V dobách, kdy správu obcí vedli vrchností dosazení rychtáři, bývaly i ve větších obcích jen výjimečně samostatné rychty. Vysočany jako malá a nevýznamná obec svou rychtu neměly. Obecní záležitosti vyřizovali rychtáři ve svém stavení nebo v hostincích, kterých bývala v našich vsích všude hojnost. Předmětem jednání byly robotní povinnosti, peněžní a naturální dávky a vojenské otázky - odvody a ubytování vojáků. Mnoho „úřadování“ zastala i fara.
Tehdy se většina úředních výkonů odbývala přímo u libeňské vrchnosti a rychtář projednával a hlavně řešil jen drobné sousedské spory. Ostatně tomu nasvědčuje i původ tohoto slova.
Zásluhou pokrokového a vzdělaného rychtáře Tomáše Jelínka, který byl jmenován libeňskou vrchností roku 1830, význam Vysočan narostl a sílil i v pozdějších letech. Úřadování v bytech již nestačilo, a proto byla zřízena obecní úřadovna. Stalo se tak roku 1854, což byl po roce 1830 v dějinách starých Vysočan nejvýznamnější rok. Tehdy tu byla zřízena první škola. Obec pro ni zakoupila dům čp. 60 a po jeho přestavbě v něm mimo školní světnice a byt pro učitele byl umístěn také obecní úřad, byt strážníka a místní vězení. Úpravu provedl stavitel Herget, kterému dům původně patřil. V průběhu let se ukázalo, že místnosti nevyhovují ani škole, ani obecnímu úřadu, proto bylo rozhodnuto postavit nejen novou školní budovu, ale i obecní úřad. Pro tyto nové domy byl vybrán a zakoupen pozemek „na obecním vršku“, kde se rovněž říkalo „v alejích“, od Aloise šl. z Istlerů. Nám zatím neznámý stavitel tu vybudoval školu a pod ní patrový obecní úřad. Zde se začalo úřadovat v srpnu 1888. Byla tu kancelář obecního tajemníka, kancelář důchodního, jednací síň, obecní strážnice, šatlava o dvou místnostech a byt strážníka. Mimoto měly své místo v budově, obrácené hlavním průčelím s vchodem do Královské třídy, ještě dva malé obchody.
O tomto domě se vyprávělo, že v jeho sklepení strašilo. Náhodní chodci prý slýchávali ze sklepního okénka v pozdních hodinách klepání. Když byl roku 1910 dům zbořen, našly se pod ním kosterní pozůstatky. Není však jisté, jde-li o nález z doby dávného osídlení nebo o kriminální čin z pozdějších časů. Nález kostí vzbudil značnou pozornost a dostal se i do frašek, které se hrály na scénách kabaretů vysočanských ochotnických souborů.
Když byly 27. srpna 1902 Vysočany povýšeny na město (tehdy se rozkládaly na ploše téměř 607 hektarů, stálo zde 183 domů a žilo tu 4406 obyvatel), rozhodli se zdejší představitelé pro postavení radnice. Dlouho hledali pozemek, který by byl v pomyslném středu města a na frekventovaném místě.. Ale problém byl v tom, že Vysočany neměly vlastní náves. Tam, kde kdysi stávala tvrz, zůstaly jen hospodářské budovy a v jejich sousedství dominikánský dvůr. Vysočany nebyly totiž ucelenou vsí, ale seskupením jednotlivých dvorů, které se přenechávaly různým vlastníkům, často i hodně vzdáleným. Mezi držiteli byli nejen majitelé sousedních panství, klášterů či jiné vrchnosti, ale prý i kuchaři Jana Lucemburského a dokonce i jeho osobní lékař. Každá usedlost, každý dvůr žil svým vlastním životem bez většího vztahu k sousedům. K sídlům majitelů byli Vysočanští obesíláni na úřad i na faru. Proto ve Vysočanech nikdy nevzniklo společenské prostranství či náměstí. Dokonce ani vlastní kostel, školu či rychtu tato jinak bohatá obec dlouho neměla.
Situace se nezměnila ani v 19. století, kdy obyvatelé, vymanění již z poddanské závislosti, mohli svobodně hospodařit a začaly tu vznikat řemeslnické dílny a rozvíjely se průmyslové provozovny.
Proto měla být nová radnice postavena v místě, kde by poté kolem ní vzniklo náměstí. Ovšem nenašel se vhodný pozemek. Byl tedy využit prostor na „obecním vršku“, kde již stála škola a dosavadní obecní úřad. Tato část Vysočan se stala díky zmíněným dvěma institucím frekventovanější, a přestože to nebylo ideální, bylo rozhodnuto postavit radnici zde, částečně na místě obecního úřadu. Ten byl v roce 1910 zbourán a již následujícího roku tu stála nová radnice.
Vysočanský stavitel Václav Haase vypracoval plány a provedl stavbu. Během ní došlo ke sporu s vlastníkem pozemků ve východní části. Jejich držitel B. Frey-Strohmayer, jehož otec rytíř Bedřich Frey z Freyenfelsu byl dlouholetým vysočanským starostou a čestným občanem města, nepostoupil část parcely, kterou původně přislíbil, a nechal na ní postavit provozní budovy své mlékárny a laboratoř. Neukončená budova radnice byla na východní straně uzavřena štítovou zdí. Považovala se za provizorium, ale ani později k dostavbě nedošlo.
Radnice byla dána do užívání 17. ledna 1912. Náklady na stavbu činily 203 000 korun. V objektu sídlila ještě krejčovská dílna s obchodem Josefa Rokyty „Civilní a vojenský krejčí“, do které se vcházelo z boční strany dnes již zaslepeného polosuterénu, dále c. a k. poštovní úřad s telegrafní a telefonní stanicí, první peněžní ústav ve Vysočanech „Filiálka Občanské záložny v Karlíně“, četnická stanice a byty pro zaměstnance městské správy.
Hlavní průčelí dvoupatrové budovy (dnes půdní vestavbou) je orientováno k severu. Směřuje k nové části Vysočan, budované v prostoru před nádražím. Původní projekt uvažoval se symetrickou stavbou o patnácti okennních osách, ale protože nebyla dokončena v plném rozsahu, radniční budova je dnes asymetrická, o jedenácti osách. Obě nároží měla mít jednoosý rizalit, ten je však jen v západní části. Hlavní (středový) rizalit je tříosý a dostal se tak neplánovaně mimo střed budovy. Má mohutnou atiku, z níž vystupuje štít přestupující před střechu. Na hřebeni střechy se nachází čtyřhranná věžička s ochozem, která dominuje celé stavbě. Je ukončena osmibokým baldachýnem, nesoucím převýšenou osmibokou helmovitou střechu s makovicí, z níž vyčnívá krátký stožár s korouhvičkou. Je na ní letopočet ukončení stavby - 1911.
Nárožní rizalit zakončuje čelní i boční štít. Mezi tímto bočním a „středovým“ štítem je vložen další, menší štít, který je prostoupen vikýřovitým okénkem a je s oběma štíty spojen obloukem.
Západní průčelí má pět okenních os. Svisle je členěno jednoosými nárožními rizality, které vrcholí štíty. Jsou propojeny třemi oblouky atiky, stejnými jako na severním průčelí.
Přízemí celé stavby je bosované. Všechna přízemní okna jsou půlkruhovitě ukončena. Uprostřed středového rizalitu je hlavní vchod, lemovaný sloupy, které nesou na krakorcích balkon v šíři středového okna druhého patra. Nad vstupními dveřmi na balkon je plasticky vyvedený vysočanský znak v obdélném zdobeném rámování. Okna druhého patra v rizalitu jsou též půlkruhovitě ukončena. Všechna ostatní okna jsou pravoúhlá. Vedlejší vchod do budovy nemá architektonické zdobné prvky. Vstupovalo se jím na poštu, do záložny a dalších míst této části objektu. Dnes se nepoužívá. Uvnitř budovy je klenutý vestibul a trojramenné schodiště. Jeho zábradlí tvoří čtvercové pilíře a stoupající balustrádové zábradlí.
V letech 1991 až 1995 proběhla vnitřní úprava a částečná přestavba radnice podle projektu ing. arch. Dvořáka, CSc., ze studia AAC. Stavbu provedla firma Bond s. s r. o. V adaptovaném podkroví i v suterénu vznikly nové provozní místnosti.
Po dostavbě radnice vznikla samostatně řešená víceúčelové budova, vnitřně propojená s historickým objektem radnice, dokončená v roce 2002.
Během zemních prací se zde prováděl archeologický průzkum, který odhalil dvě vrstvy osídlení. Dokládají, že zde lidé žili již od 13. století př. Kr. Vrchní vrstvy pocházejí ze 13. století našeho letopočtu - to potvrzují i písemné prameny z roku 1239, kdy Vladislav I. věnoval Vysočany kladrubskému klášteru.
Vysočanští rychtáři a starostové
Do roku 1829 tu byl (nejstarším známým) rychtářem Josef Hofman, po něm Tomáš Jelínek, který se stal iniciátorem rozvoje Vysočan. Do úřadu jej povolala libeňská vrchnost dopisem z 30. ledna 1830, protože nebyla příliš spokojena s dosavadní správou obce. Od té doby se datuje rozmach Vysočan. Pro zajímavost předkládáme dopis libeňské vrchnosti vysočanské obci, ve kterém se zdůvodňuje důvod jmenování nového rychtáře a nabádá se k jeho respektování. První část uvádíme v opisu původního textu.
„Od Dyrectoryalnjho Ouržadu Lybenského hlawnjho města Prahy se toto nařízenj nowě ustanowenému Rychtáři Wysočanskému Tomassowy Jellinkowi doručuge a k přednessenj a Wyswětlenj sausedům a wssem obywatelům této obce, předložuge, a syce:
Poněwadž při one dne 18. Ledna b. r. w obci Wysočanské držené Auředne Comisy mnoha nepořádky a resty pod wedenjm býwalého rychtáře Josefa Hytmana se wynassla, kteréžto by dále tjm wjce wyrůsti mohly, tedy práwně od strany Auřednj (pro dobro celé obce) uznalo, aby gzny k tomu schopněgssj saused za rychtáře wywolen a ustanowen byl, což se taky dne 25. Ledna T. r. na zdegssjm wrchnostenském Kanceláři wyplnilo“ (Jméno prvního známého rychtáře je zde uvedeno jako J. Hytman.)
„Aby pak takové nařízení svůj dokonalý účinek vzalo, a aby se až posavad zlé návyklosti, nepořádnosti a neslušnosti v obci vysočanské vykořenily, tedy se následující punkta uvádějí a k úplnému zachování se týkajících nařízení nařizují...“
Mimo jiné byl nastupující rychtář povinen „všecka jemu ústní i odeslaní písma nařízení věrně plniti nařizovati, všecky vyskytlé roztržky, soudy a rozepře svědomitě rozsuzovati a jedno každé vyskytlé zlo v obci kárati a přetrhovati, zastaralé resty a poplatky obecní podle ustanovených lhůt zcela vyupomínati a do kasy shromážditi; k sousedům pak svým laskavě a přátelsky se chovat a se vždy ctným a chvalitebným křesťanským příkladem předcházeti. Sousedé pak mají rychtáře jakožto hlavu a řiditele svého považovati, ... mají mu všechnu poslušnost na každé zavolání prokazovati, jemu ve všem nápomocni býti a proň všecku vážnost a uctivost míti; domkářům a všem ostatním obyvatelům mají za příklad dobrého a mravného chování býti. Nápodobně mají domkářům podruzi a jiní v obci se nacházející lyd svýho rychtáře jako otce milovati a ctíti, ... i také konšelé a ostatní sousedé mají ve vážnosti míti a jim se zdvořilými a poslušnými prokazovati.“ A konečně „všecky až posavád navyklé přestupky a neuctění práva v domě rychtářově, jako nesmeknutí klobouku neb čepice, kouření tabáku, hraní karet, hlaholů a křiku, chlastů a marného tlachání se přísně zapovídají.“
Z úřední korespondence se později dovídáme, že ani nový rychtář nebyl pro vrchnost ten pravý, protože se staral hlavně o zájmy vysočanské obce a jejích občanů, bránil je před vzrůstajícími požadavky na robotní povinnost, vymáhal výhody a úlevy jak jen mohl. Obyvatelé Vysočan nedali na svého rychtáře dopustit. Tomáš Jelínek vyřizoval všechna úřadní jednání doma ve svém statku čp.3. Teprve později si Vysočany zřídily nejprve místnost a po vykoupení domku obecní úřad v bývalé hospodě, přibližně v místě dnešního anglického gymnázia.
Po povýšení Vysočan na město (v roce 1902, znak jim byl udělen 10. září 1903), stal se starostou po Františku Hoffmannovi Alois Houfek, ředitel cukrovaru. Městskou radu tvořili Vojtěch Kosák, lékárník, Karel Hausmann, rolník, Ferdinand Demel, rolník a ředitel mlékárny a František Novák, obuvník. Členy městského zastupitelstva tehdy byli zvoleni Ferdinand Demel, Josef Fiala, Alois Houfek, Pavel Smolka, Josef Švancar, Jan Švejda, Karel Hausmann, František Jetel, Vojtěch Kosák, Antonín Polák, Antonín Straka, Bedřich Štamfest, Josef Bazík, Josef Rokyta, František Fott, Antonín Jelen, František Novák a Václav Štětka. V městském zastupitelstvu měl stálé místo i zástupce Elektrotechnické akc. společnosti, dříve Kolben a spol. V té době jím byl dr. inž. Emil Kolben, ředitel.
Po A. Houfkovi byli postupně zvoleni starosty Jan Němec a ing. Jirout. Po vzniku Velké Prahy, kdy k ní byly Vysočany připojeny, se stal starostou Vojtěch Padevět a zastával tuto funkci až do roku 1934. Po něm tu starostoval Josef Blecha a od roku 1938 František Parez. Roku 1939 po vzniku protektorátu byla česká správa zrušena. Po osvobození se stal předsedou národního výboru ing. Bohumil Mendík a záhy po něm František Čihák. Od poloviny roku 1946 byl jmenován do funkce předsedy Obvodní rady pro Prahu IX. Jan Diringer. Od r. 1948 byl předsedou Obvodního národního výboru Jan Bouše, od roku 1954 Jan Pilous, po něm Jan Veselý (1960 až 1970), Václav Vaňkovský (1970 až 1976), Ladislav Matoušů (1976 až 1983) a ing. Jaroslav Sladký (1983 až 1989).
V roce 1990 nastoupil Antonín Zelinka a po jeho rezignaci v témže roce byl pověřen řízením první místopředseda ing. Lubor Maršák. V prosinci 1990 byl zvolen starostou Městské části Praha 9 Tomáš Szenai, v roce 1995 se stal starostou Tomáš Kladívko a po něm byl v této funkci od roku 1999 ing. Vladimír Řihák.
Městská část Praha 9 v sobě nyní zahrnuje kromě Vysočan také Prosek, část Střížkova, Hrdlořezy, část Hloubětína a část Libně. O osadě Prosek, který patří k nejstarším obydleným územím v Praze, máme první písemné zmínky z roku 1115. Tehdy daroval Vladislav I. zdejší vinici kladrubskému klášteru. Ale již v 10. století tudy vedla stezka do Prahy a z konce 11. století pochází nejstarší prosecká dominanta - románský kostel sv. Václava. Ve 14. a 15. století patřila ves k tvrzi v Podviní. Na návsi starého Proseka jsou dosud pozůstatky někdejších statků, které přežily i třicetiletou válku. Možná bychom mezi nimi našli i sídlo zdejšího rychtáře... Na konci 18. století byla vesnice připojena k libeňskému panství a v polovině 19. století zde stálo 31 domů a žilo 239 obyvatel. Později si začali v obci stavět prosté domy dělníci z vysočanských a libeňských továren, takže při sloučení s Prahou v roce 1922 tu bylo 109 domů. Prosek s Vysočany a Hloubětínem tehdy tvořil Prahu IX. Sídliště Severní Město se začalo budovat v šedesátých letech.
V roce 1923 přibyly k devátému obvodu ještě část Libně a Hrdlořezy. Tato osada získala své jméno nejspíš už v dávných dobách - po násilnících a rváčích, kteří se schovávali v okolních lesích a přepadávali pocestné. V polovině 16. století vlastnil „hrdlořezskou svobodnou krčmu“ Ladislav Malešický z Černožic. Právě krčma je kromě dvora a tvrze vždy v písemnostech uváděna, a také Hrdlořezy proslavila. Tento velký zájezdní hostinec poskytoval obchodníkům po mnoho let odpočinek při cestě do Prahy.
Na počátku 18. století ve vsi hospodařili šenkýř, mlynář, pastýř, čtyři sedláci a tři chalupníci. V roce 1784 byl z Hrdlořez a vysočanského dvora čp. 8 vytvořen nadační statek, spravovaný obcí. V roce 1843 tu stálo 28 domů a žilo 250 osob, před připojením k hlavnímu městu (r. 1921) to bylo již 126 domů a 1806 obyvatel.
Na závěr dodejme jednu zajímavost. Když se blížilo desetileté výročí povýšení Vysočan na město, připravovaly se náležité oslavy a také stavba radnice. Tehdejší ředitel vysočanské školy Jan Diviš namaloval k této příležitosti velký panoramatický obraz Vysočan, který dodnes zdobí vysočanskou radnici. Pod ním často postávají návštěvníci radnice a v duchu se vracejí do časů, které jim tento obraz připomíná.
