží, začínajícím na konci Paříkovy ulice vede
vzhůru mezi Flajšnerkou a Jetelkou. Vede strmým stoupáním stezkou pod tarasní
zdí založené nasucho lomovým kamenem, ponejvíce opukou, a končí u Proseckého rybníčku.
Rybníček má malý a málo vydatný pramen, ale vtékají do něho výpustě ze dvou
studánek při severozápadním okraji. Ta daly tomuto místu označení U studánek. Tento rybníček poskytl proseckým
obyvatelům svérázné označení, že jsou křtění oslí vodou. Jak k tomu přišlo?
Prosek
je postavený na náhorní písčité rovině, která je pochopitelně chudá na spodní
vodu. Toho využili dva místní vysloužilí vojáci. V alpských krajinách, kde
sloužili, poznali způsob dopravy pitné i užitkové vody z údolních pramenů a řek
ve štoudvích zavěšených na hřbetech oslů. Zavedli tento způsob i na Proseku a
zásobovali dvory, chalupy a pochopitelně i faru. Touto vodou se i křtilo, jiná
na faře nebyla. A tak se v okolí tradovalo, že prosecké děti jsou křtěné
oslí vodou.
Cesta
mezi Jetelkou a Flajšnerkou k Proseckému rybníku byla po levé, západní straně
lemována kamennou zdí stavěnou na sucho z opuky z místních lomů.
Jetelka
Usedlost
Jetelka stála již "na libeňské půdě" Do dvora se vjíždělo typickou bránou zaklenutou stlačeným obloukem, jaká
byla obvyklá u zemědělských usedlostí. Její profil odpovídal šířce a výšce naloženého
žebřinového vozu s obilím po sklizni. Po stranách vjezdové brány bývaly
souměrně dvě branky pro pěší. Používala se jen jedna, ta při obytné budově
dvora. Druhá byla zazděná hned při stavbě. Tak tomu bylo i na Jetelce. Výklenek
zazděné pěší branky byl upraven na kapličku s mariánskou výzdobou. U této
"Vysočanské madony" se zastavovali vysočanští občané, kteří o
nedělích a svátcích putovali do proseckého kostela. Pamětníci vzpomínají, že v
posledních letech před demolicí objektu vnitřní výmalbu kapličky prováděla
místní malířka Nina Smrčková.
Byl
to ojedinělý zachovaný cenný architektonický prvek, který nejdéle dožil do
našich dob.
Flajšnerka
Naproti
Jetelce stála na vysočanské půdě usedlost Flajšnerka. Stála níže než Jetelka a
vjezd do usedlosti byl z jižní strany. Branku ale tvořily jen vjezdové pilíře.
Nadpražní oblouk byl snesen, protože pozdější sklizňové vozy měly již větší
rozměr. Zahrada situovaná dále k severu měla několik teras, letohrádek, templ a
další úpravu ve stylu italských zahrad. Původní obytná část dvora stávala dále
k jihu. Když se stavěl železniční násep, byl objekt zbořen a postavěn znovu
dále k severu na dnešní místo, ale již jako vila. Jen původní balkon s arkýřem
byl přenesen z původní stavby. Objekt stojí na úpatí estakády a zůstal zachován
spolu s torzem staveb usedlosti.
