Jste zde

Občané ocenění v roce 2014

Profily občanů oceněných v roce 2014

 

Čestný občan MČ Praha 9

 

Ivan JANDL (in memorian)

*24. 1. 1937 – + 21. 11. 1987

navrhovatel: Josef Pavlata

Ivan Jandl dobrá duše amatérského divadla – zapomenutá hvězda. Narodil se 24. ledna 1937 v Praze. Ve třech letech prodělal dětskou mozkovou obrnu, jejímž následkem bylo doživotní kulhání. Nadaný chlapec, jehož rodiče chránili před fyzickou zátěží, se realizoval ve hře na klavír a zpěvu. V roce 1945 byl přijat do Dismanova rozhlasového souboru, kde si ho všiml režisér Fred Zinnemann, hledající představitele pro hlavní dětskou roli připravovaného válečného snímku Poznamenaní (The Search). Jandl, který měl do té doby jedinou epizodní hereckou zkušenost ve Fričově a Bielikově filmu Varúj!, byl nakonec vybrán a byl oceněn jako vůbec první Čech a neameričan v historii dětským Oscarem (Academy Juvenile Award). Američtí filmoví novináři a kritici ho navíc poctili i prestižním Zlatým glóbem.

V Československu se však zatím změnili politické poměry a herec oceněný v kapitalistickém Hollywoodu nezapadal do ideového modelu nového zřízení. A komunistický režim se neslitoval ani nad dítětem. Po několika málo rolích, například v Krejčíkově oceňovaném Svědomí,  bylo Jandlovi jakékoliv další působení u filmu definitivně znemožněno.

Po absolvování gymnázia střídala bývalá herecká hvězda různé profese. Ivan Jandl byl úředníkem, telefonním technikem, průvodčím nebo kontrolorem kvality v podniku Potraviny. Čím šedší byla jeho profesní kariéra, tím pestřejší bylo jeho účinkování v amatérských divadelních spolcích.

Herec a režisér, jehož talent byl podle pamětníků neoddiskutovatelný,  divadlem doslova dýchal. Už v osmnácti letech založil na libeňském gymnáziu divadelní spolek Studio 9, které později vystupovalo pod hlavičkou OKD Praha 9. Teprve ale sloučení s Divadelním spolkem Gong počátkem 70. let minulého století znamenalo pro Jandla tvůrčí explozi a nejplodnější období, které trvalo až do jeho předčasného úmrtí v roce 1987.

Jandlův tvůrčí génius v těchto dvou dekádách prakticky definoval divadelní dění v Praze 9, která přestala být bílým místem na kulturní mapě metropole. A to v době, která svobodné tvorbě nebyla ani v nejmenším nakloněna. Pod jeho režisérským vedením vznikla v Gongu mnohá nezapomenutelná představení. Mezi ta nejúspěšnější patřila: Strýček Váňa a aktovka Medvěd od A. P. Čechova či Evžen Oněgin. jandlovou zřejmě nejvýraznější rolí byl dobrý Malvolio z Večera tříkrálového.

Ivan Jandl zemřel 21. 11. 1987. Jeho odkaz by neměl být zapomenut.

 

Cena Městské části Praha 9

 

František HORKÝ

14. 7. 1943

navrhovatel: Mgr. Roman Holk

František Horký se narodil 14. července 1943 v Praze. Od svých pěti let hrál na klavír a kytaru a jeho snem bylo dělat hudbu. Rodiče však měli jiné představy o životní cestě svého syna a proto musel jít v otcových šlépějích a vyučit se horníkem. V roce 1961 dokončil Horký hornickou průmyslovku a odešel na Ostravsko, kde pracoval v dolech.

Od rutinní dělnické práce však denně utíkal k hudbě. Po večerech hrával se svými studentskými kapelami na večírcích rock and roll a už tehdy začal skládat také své první skladby. Jako aranžér a skladatel spolupracoval s Ostravským rozhlasovým orchestrem a s předními populárními zpěváky ostravské provenience, jako je Marie Rottrová nebo Pavel Novák. Po jedenácti letech v dolech, ve svých 38 letech nabil František Horký dojmu, že jeho hudební znalosti jsou malé a rozhodl se proto pro studium skladby na Ostravské konzervatoři. Zde také  přičichl k vážné hudbě.

„Tady  jsem zjistil, že skladatel musí takříkajíc sedět na dvou židlích. Musí se umět pohybovat , jak v oblasti populární muziky, tak i v oblasti hudby vážné, jinak je ztracen,“ vzpomíná František Horký. Díky tomuto přístupu se z Františka Horkého stal úspěšný skladatel a v osumdesátých letech vyšel také jeho největší hit – duet Marie Rottrové a Karla Gotta s názvem Najednou. V roce 1987 se František Horký vrací i se svou ženou a dcerou do Prahy. V padesáti letech se stává otcem druhé dcery. Obě dcery se vydali v otcových stopách a vystudovaly hudbu.

Od roku 1990 vyučuje pan František Horký na Základní umělecké škole v  Praze 9 na Proseku. Po revoluci se už skladatel bez ostrých loktů v divokém světě showbusinessu neuchytil. Zato jako učitel hudby má úspěchy.

Jako skladatel a aranžér v oblasti populární hudby založil na škole oddělení populární hudby, které bylo jedním z prvních na území Prahy. Tento nový obor rozšířil spektrum hudebního vzdělání a přilákal nové zájemce o studium.

„Věnuji se populární hudbě, protože cítím, že v této oblasti mohu dát mládeži nejvíc. Oni mi na oplátku dodávají energii mládí a radost z jejich úspěchů,“ říká sám František Horký.

Cílem jeho pedagogické činnosti je příprava žáků na aktivní zapojení do hry v kapelách, pro které sám velmi citlivě upravuje notové materiály. Tyto kapely, pod vedením Františka Horkého, dosáhly velmi brzy takové profesionality, že byly schopné úspěšně reprezentovat školu.

Všechna tato hudební uskupení účinkují na kulturních a společenských akcích pořádaných Městskou částí Praha 9, ale i jinými významnými subjekty, jako je například Senát ČR.

František Horký vydal řadu skladeb pro mládež a zasloužil se na vydání několika alb s lidovou hudbou. Řadu svých žáků připravil ke studiu na vyšších stupních uměleckých škol a podnítil jejich zájem o hudbu a její aktivní provozování. Za svou pedagogickou činnost si proto ocenění jistě zaslouží.

 

Cena starosty MČ Praha 9

 

PhDr. Mgr. Zdeňka ČECHOVÁ

4. 6. 1944

navrhovatel: Jaroslav Špitálský, Ing. Karel Bureš

Paní Zdeňka Čechová je mezinárodně známá osobnost v oblasti výtvarného umění, průkopnice počítačového umění. Narodila se 4. června 1944 v Praze v intelektuální rodině, v níž byla odmalička vedena k lásce k umění a vědě. Základ jejího multimediálního vnímání položil už její otec, který ji učil vnímat hudbu očima a představovat si obrazy. Zároveň technicky založená rodina přivedla mladou Čechovou k zájmu o hlavolamy a matematiku, ale zároveň i o psychologii a filozofii. Tyto zdánlivě nesourodé zájmy dovedly Zdeňku Čechovou v budoucnu k velkým úspěchům.

Při rozhodování o studiích volila mezi humanitními nebo přírodovědeckými směry a nakonec se rozhodla pro pedagogickou fakultu obor matematika – výtvarné umění. Po ukončení školy učila pouze rok. Více ji už v té době zajímal výzkum matematiky, a proto se rozhodla pro obor v té době zcela nový – výpočetní techniku a programování počítačů. odtud pak to byl jen krůček k tomu, aby se geniální mladá dáma dostala k počítačovému umění a stala se tak průkopnicí počítačové grafiky u nás.

„V prvopočátcích jsem pracovala například s grafickými záznamy tepu srdce kočky, z nichž jsem modifikovala katedrály a erupce,“ popisuje začátky své práce Zdeňka Čechová.

Své vzdělání v té době doplnila doktorátem z filozofie v oblasti umění a estetiky a přešla do Ústavu bytové a oděvní kultury, kde se věnovala designu, vytváření počítačových návrhů a školení designérů. V této době se setkává s nepochopením ze strany umělců, kteří měli k počítačové grafice nedůvěru a výhrady. „Těžká je cesta průkopníka“ – říká Zdeňka Čechová, která viděla v té době mnohem dál než většina ostatních a na své uznání čekala mnoho let. Svou práci však postavila na originalitě a prosazování vlastních cest a to se jí vyplatilo. „Já jdu svoji cestou ve všech směrech, tím je to originální. Nerada někoho kopíruju. Nerada kopíruju sama sebe, natož jiného. Nudila bych se, kdybych dělala vícekrát totéž,“ říká k tomu sama umělkyně.

Jméno Zdeňky Čechové je spojeno s počátky počítačového umění nejen u nás, ale i ve světě. Jako specialista byla vybrána v roce 1989 v mezinárodním konkurzu jakožto expert UNIDO/ OSN ve Vídni a vyslána na expertní misi do Mongolska.

Dlouhodobě působila také na Universitě umění a designu v Japonském Kjótu a účastnila se více než stovky výstav u nás i ve světě i mnoha mezinárodních sympozií počítačové grafiky.  Za své dílo získala řadu ocenění. Její projekt Bohemica-My Country měl světovou premiéru na EXPO 2000 v Hannoveru. Multimediální projekt Missa Ecumenica k 5. výročí útoku na USA shlédla vyprodaná Smetanova síň Obecního domu v Praze.

Tato multimediální umělkyně stála u zrodu prvních uměleckých programů pro Zpívající fontánu v Mariánských Lázních a je režisérkou a choreografkou Křižíkovy fontány v Praze.

Zdeňka Čechová je stále pedagogicky činná na ČVUT v Praze, kde vyučuje multimediální umění, což znamená využití počítačů ve vizualizaci hudby. Jako umělec se zúčastňuje souborných výstav umělců Salón Prahy 9.

 

Jaromír KINCL

19. 10. 1930

navrhovatel: Spolek za veselejší Střížkov, vedoucí Mgr. Roman Holk

Jaromír Kincl se narodil 19. října 1930 v Praze. je významnou osobností v oblasti literární tvorby pro mládež.

 V roce 1949 absolvoval Obchodní akademii  a po studiích pracoval v Chemapolu jako administrativní pracovník.Vždy  jej to ovšem táhlo k literární tvorbě a redakční i televizní činnosti. Od roku 1953 se stal redaktorem vydavatelství Naše vojsko a od roku 1959 redaktorem časopisu Zahradník. V šedesátých letech se začal pohybovat kolem literárního kabaretu Paravan, v němž byli lidé jako například Josef Škvorecký nebo Jiří Pik. Tito lidé jej velmi rychle přijali mezi sebe a Jaromír Kincl se začal snažit prorazit se svou literární tvorbou.

V 60. letech se literát dostal k práci v televizi a stal se jedním z výrazných spoluautorů progresivního publicisticko-dokumentárního magazínu Československé televize s názvem Zvědavá kamera. Tento pořad byl jediným, který se v té době snažil co nejvíce zlobit po stránce politické a stával se stále více provokativním.

„Se svým kolegou jsme si vybírali spíše než politická témata témata dobrodružná, ale vždy jsme v tom hledali něco, čím bychom mohli poťouchle zlobit a zkoušeli jsme, kam až nás nechají zajít,“ vzpomíná Kincl. Redaktor se však dostal i k vážným politickým pořadům, které však byly v roce 1968 zakázány a jejich redakce rozmetány.

Jaromír Kincl setrval v televizi, protože dostal šanci psát scénáře k večerníčkům, samozřejmě pod pseudonymem. Podílel se na deseti večerníčkových seriálech, z nichž nejznámější je ten o skřítkovi Rákosníčkovi.

V době normalizace byl Jaromír Kincl donucen odejít z Československé televize úplně. Odešel sám, protože pochopil, že by musel psát něco, co by se mu psát nechtělo.

Do televize se vrátil až po listopadu 1989, jakožto scénárista a zástupce šéfredaktora Redakce pro mládež. Vrátili společně se svým kolegou, s nímž pracoval ve Zvědavé kameře. Práce to byla zpočátku velmi náročná. Jaromír Kincl vzpomíná: „Bylo třeba předělat celkovou strukturu vysílání, najít nové autory a zároveň udržet krok s moderní dobou a naučit se pracovat s novou technikou.“

Ve vysílání zůstal dva roky a poté odešel do důchodu a přestěhoval se na Střížkov v Praze 9, kde nepřestal tvořit a psát pohádky pro děti.

Jaromír Kincl žije zhruba 15 let na Střížkově a po celou dobu je aktivně zapojen do zdejšího kulturního dění a podporuje především aktivity Spolku za veselejší Střížkov.

 

Olga JIRÁKOVÁ

30. 6. 1934

navrhovatel: Mgr. Petr Pýcha

Paní Olga Jiráková se narodila 30. června 1934 v Praze 9, kde žije po celý život dodnes. Od malička se věnovala hudbě a říkalo se o ní, že má skutečný hudební talent. Během studia na vysočanském gymnáziu si jejího hlasu všimla profesorka hudby a mladá Olga začala chodit na hodiny zpěvu.

Vzhledem jejímu talentu jí bylo na škole doporučeno jít studovat zpěv na vysokou školu. Rodiče z toho nadšeni nebyli, protože zpěvačky nebyly v té době ženy vážené, nicméně vzhledem k situaci rodiny, která nebyla nikterak politicky angažovaná, by stejně jinou vysokou školu studovat nemohla. Na akademii múzických umění se však ze stejného důvodu nedostala a proto nastoupila studia na Pražské státní konzervatoři.

Po dvou letech se vzhledem ke změnám ve vedení akademie pokusila opět a tentokrát to vyšlo a byla přijata do třídy Národního umělce profesora Zdeňka Otavy.

Olga Jiráková celý život tíhla k sólové koncertní činnosti, ke klasickému vážnému zpěvu. Již během studií vplula do koncertního života a vystupovala s Českou filharmonií, kde zpívala jako sopranistka. Díky svému absolventskému písňovému koncertu byla ihned přijata jako aspirantka Svazu československých skladatelů do sekce koncertních umělců, kam patřila špička hudebního světa. Po roce se stala jeho členkou.

Současně s koncertní činností se Olga Jiráková věnovala také činnosti divadelní. Hostovala například v Národním divadle v Praze i v Bratislavě. Jinak pořádala koncerty po celé republice. „Měla jsem tu výhodu, že jsem byla na volné noze, protože z divadla by mě na tuto činnost neuvolnili. navíc jsem mohla zpívat cop jsem chtěla, co jsem měla ráda a nikdo mi do toho nemluvil,“ vzpomíná Olga Jiráková. A byla by to škoda, protože jako sopranistka byla velmi žádaná. V době, kdy se poprvé vdala, mohla vycestovat také do zahraničí, i když jen na východ. K největším zážitkům patří koncerty v Moskvě, Petrohradu a nakonec i ve Vídni. Zpívala také s Českou filharmonií.

Koncertní život přinesl zpěvačce velmi brzy zdravotní problémy a musela svoji kariéru ukončit. U hudby však zůstala jako pedagožka. Byla dlouholetou profesorkou operního zpěvu na pražské konzervatoři. Během své pedagogické činnosti vychovala mnoho profesionálních operních pěvců. Dojížděla například také do Mělníka a Lysé nad Labem, kde vyučovala na uměleckých školách. Dodnes se věnuje individuální výuce zpěvu a její žáci tuhle činnost náležitě oceňují.

 

RAGBYOVÝ KLUB PRAGA PRAHA

navrhovatel: Mgr. Adam Vážanský

V roce 1944 byla v Českém slově uveřejněna zpráva o prvním ragbyovém tréninku v Praze na Strahově a přivedla na zdejší pískové hřiště desítky zájemců, z nichž někteří později založili klub Radostně vpřed.

První mezinárodní turnaj v ragby proběhl v roce 1946, kdy předchůdce klubu Pragy pražský LTC porazil v Praze výběr britské armády 18:8. V roce 1947 pak ragbisté LTC prožili  další premiéru, když nastoupili poprvé v současných tradičních barvách v černooranžových pruhovaných dresech.
V roce 1948 vyjeli ragbisté na první historické zahraniční turné do Rumunska, kde sehráli čtyři  utkání a LTC v tento rok vyhrál svůj první mistrovský titul. 
V roce 1951 se ragbisté zabydleli ve Vysočanech. Našli pro tréninky a dějiště svých utkání fotbalové hřiště Auto Pragy vedle současné vysočanské nemocnice, ale  už  v roce 1955 se zabydleli na hřišti u Rokytky - u tehdejší vysočanské spalovny na místě současného sportoviště. Tehdy hráli pod názvem  Spartak. Ragbisté Spartaku získali mnohá ocenění v Česku i ve světě. Z cest po světě si přivezli vzácné zkušenosti, které pak mohli v českém ragby využít. 

V roce 1974 Jan Kudrna a Karel Hrníčko založili a podle francouzských not začali vést v TJ Praga unikátní mládežnickou školu ragby, kterou v dalších letech prošli téměř všichni pozdější nejlepší hráči klubu.
Pragovka se stala prvoligovým týmem, který si na své konto připsal šňůru 39 vítězných utkání v řadě, když vyhrával  od září 1981 do října 1983. Tento rekord žádný jiný tým nepřekonal.
V roce 2002 se ragbisté TJ Praga se stali popatnácté vítězi první ligy, když ve finále play off porazili v obou zápasech Tatru Smíchov 20:8 a 53:30. Více titulů zatím žádný jiný ragbyový klub nezískal.

V soutěžním ročníku 2013/2014 borci Pragy  prohráli jediné utkání. 
V současném ligovém týmu, který se stal v červnu 2014  mistrem ČR,  hrají  zkušení  bývalí reprezentanti a vedle nich mladí nadějní hráči. Všichni se svám podílem zasloužili o to, že vysočanský ragbyový klub je dnes navrcholu.

Ragbisté Pragy svými výkony ve všech věkových kategoriích doma a v zahraničí dlouhodobě  propagují Prahu 9. V posledních letech se jejich hřiště u Rokytky  stalo útočištěm  pro volnočasové aktivity dětí zejména z  novostaveb sídliště, které se rozrůstá kolem sportoviště u Rokytky.

Finále play off ragbyové extraligy Praga - Sparta 23:10  se hrálo 14. června 2014 za účasti televizní techniky, která odtud poprvé v historii pořizovala hodinový televizní záznam vysílaný o dva dni později. 
Naposled Praga slavila doma mistrovský titul v roce 1992. Poté avšak na hřišti soupeře Tatry Smíchov v roce 2002. Mistrovský titul získaný v roce 2014 je v pořadí šestnáctý. Žádný jiný český klub nemá mistrovských titulů více.

Za své sportovní výkony a za skvělou reprezentaci si ocenění zaslouží všichni členové klubu.