Vlastivědná stezka I. severozápadní stezka
tvoří okruh - Vysočany – Prosek – Střížkov
English version: I.northwest trail here
(anglický překlad vypracovali studenti koleje Aqua - The English College in Prague)
její zvláštností je, že vede městskou zástavbou, městskou zelení, tedy parky Přátelství a Podviní, ale i památkově chráněnou oblastí prosecké skály a volnou přírodou. Vstoupit na něj můžete hned ze tří stanic metra - Vysočany, Prosek a Střížkov.
Pokud by se vám trasa zdála příliš dlouhá, lze si jí nejrůznějšími cestami zkrátit.
Okruh se pyšní i dvěma vyhlídkami, a to Přibíkovou a Emy Destinnové.
Vybudování trasy nové naučné stezky trvalo půl roku a stálo 100 tisíc korun.
Informace, které se dozvíte při jednadvaceti zastaveních na turistickém okruhu z tabulí, poskytl a připravil Vlastivědný klub Praha 9, Oddělení kultury, mládeže a tělovýchovy a Odbor životního prostředí ÚMČ Praha 9.
Pojďte se teď s námi projít, ať víte, na co se můžete těšit.
I. SEVEROZÁPADNÍ STEZKA (otevřena v březnu r. 2009)
1) RADNICE
2) VYSOČANSKÉ NÁDRAŽÍ
3) FLAJŠNERKA
4) PROSECKÝ RYBNÍČEK
5) JETELKA
6) PROSECKÁ NÁVES
7) KOSTEL sv. VÁCLAVA, FARA,. HŘBITOV
8) SOKOLOVNA
9A), 9B) PARK PŘÁTELSTVÍ
10) SOCHA JIŘÍHO WOLKERA
11) STŘÍŽKOV
12) PŘIBÍKOVA VYHLÍDKA
13) VYHLÍDKA EMY DESTINNOVÉ
14) PROSECKÉ SKÁLY
15) VINICE MÁCHALKA
16A, 16B) PARK PODVINÍ
17) JEZ A NÁHON KE MLÝNU
19) MLÝN V PODVINÍ
18) BROSCHEŮV LIHOVAR
20) KOLČAVKA
21) PARK U VYSOČANSKÉ POLIKLINIKY
1) RADNICE
Budova radnice byla postavena v roce 1911 vysočanským stavitelem Václavem Haasem. Východní křídlo tehdy nebylo postaveno, protože majitel pozemku Bedřich Frey-Strohmayer proti původnímu slibu odmítl část parcely městu vydat. Stavba byla ukončena štítovou zdí a v této podobě sloužila zastupitelům, úředníkům i veřejnosti plných devadesát let, do září roku 2002. V tomto roce byla uvedena do provozu moderní dostavba radnice podle návrhu architekta Dana Mrkose a o dva roky později byl podle projektu téhož autora přestavěn interiér původní budovy. V historické budově radnice je ve 2. patře Obřadní síň využívaná pro svatební obřady a významné společenské akce a v přízemí Galerie 9, kde se prezentují většinou výtvarníci, malíři a grafici.
Ve sloupové síni před Galerií 9 je panoramatický obraz Vysočan z roku 1911 namalovaný zdejším učitelem, později ředitelem školy Janem Divišem k desátému výročí povýšení Vysočan na město. Sloupovou síň zdobí také socha sv. Jana Nepomuckého, původně umístěná v nice hospody U lípy na rohu ulice Sokolovské a Krátkého.
ZNAK MĚSTA VYSOČAN (na průčelí radnice pod balkonem v 1.p)
byl udělen císařem Františkem Josefem I. při příležitosti povýšení obce Vysočany na město v roce 1902.
Symboly znaku – ozubené kolo, vinná réva s hrozny a homole cukru – připomínají, čím obec žila na počátku 20.století: původně pěstováním vinné révy, pak cukrovarem rodiny Freyů, která se významně zasloužila o rozvoj Vysočan a jejich povýšení na město, a konečně strojírenským průmyslem (továrna Kolben a spol.).
2) VYSOČANSKÉ NÁDRAŽÍ
Vysočanské nádraží bylo původně postaveno na Turnovsko-kralupsko-pražské dráze (Česká severní dráha) a jeho stavba v roce 1872 souvisela s rozvojem průmyslu ve Vysočanech. Rok poté tatáž nádražní budova začala sloužit i pro Rakouskou severozápadní dráhu, která ji obcházela z druhé strany. Vzniklo tak jediné tzv. „ostrovní“ nádraží v Praze. Jeho další zajímavostí je, že středem budovy prochází hranice katastrů Vysočany a Libeň.
Nádraží bylo velkým přínosem pro začínající průmyslové podniky ve Vysočanech (např. továrna Kolben a spol., Freyův cukrovar, velkoobchod a stáčírna vín bratří Tauberů), protože obec spojilo jak s celými Čechami, tak s většinou Evropy (v Olomouci se napojovala na Severní dráhu císaře Ferdinanda, spojující Vídeň s Berlínem). Zároveň se – ještě spolu s nádražím v Libni – stalo motivem pro zakládání dalších podniků.
V tunelu tvořícím podchod železničních tratí a současně přístup do nádraží, ležícího mezi tratěmi se na severní straně dochovala nejstarší dlažba vnější Prahy.
3) FLAJŠNERKA
Obec Vysočany do začátku 19. století tvořilo několik zemědělských usedlostí, poměrně daleko od sebe vzdálených, které žily svým téměř soběstačným životem. Jednou z takových usedlostí – zemědělských dvorů – byla Flajšnerka. Vjezd do usedlosti byl z jižní strany. Současná podoba bývalé usedlosti pochází z osmdesátých let 19. století: obytná budova usedlosti se proměnila v jednopatrovou vilu (stavební parcela se díky stavbě železničního náspu posunula o několik metrů sever) v novorenesančním stylu. Z původní stavby byl do průčelí vily přenesen pouze balkón s arkýřem. Dvůr a pozemek ležící nad ním směrem do kopce byl přeměněn na terasovitou zahradu s empírovým skleníkem, letohrádkem a templem obklopeným anglickým parkem. Změna charakteru stavby vyjadřuje i proměnu způsobu obživy jejích obyvatel – přestali být závislí na obdělávání půdy a práce na poli už rozhodně nebyla jediným zdrojem jejich obživy.
Objekt stojí na úpatí estakády vybudované v polovině šedesátých let minulého století, která grandiózním způsobem spojila nové prosecké sídliště s Vysočany.
4) PROSECKÝ RYBNÍČEK
Cesta od podchodu pod vysočanským nádražím vede vzhůru, prochází mezi Flajšnerkou a místem, kde stávala usedlost Jetelka. Končí u Proseckého rybníčku. Rybníček má slabý a málo vydatný pramen, ale vtékají do něho výpustě ze dvou zastřešených studánek nad severozápadním břehem. Podle nich se místo nazývá „U studánek“. Rybníček byl po dlouhá staletí jediným zdrojem vody pro Prosek postavený na náhorní písčité rovině, na spodní vodu chudé.
Toho využili dva místní vysloužilí vojáci, kteří sloužili v Alpách, kam byla voda z údolních pramenů do hor dopravována ve štoudvích, zavěšených na hřbetech oslů. Zavedli tedy stejnou praxi i na Proseku a vodou z rybníčku zásobovali dvory, chalupy a také faru pomocí oslů. Protože se touto vodou i křtilo, říkalo se o proseckých obyvatelích, že jsou křtěni oslí vodou.
5) JETELKA
Zatímco usedlost Flajšnerka stála na vysočanské půdě, Jetelka, oddělená od ní jen úzkou pěší cestou k Proseckému rybníčku, stála na půdě libeňské. Cesta byla na západní straně lemována kamennou zídkou stavěnou na sucho z opuky z místních lomů.
Do dvora usedlosti Jetelka se vjíždělo typickou bránou zaklenutou stlačeným obloukem, jaká byla obvyklá u zemědělských dvorů – její profil odpovídal obilím naloženému žebřinovému vozu při sklizni. Po obou stranách vjezdové brány byla branka pro pěší. Používala se jen jedna, ta druhá byla hned při stavbě zazděná a upravená na kapličku s mariánskou výzdobou. V posledních letech před demolicí objektu (zbytečně rozbořen při stavbě estakády) pečovala o vnitřní výzdobu kapličky místní malířka Nina Smrčková.
6) PROSECKÁ NÁVES
Svažující se prostranství lemované alejí akátů bývalo proseckým korzem. Nemělo název, říkalo se mu „V alejíčkách“. Za náves (později trochu nadneseně za náměstí) se považovalo pouze prostranství před Hostincem U Brabců.
Hostinec U Brabců byl největší hospodou na Proseku, v sále se hrávalo divadlo – zejména je využívali ochotníci ze spolku Josef Kajetán Tyl. Po druhé světové válce byl v sále instalován i biograf.
Na druhé straně návsi stála stará prosecká školy z roku 1889, ozdobená bustou J. A. Komenského. Po vystavení nové školy – dnes základní umělecké školy pod návsí v ulici U prosecké škloly –v budově bývalé školy sídlily různé instituce - obecní úřad, pošta, hasiči, veterinární stanice aj.
Proti hostinci také stával na dřevěný kříž s litinovým korpusem, který byl odlit v Kolbenově továrně jako památka na první tavbu. Kříž byl za dob socialismu přemístěn na zrušený hřbitov u kostela sv. Václava.
Dnešní Restaurant Zlaté sele byla původně hospoda U Kristů, která se často proměňovala v klubovní místnost mnoha společenských a kulturních spolků sídlících v Proseku.
Naproti restauraci je památník proseckých účastníků odboje za druhé světové války, popravených 13. ledna 1943.
Uprostřed dolní části návsi je replika vinařského sloupu. Původní sloup z první poloviny 17. století stával na hranici mezi Prosekem a Libní u silnici na vinicí Michalkou. Proti vinařskému sloupu stávala socha Piety, která byla z téhož důvodu jako vinařský sloup – rekonstrukce silnice v roce 1905 – odstraněna a přenesena na horní konec návsi.
7) KOSTEL sv. VÁCLAVA, FARA, HŘBITOV
Podle legendy v Kronice české Václava Hájka z Libočan byl založen už knížetem Boleslavem II. v roce 970, ale původní románská trojlodní bazilika byla postavena pravděpodobně až ve druhé polovině 11. století.
V roce 1421 za husitských bouří byl kostel zapálen a pobořen. Další pohromou pro kostel byla švédská vojska na konci třicetileté války.Dnešní podobu získal při úpravě v roce 1931. Bohatá barokní výzdoba interiéru byla odstraněna v roce 1965 v návaznosti na rozhodnutí II. Vatikánského koncilu o změně mše svaté a všech katolických rituálů.
Ke kostelu sv. Václava patří fara – raně klasicistní budova – jejíž průčelí zdobí socha sv. Jana Nepomuckého. K faře patří zahrada s barokní sýpkou se schodištěm a pavlačí.
Okolo kostela je malý zrušený hřbitov. Z bujného břečťanu zakrývajícího zbytky hřbitova vyčnívá několik náhrobních kamenů a soch z dílny boleslavského sochaře Postráneckého. Náhrobky nesou jména některých významných zdejších osobností – Honoráta Zapová (spisovatelka a překladatelka), Věnceslav Dünebierr (sbormistr pěveckého spolku), jsou tu rodinné hrobky rodiny Freyů, libeňského starosty Světa, Jana Pravoslava Přibíka (vysočanský učitel a národní buditel) nebo významného českého pedagoga a filozofa Františka Čupra.
Na prosecké faře byl v roce 1757 ubytován generál Daun s velitelským štábem pruské armády krále Fridricha Velikého, která se střetla s rakouskou armádou Františka Lotrinského u Štěrbohol. Když v boji i velitel pruské armády, třiasedmdesátiletý pruský maršál Schwerin, postavil se do čela útoku sám Fridrich II. .Bitva skončila po pěti hodinách porážkou císařských na hoře Tábor u Hrdlořez. V bitvě se utkalo 125 000 pěších vojáků, 250 jízdních eskadron a téměř 400 lehkých a těžkých děl. Padlých, raněných a nezvěstných bylo napočítáno kolem 14 000 na každé straně.
8) SOKOLOVNA
Několik kroků od kostela sv. Václava je v bývalé stodole usedlosti U Malých dosud používaná sokolská tělocvična. V meziválečném období tělocvična občas sloužila jako prosecké kino. Významnou úlohu tělocvična sehrála v roce 1942, kdy v přilehlém kuželníku byly na čas uschovány padáky parašutistů skupiny Antropoid, která byla na české území vysazena z Anglie s cílem spáchat atentát na říšského protektora Reinharda Hendricha. Příležitostný úkryt tu nalezli i oba pachatelé atentátu – Jozef Gabčík a Jan Kubiš.
Vysočanská sokolská jednota od počátku 2. světové války byla – jako celá mateřská jednota Sokol -zapojena do národního odboje, jejíž vskutku hrdinským vyvrcholením byl pokus o záchranu parašutistů. Vysočanskou odbojovou sokolskou skupinu vedl bratr Jaroslav Piskáček, starosta jednoty Hynek Pavlík a cvičitelé Jaroslav Smrž, jeho sestra Ema Khodlová, Josef Pospíšil a Josef Nový. Za stanného práva, které následovalo po spáchání atentátu, byli Jaroslav Piskáček, Jaroslav Smrž a Ema Kholová s celou rodinou popraveni.
9) PARK PŘÁTELSTVÍ
Park leží v nadmořské výšce 288 – 295 m.n.m. Vznikl podle návrhu architekta Otakara Kuči v letech 1976 – 1983. Soustava rybníčků, vodotečí, s kaskádou a s prstencovou fontánou na nejvyšším místě parku má délku 450 m a celkový objem vody v ní je 1600 – 1800 m3..
V roce 2004 byla třetina parku podél Vysočanské zabrána z důvodu povrchově hloubeného tunelu pro trasu metra do Letňan. Rozsáhlé stavbě musely ustoupit vzrostlá a funkční výsadba aleje lip na terénním valu a keřový podrost podél Vysočanské
Po dokončení stavby metra byl terénní val obnoven a osázen v původním rozsahu. Na takto obnovenou část navázala celková rekonstrukce a revitalizace vodoteče a parku, započatá v lednu 2008 a financovaná z prostředků rozpočtu Městské části Praha 9 az fondů Evropské unie. Revitalizace byla provedena - opět podle projektu architekta Kuči a architektů z ateliéru „a05 ateliér zahradní a krajinářské architektury“.
V druhové skladbě dřevin převládají lípy malolisté, duby zimní, letní a červené, jírovce maďaly, javory mléče, habry obecné, jeřáby. Velmi zajímavé jsou dřezovce trojtrnné. Vodní plochy provází vrby, především vrba sivá.
10) SOCHA JIŘÍHO WOLKERA
Jiří Karel Wolker (29 .3. 1900 – 3. 1. 1924) byl levicový český básník, představitel tzv. proletářské poezie. Počátek jeho poezie byl naplněn všeobjímající láskou k lidem a věcem a bezprostředním, zlidšťujícím vztahem k všední skutečnosti. Básnická sbírka Host do domu (1921), je představou o ideálním světě, plném lásky, porozumění a čistých mezilidských vztahů: nelze utíkat od problémů současného světa, lidská špatnost sice existuje, ale člověk musí věřit v její nápravu a uvědomit si velikost přírody, před níž je třeba sklonit se v pokoře.
Hospodářská krize po první světové válce a zejména neutěšené sociální poměry dělníků jej jednak přivedly do řad nově založené KSČ, jednak k vyhlášení nového uměleckého směru (se sdružením Devětsil), kterým se mělo stát proletářské umění. Z Wolkerových sociálních balad ve sbírce Těžká hodina jsou nejznámější Balada o očích topičových, Balada o nenarozeném dítěti a Balada o snu.
Třetí básnická sbírka - Svatý kopeček (poutní místo u Olomouce) – je polytematickou básní s autobiografickými prvky,v níž básník sní svůj dětský sen o přetvoření světa.
Bronzová socha Jiřího Wolkera, dílo autorů Miloslava Šonky a Stanislava Hanzala, byla v Parku Přátelství instalována v roce 1984.
11) STŘÍŽKOV
Až do roku 1922 byl Střížkov malou zemědělskou vsí s 35 popisnými čísly.. Ve 13. století Střížkov patřil jeptiškám od Sv. Jiří na Pražském Hradě, od 16. století náležel k libeňskému panství, stejně jako další osady, které daly základ dnešní Praze 8 a 9. Dokládá to i název ulice Trojmezní, na níž se stýkala tři katastrální území – prosecké, libeňské a střížkovské.
Na jihozápadním okraji Střížkova stával letohrádek Šilboch (Ztracená varta). V 19. století patřil intendantu Stavovského divadla J. K. Liebichovi, který o vánocích 1812 své hosty překvapil něčím, co bylo dosud v Čechách neznámé – ozdobenou jedličkou.
MADLINA (název autobusové zastávky)
Madlina bylo jméno archivářky Dopravního podniku, která tady pečovala po všech stránkách o řidiče autobusů. Vděční šoféři prosadili, aby se zastávce dostalo jejího jména. Je pozoruhodné, že zastávka dostala název ještě za života paní archivářky - pojmenování místa podle žijící osoby je naprostou výjimkou.
12) PŘIBÍKOVA VYHLÍDKA
Jan Pravoslav Přibík (4. 4. 1811 - 19. 10. 1893) byl prvním učitelem v nejstarší vysočanské škole (postavené 1854). Vystudoval německou pedagogickou školu v Praze, avšak pro své vlastenectví a zejména snahu prosadit vlastní metodu výuky dětí v rodném jazyce byl na pražských školách odmítán. Stal se proto domácím učitelem v několika významných rodinách, kronikářem a městským úředníkem v Berouně, kde pracoval dvacet let. Funkce kronikáře mu umožnila poznat a později také úzce spolupracovat s austroslavistickou kulturní elitou českého národa – zejména s Jungmannem, Palackým, Šafaříkem a dalšími národními buditeli.
Do nově otevřené vysočanské školy nastoupil 1. prosince 1854 jako řídící učitel. Dvoutřídní škola byla v 1. patře nově upraveného domu čp. 60 na Hlavní, později Královské a nyní Sokolovské ulici. Ve Vysočanech mohl již Jan Pravoslav Přibík stát plně za svými pedagog-gickými zásadami. Získaly jemu i škole věhlas, který umlčel i zpupnou nadřazenost rakouských úřadů. Uznání se mu dostalo pochvalným dekretem knížecí arcibiskupské konsistoře a výnosem c.k. ministerstva vyučování byl 23. února 1857 dokonce odměněn za prospěšné vyučování v nedělní škole 30 zlatými. Po čtrnáctiletém působení ve Vysočanech byl Jan Pravoslav Přibík jmenován vzorným učitelem.
Ve Vysočanech se zapojil – jako všude ve svých působištích – do kulturního i veřejného života.
Napsal a vydal zde některá ze svých pedagogických děl, věnoval se i literární a dramatické tvorbě.
Jan Pravoslav Přibík je pohřben na proseckém hřbitově.
13) VYHLÍDKA EMY DESTINNOVÉ
Ema Destinnová, původním jménem Kittlová (26. 2. 1878 – 28.1. 1930) byla nejslavnější českou operní pěvkyní od konce 19. století až do smrti. Svým uměním si podmanila celou západní Evropu a Spojené státy americké. Ačkoli v cizině byla její proslulost větší než u nás, vždycky se cítila doma jen v Čechách a byla ochotna pro svou vlast přinášet oběti. V době první světové války byla za své vlastenectví dokonce pronásledována.V posledním roce života (1929) bydlela ve statku švagra - rytíře Bedřicha Freye z Freyenfelsu a své sestry Jindřišky (v dnešní Freyově ulici), založila tam pěveckou školu a deponovala svůj gramofonový archiv, který byl zničen během spojeneckého náletu na Vysočany v závěru druhé světové války.
Rádi bychom představitelce stovek rolí českého i světového operního repertoáru vzdali hold a jejím jménem nazvali tuto jedinečnou a hlavně neobvyklou vyhlídku na panorama Prahy.
14) PROSECKÉ SKÁLY
Prosecké skalní stěny nevznikly z pevných hornin přírodním procesem, ale uměle – zářezem lomu do svahu. Těžil se tu pevný pískovec zpracovávaný jako stavební materiál a v cihelně, zejména však zvětralý a drolivý, z kterého se drtil co nejjemnější písek.
Právě zvětralá místa ve sklaním masivu lákala mnohé horníky k nedovolené těžbě pro vlastní potřeby. Vznikl tak labyrint chodeb, některé z nich se časem propadly, jiné dosud existují. Chodby jsou většinou 1 - 2 m široké a až 2 m vysoké. Spleť chodeb je místy tak hustá, že mezi chodbami jsou jen široké podpůrné pilíře nesoucí nadloží pískovce.
Za prvorepublikové krize dokonce ve slojích bydlely rodiny nezaměstnaných dělníků, které si je pokoušely přizpůsobit k bydlení. Ve druhé světové válce prý jeskyně sloužily jako protiletecký kryt. Z této doby pravděpodobně pocházejí orientační šipky na stěnách chodeb a zbytky elektrického osvětlení.
15) VINICE MÁCHALKA
Na jižních svazích Proseka se víno pěstovalo pravděpodobně ještě před tím, než Karel IV. rozhodl o zakládání vinic v okolí Prahy. Svědčí o tom zápis v darovací listině Vladislava I., který v roce 1115 vinice pod Prosekem věnoval kladrubskému klášteru. Parcela, na níž leží dnešní vinice Máchalka byla patrně součástí rozlehlejší viničné oblasti. Nejstarším známým majitelem této vinice byl patrně Dirix, po něm Pavelatz. Bezpečně víme, že v roce 1725 ji vlastnil Daniel Antonín Petsch, který jí nadlouho propůjčil své jméno. Ještě na mapě z roku 1910 je označena jako Pečová. Dnes vinice nese jméno po posledním majiteli Josefu Máchalovi – Máchalka. Po Máchalově smrti byl na místě vinice vysazen meruňkový sad, který zestárl a už nebyl obnoven.
Dnešní vinice Máchalka se znovu narodila v letech 1996 - 2000 péčí vinařského družstva Svatý Václav, jehož snahou je navázat na slavnou tradici pražského vinohradnictví. První panenská sklizeň byla v roce 2000. Na vinici se pěstuje osm odrůd vinné révy: Rulandské bílé, Ryzlink rýnský , Müller Thurgau, Muškát moravský (MOPR) , Svatovavřinecké , Rulandské modré ,Portugal modrý a Chardonnay.
V roce 2005 byla v kategorizaci vinic byla vinice Máchalka zařazena do první kategorie pro jakostní vína.
16) PARK PODVINÍ
16A) Park je druhým městským parkem na území Městské části Praha 9 ( po Parku Přátelství na Proseku).
Rozkládá se na ploše 4 ha, působí však jako rozlehlý. Vznikl v letech 1997 – 1998 úpravou staršího parku z roku 1960, který byl součástí zeleného pásu táhnoucího se podél toku Rokytky od nádraží Vysočany až po bývalou usedlost Kolčavku. Autorem projektu parkových úprav byl Dr. S. Špoula a akademický architekt Miroslav Pacner.
Inspirací se stal jeden z přírodních divů světa, tzv. Obrův chodník na pobřeží ostrova County Antrim v Severním Irsku, který je příkladem neočekávané symetrie v přírodě. Tak v parku Podvinní vznikly pomocí kamene a dubových trámů Hradiště, Dračí jezero, Velká vyhlídka s hřbety pravěkého ještěra, s chodbami, tunelem a vyhlídkou se schodištěm.
Ještěří hřbet zároveň vymezuje amfiteátr s hledištěm vyskládaným z poloopracovaných kamenů.
Dominantou je obrovský dubový kmen zasazený kořeny vzhůru. Dubový kmen má délku 10 – 12 m a váží přibližně 12 tun.
Amfiteátr i ještěří hřbet jsou součástí dětského hřiště – modelu keltského hradiště.
16B) Důležitým prvkem tohoto parku je voda, a to jak v podobě toku Rokytky lemující park v jeho spodní části a oddělující ho od městské zástavby, ale také malý potok přes park. Jeho břehy jsou doplněny vlhkomilnou vegetací, přes něj jsou postaveny dřevěné mostky a pod ještěrem je jezírko s nášlapnými kameny, přes které lze přejít.
V letních měsících se v parku konají akce pro děti, hudební festivaly a další společenské akce a také svatební obřady pod širým nebem. K odpočinku slouží i dřevěný altán v centrální části parku.
V parku rostou převážně listnaté dřeviny, podíl jehličnanů je malý. Nejhodnotnější stromy ( platany, jírovce, lípy, javory ) rostou v části původního parku, severně nad Rokytkou. Největší zastoupení z celkové skladby dřevin má javor mléč.
17) JEZ A NÁHON KE MLÝNU
Celým územím Městské části Prahy 9 protéká od východu k západu říčka Rokytka. Vyvěrá ze dvou pramenů v říčanském lese u obcí Tehov a Trhovec, po několika stech metrech se prameny spojují a stávají se říčkou, která se po zhruba 36 km vlévá do Vltavy v blízkosti libeňského přístavu. Její koryto bylo zregulované od Hloubětína až do Libně v letech 1905-10. Z té doby pocházejí i jezy, upravující tok říčky. Do té doby byla Rokytka divokou vodou, která se občas rozlévala do širokého okolí, tvořila močály a tůně a občas se prodrala jinudy než původně tekla. V Hrdlořezích se jí postavil do cesty kopec Smetanka, podle jehož úpatí vytváří veliký oblouk, a hned další kopec Tábor tok Rokytky obrací téměř do protisměru širokým údolím.
Po dlouhá staletí byla Rokytka jediným zdrojem vody pro zdejší zemědělská a vinařská hospodářství. Vedena nedalekým náhonem otáčela i kolem podvinského mlýna.
Délka toku Rokytky je na území Prahy 31,5 km, celková plocha jejího povodí je 139,9 km2.
18) BROSCHEŮV LIHOVAR
Do roku 1973 v těchto místech stával lihovar, jehož areál – sladovna, plynárna, jáma na melasu, pece na draslo, lednice, skladiště a byty pro zaměstnance, později železniční vlečka, správní budova, jídelna a kantýna, vrátnice a ohradní zeď – ustoupil moderní zástavbě.
Libeňský pivovar v Podviní byl pobočkou firmy F. X. Bronche Sohn – chemické továrny v Praze 1. Firmu založil v roce 1817 vídeňský kupec F. X. Bronche a chemik ze Sadské V. Kablík (vynálezce metody bílení papíru a lněných a bavlněných tkanin chlórem). Původní továrna – velmi moderně zařízená a proslulá v celém Rakousku-Uhersku – byla postavena v roce 1832 v ulici Sanytrová. V roce 1872 Brosche uvolnil pozemek pro stavbu Rudolfina a přesídlil do Podviní. Lihovar v Podviní - ačkoli pro jeho provoz bylo vybudováno potrubí pro přívod vody od Vltavy, nechal na Rokytce se zřídit čtyři rybníky a zavést kanalizaci – se soustředil jen na zkvašování melasy na líh, výrobu lihu a potaše z výpalkového uhlí.
Na přelomu 19. a 20. století bylo při nepřetržitém provozu průměrně za rok vyrobeno 49 000 hektolitrů bezvodého lihu (99,7%), 700 tun potaše a 400 tun kalcinované vody. Vyrobený líh měl nejlepší kvalitu v monarchii.
19) MLÝN V PODVINÍ
Kromě mlýna tu stávala i tvrz a poplužní dvůr, o nichž je písemná zpráva z doby Jana Lucemburského – z roku 1318. Tyto tři objekty tvořily základ osady Podviní. Zatímco dvůr, mlýn a pár stavení přečkalo několik století, tvrz začátkem 17. století zpustla. Po třicetileté válce z osady zůstal patrně jen mlýn se zbytkem usedlosti.
Podle tradice se zachoval jeden z pilířů vjezdové brány jako jediné svědectví o existenci podvinské tvrze. Pilíř, dnes pietně zakomponovaný v areálu nové zástavby obytných domů, přečkal husitské nájezdy, obléhání Prahy Švédy i kanonádu pruské armády v roce 1757.
Mlýn stál na ostrůvku uměle vytvořeném náhonem od řeky Rokytky, která jej obtékala z druhé strany. Náběh k náhonu je dosud na pravém břehu Rokytky patrný. Mlýnské stavení prodělalo během doby mnoho přestaveb. Jeho poslední podoba je na fotografiích – jde o přízemní budovu se čtyřmi okny a mansardovou střechou. V suterénu byly prostory s valenou klenbou a pravoúhle lomenými lunetami. Místnosti v přízemí měly trámové stropy.
Na jih od obytného stavení stála stodola s fabionovou římsou a na západ hospodářská budova.
20) KOLČAVKA
Nejstarší dochovaná zpráva o viničné usedlosti Kolčavka sahá jen do 18. století, kdy jejím majitelem byl hrabě Millessimo, markrabě Savonský. Její příběh však začíná nejspíš o několik století dříve. Majitelé se často střídali. V 19. století Kolčavku přestavěl svobodný pán Václav Ubelli ze Siegburgu. Oddělil hospodářské budovy od obytné části, ze které zřídil letohrad. Tak se z usedlosti stalo šlechtické sídlo. Na vinici se pěstovalo burgundské, tradovalo se že nejlepší v pražském okolí. Dalším vlastníkem Kolčavky byl hrabě Deym. Ubellim zahájenou přestavbu dovršil tím, že letohrad přestavěl na zámeček a na zahradě založil zámecký park. V takové podobě Kolčavku koupil anglický generál Thomas of Brady a zámecký park přebudoval citlivým zásahem do terénu a rozdělil tok Rokytky do několika ramen s jezírky. Tak vznikl park v typicky anglickém stylu. Po rodinné tragédii Thomas of Brady Kolčavku prodal náhodnému kupci, který ji nechal zdevastovat.
Teprve ve třicátých letech 19. století koupil Kolčavku pražský zbohatlý měšťan Hlasivec proto, aby ji pozvedl k bývalé slávě a tak ji zanechal svým dětem. Hlasivcova nejstarší dcera Ludmila se později provdala za profesora Františka Čupra, významného pedagoga a filozofa, který (v dražbě) Kolčavku koupil a zařídil ji nejen jako domov, ale také jako centrum tehdejší vlastenecké kulturní společnosti. Poté, co profesor Čupr odmítl přednášet německy a musel z univerzity odejít, založil na Kolčavce vlastní soukromou školu.
Dnes je v části Kolčavky instalováno soukromé hasičské muzeum.
Nedaleko Kolčavky je zbytek železničního mostu přes Rokytku z roku 1875. Byl na odbočné trati Lysá na Labem – Praha Rakouské severozápadní dráhy spojující Berlín s Vídní. Cestou z Lysé n.L. stavěly vlaky u Prahy nejdříve ve Vysočanech, pak v Libni-Dolním nádraží (bylo nedaleko Palmovky) a jezdily přes Invalidovnu a Karlín do nádraží Praha – Těšnov. Trať byla zrušena v roce 1984.
21) Socha Průmysl
V parku před mostem přes Rokytku nedaleko vysočanské polikliniky je instalována socha Vincenta Makovského – Průmysl. Proslulý sochař decentní, až renesančně cudnou postavou oslavil dělníky ve vysočanských a libeňských továrnách.
Za sochou Průmyslu vpravo proti proudu Rokytky je sportovní areál TJ Praga Praha. Působí v něm stejnojmenný fotbalový oddíl, jehož historie začíná v roce 1909 – tehdy byl založen jako Sportovní klub Vysočany. V roce 2003 bylo původní škvárové fotbalové hřiště nahrazeno travnatým a na zbytku pozemku vzniklo malé pískové tréninkové hřiště.
Most na ulici Sokolovská je jeden z šesti bezejmenných uličních mostů na území městské části Praha 9. Kromě uličních mostů je tu pět železničních viaduktů a mnoho můstků pro pěší. Před regulací Rokytky (1906) byl v dnešní ulici Na břehu – v místě, kde se říčka rozlévala do šíře – brod. Zhruba ve stejných místech, kde je dnes most ve Freyově ulici, býval přívoz.
Na domě na nároží ulic Na břehu a Sokolovská bývaly zdálky viditelné hodiny, odměřující vysočanským čas. V současné době je nahradily hodiny na nové budově radnice.
