Jste zde

Ocenění osobností Prahy 9 v roce 2017

Městská část Praha 9 ocenila své významné občany

 

„Opět po roce jsme se sešli k slavnostními aktu, kterým se Městská část Praha 9 snaží vyjádřit vděčnost a upřímné poděkování svým významným občanům za jejich zásluhy a za přínos k rozvoji obce, v níž společně žijeme, k rozvoji naší vlasti,“ řekl 6. září 2017 v obřadní síni vysočanské radnice starosta devítky Jan Jarolím.

 

„Ocenění, kterého se vybraným občanům dostalo, je projevem úcty k jejich mimořádným lidským vlastnostem, k profesním úspěchům, jejich celospolečenské prestiži, jejich morálním postojům a zejména k jejich výjimečně kladnému vztahu ke společnosti, a tím vlastně k nám všem,“ pokračoval Jan Jarolím.

Čestné občanství MČ Praha 9, Ceny městské části a Ceny starosty MČ Praha 9 byly letos předávány po sedmé. Zásluhy budoucích laureátů přitom oceňují sami obyvatelé Prahy 9.Návrhy na předání cen vzešly z jejich podnětu. „Velmi si přeji, aby se toto naše symbolické ocenění stalo i motivací do budoucna zejména pro potenciální následovníky z řad všech generací,“ uzavřel spolu s gratulací oceněným Jan Jarolím.

 

Čestné občanství MČ Praha 9:

Jaroslava Mokrá

Čestné občanství MČ Praha 9, tedy nejvyšší čestné osobní vyznamenání, které městská část svým občanům může věnovat, převzala Jaroslava Mokrá.

Narodila se ve Vysočanech Jaroslavu a Jaroslavě Smržovým v roce 1930. Po vzoru svých rodičů se aktivně zapojila do činnosti místního Sokola. Pomáhala svým rodičů (a okruhu sokolských podporovatelů), kteří byli všichni pro svou pomoc výsadku Anthropoid 24. října 1942 popraveni v koncentračním táboře Mauthausen.

Těsně po atentátu na Heydricha pomohla své matce odvézt zapůjčené kolo, které použil Kubiš při útoku, z Vysočan do Hloubětína. V této souvislosti byla také vyslýchána na gestapu, ale podařilo se jí přesvědčit vyšetřovatele, že si nic nepamatuje. Po zatčení rodičů byla až do konce války, do 5. května 1945, s bratrem internována na několika místech. Po válce se jí ujali příbuzní.

Je jednou z posledních přímých svědků událostí jara a léta 1942. O osudu svém, a dalších internovaných dětí odbojářů, seznamuje současnou veřejnost na besedách, v článcích, či v televizních a rozhlasových dokumentech.

Jejím oceněním jsou současně symbolicky oceněni jak její rodiče, tak i další popravení členové rodin vysočanských odbojářů (Khodlovi, Piskáčkovi), kteří žili ve Vysočanech a aktivně pomáhali Gabčíkovi s Kubišem. Těmto rodinám byly v říjnu 2016 v Praze 9 odhaleny pamětní desky.

 

Cena MČ Praha 9:

Prof. František Pišinger

Letos šestaosmdesátiletý profesor František Pišinger (1931) má za sebou život doslova naplněný hudbou. Jeho nástrojem, z něhož dokázal vyloudit zvuky cituplným půvabem umocňující skladatelovu předlohu, bylo violoncello. Už za studií na Pražské konzervatoři spolu s violistou Jaroslavem Ruisem založil v roce 1950 Kvarteto Pražské konzervatoře, později přejmenované na Dvořákovo kvarteto. O čtyři roky později byl přijat na AMU, ale nestačil ukončit ani první ročník a byl ze studia vyhozen pro nevhodný „třídní původ“.

Z následující dvouleté vojenské služby na Slovensku byl „vyreklamován“ Společností Antonína Dvořáka a převelen do Prahy, kde za nějaký čas nastoupil k Armádnímu uměleckému souboru. Do AUSu vzal celé kvarteto, které nějaký čas poté působilo jako jeho civilní soubor. V letech 1957 – 1982 bylo Dvořákovo kvarteto komorním sdružením při Moravské filharmonii v Olomouci.

V roce 1963 byla československými úřady Dvořákovu kvartetu povolena účast na zahajovacím koncertě Wagnerova festivalu v Bayreuthu. Mimořádný úspěch na tomto festivalu kvartetu otevřel cestu nejen do celé Evropy, ale i do Asie, Ameriky, Jižní Koreje, do Hongkongu... Dvořákovo kvarteto během dlouholetého působení získalo mimořádný věhlas a uskutečnilo bezmála tři tisíce koncertů po celém světě.

Od roku 1973 vyučoval profesor František Pišinger na Pražské konzervatoři a z jeho žáků vyrostli koncertní mistři českých hudebních těles nejvyšší úrovně (FOK, ND, Státní opera, Česká filharmonie apod.).

 

Aleš Frabša

Ačkoli je Aleš Frabša (1936) povoláním zlatník, mistr uměleckých řemesel a v druhé polovině minulého století také úspěšným absolventem věhlasných mezinárodních uměleckých soutěží, věnoval celý život sportu. Byl reprezentantem pražské Slavie v lehké atletice – v běhu na 100 m za 10,9 sekundy, na 200 m za 23,2 vteřiny.

Po skončení aktivní sportovní činnosti se atletice věnoval jako funkcionář. Zpočátku byl předsedou oddílu atletiky TJ Slavia Praha, později se stal ředitelem mezinárodních atletických závodů Rošického memoriálu v Praze. Tyto závody patřily v 80. letech k nejvýznamnějším soutěžím v Evropě. Byl i prvním, kdo ze své organizátorské pozice začal se soutěžemi v lehké atletice „pod střechou“, organizačně se podílel ve výboru evropského halového mistrovství v roce 1967 v Praze. Dnes se halová mistrovství Evropy v lehké atletice pořádají běžně. Nikoho nejspíš nepřekvapí, že byl také spoluorganizátorem ME v atletice v roce 1978 na Strahově a jako funkcionář se účastnil olympijských her v Mnichově (1972) a ME ve Stuttgartu v roce 1986 a ve francouzském Liévinu o rok později.

Úspěšné sportovní funkcionaření mu však nestačilo, byl i významným lehkoatletickým trenérem. S reprezentačními družstvy mužů a žen, kterým se věnoval, se mu podařilo dosáhnout titulů mistrů ČSSR a získat medailová ocenění na českých i československých šampionátech.

Za funkcionářskou činnost v národním i mezinárodním sportu získal řadu vyznamenání a cen. K loňským osmdesátinám byl oceněn pamětní medailí ACS (armádní centrum sportu) Dukla za dlouholetý přínos a rozvoj sportu.

 

Petr Maišaidr

Zdá se, že Petr Maišaidr (1940) si vzal za své krédo „Člověk, který nemá ve svém životním krédu hodnotu, za niž je ochoten položit život, prožije pouze život plochý a nezajímavý“.

Střední školu (jedenáctiletku) studoval v Praze okolo poloviny padesátých let. Pro svůj „rodinný původ“ byl ze školy vyloučen a odmaturoval v Litvínově. Po maturitě nastoupil jako dělník v tamních chemických závodech. Po absolvování vojenské služby a návratu do Prahy pracoval v n. p. Léčiva.

Od mládí tíhl k přírodě. A právě blízkost přírodě a morální rozměr skautského hnutí, obsažený ve skautském slibu, ho oslovil natolik, že vstoupil do skautské organizace, přijal přezdívku „Kim“ a od té doby se skauting stal jeho životním posláním. Uvítal, když v dubnu 1968 byl po letech tvrdé diskriminace obnoven skaut a s přítelem Bohoušem „Robinem“ Olivou založili ve Vysočanech při Svatyni Krista Krále z bývalé skupiny skautských ministrantů 43. skautský oddíl. Zakrátko se do oddílu přihlásila velká skupina chlapců z hloubětínské školy.

Téměř ve stejné době založil v Praze 9 místní pobočku Klubu angažovaných nestraníků a stal se jejím organizačním zpravodajem. Po vstupu okupačních armád v srpnu 1968 neprodleně spálil adresář členů organizace, protože se právem obával razií StB. Mnohé z členů KANu se mu tak podařilo zachránit před perzekucí.

Přes zákaz skautu v roce 1970 pokračoval vysočanský oddíl v činnosti, byť v ilegalitě. Schůzky oddílu probíhaly buď u „Kima“ doma nebo v bytech rodičů skautů. Pod vedením „Kima“, Petra Maišaidra, oddíl pracoval až do roku 1989. Za tu dobu odchoval desítky skautů převážně z Prahy 9. V roce 1990 Petr Maišaidr založil ve Vysočanech nové středisko skautů, které pracuje až dosud. „Kim“ je dnes vedoucím klubu oldskautů.

Od roku 1995 pracoval Petr Maišaidr v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.

 

Ivana Kadlečková

Ivana Kadlečková (1946), od roku 1994 ředitelka Českého červeného kříže v Praze 9, má hodně velikou rodinu. Přijala do ní bezpočet potřebných seniorů, leckdy zdravotně či sociálně postižených. Jejím prvním krokem po vstupu do funkce ředitelky ČČK v Praze 9 bylo zřízení domácí ošetřovatelské péče ALICE. Tato péče zajišťuje docházku odborných sester na základě doporučení praktického lékaře do bytů klientů. Zajistila tím seniorům zdravotní péči u nich doma.

O tři roky později ve spolupráci s Městskou částí Praha 9 otevřela domov pro seniory „Slunné stáří“. Jeho posláním je poskytovat seniorům individuální pomoc a podporu, kterou nelze zajistit prostřednictvím rodiny, ani s pomocí terénní či ambulantní sociální služby.

Od roku 2010 funguje v Praze 9 tzv. senior doprava. I ta je dílem Ivany Kadlečkové. Umožnila tím méně mobilním občanům návštěvu společenských zařízení, obstarávání nákupů a třeba i odvoz mimo Prahu.

Příkladem další spolupráce paní Kadlečkové s MČ Praha 9 je zřízení Domu se zvláštním režimem, který poskytuje individuální pomoc a podporu osobám s neurodegenerativním duševním onemocněním (s demencí – především Alzheimerovou chorobou) v seniorském věku (starším 60 let), jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné osoby a nelze ji zvládnout v rodině ani prostřednictvím ambulantní zdravotní či sociální péče.

Ivana Kadlečková se stará také o rekreační pobyty pro seniory u nás i v zahraničí, poskytuje ČČK odborná zdravotnická školení, organizuje oceňování bezpříspěvkových dárců krve, spolupracuje s Poliklinikou Prosek při Dnech zdraví apod. V současné době řídí 97 zaměstnanců.

Dalším jejím – zatím neuskutečněným – projektem je vytvoření hospice.

 

Cena starosty MČ Praha 9:

Ing. Eduard Juran

Ing. Eduard Juran (1931) je absolventem studia dopravního inženýrství a angažoval se především v oblasti městské hromadné dopravy, zejména pražského metra. Hned na počátku výstavby trasy C byl pověřen koordinací řešení technických problémů spojených se stavbou v podzemí, se kterou bylo zatím jen málo zkušeností. Investorsko-inženýrskou organizací metra byl později pověřen zpracovat investiční záměry etapově realizovatelného prodloužení tras metra mimo centrum, například trasy B z Karlína na Černý Most a trasy C z Holešovic postupně na Ládví, přes Střížkov a Prosek do Letňan. Realizace projektu o mnoho let později prokázala jeho oprávněnost – přinesl obyvatelům Prahy 9 optimální dostupnost k páteřnímu systému MHD. I po odchodu do důchodu v roce 1998 se zabýval integrovanou dopravou ve městě i v regionu.

Nenechal se však zaslepit jen strohými čísly, předpisy, nařízeními a plachtami narýsovaných plánů. Velkou část života zasvětil klasické hudbě. Od roku 1970 je dirigentem smíšeného pětadvacetičlenného pěveckého sboru, který znají posluchači prostřednictvím koncertů nejen doma, ale i v zahraničí (Německo, Itálie, Dánsko, Rumunsko a další). Sbor má v repertoáru nejen klasiky (Dvořáka, Mozarta, Fibicha, Brixiho, Rybu a jiné), ale věnuje se i současným skladatelům.

Ing. Juran dlouhodobě pomáhá lidem v nouzi. Po roce 2003 byl po dvě volební období předsedou představenstva azylového domu pro matky s dětmi v tísni. Azylový dům se snažil vést v duchu německého sociálního reformátora Adolfa Kolpinga, který v první polovině 19. století založil rozsáhlou sociální federaci zajišťující, zejména mladým lidem, vzdělání a podporu v nouzi. Nazývá se Kolpingovo dílo a je rozšířena po celé Evropě a v Americe. Ing. Eduard Juran se podílel na organizaci několika evropských setkání Kolpingova díla, naposled v loňském roce.

 

Matěj a Kryštof Špilarovi

Bylo čtvrt na pět odpoledne, když si dva bratři, Matěj (2006) a Kryštof (2009) Špilarovi, všimli vandala, který se chystal ukrást kasičku u novinového boxu v Novoborské ulici na Proseku. Když starší z bratrů, devítiletý Matěj viděl, že kolemjdoucí dospělé vandalova akce nezajímá, případně otáčejí hlavu jinam, rozhodl se jednat sám. Vytáhl mobil a vymačkal linku tísňového volání 158. Policejní operátorce popsal, co se děje, včetně popisu pachatele a místa činu. Dříve než hlídka stačila na místo dorazit, se vandalovi podařilo kasičku ukrást a od novinového boxu odešel. Matěj s mladším bratrem Kryštofem se vydali za ním. Matěj policejní operátorce, která s ním zůstala ve spojení, dokázal přesně popsat, kudy pachatel jde – vzpomněl si totiž, že každý stojan pouličního osvětlení má jedinečné číslo – žádný jiný nemůže mít stejné. Podle těchto čísel operátorku a jejím prostřednictvím sjíždějící se hlídky dokázal zcela přesně navigovat. A policisté díky bratrům Špilarovým vandala dopadli.

Za svůj statečný čin si oba chlapci zasloužili ocenění ve třináctém ročníku projektu Češi roku 2016, který byl vyhlášen 27. prosince 2016 v Paláci Žofín.

 

Bc. Andrea Dunděrová

Původně absolventka Střední ekonomické školy Andrea Dunděrová (1977) si teprve v době mateřské dovolené našla čas k přemýšlení o tom, čím by v životě chtěla být. Strohé ekonomické myšlení a svět čísel ji dostatečně neuspokojoval. Přála si stát se člověkem, kterého druzí potřebují, přála si umět pomáhat ostatním. Proto si zvolila studium na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, jejímž heslem je „Starost o druhé lidi je starostí o sebe i o svět“ a vystudovala obor sociální práce se zaměřením na komunikaci a aplikovanou psychoterapii. Po absolvování bakalářského studia nastoupila v roce 2013 do Kulturně aktivizačního centra pro seniory v Harrachovské ulici v Praze 9 a stala jeho vedoucí. O jejím přístupu k seniorům svědčí citace z návrhu na ocenění jedné z klientky centra, paní Heleny Meszárošové: „... Je to výjimečná žena, která svou práci vykonává s velkým porozuměním pro seniory. Vede kurzy, na kterých nás s nekonečnou trpělivostí zasvěcuje do tajů počítače. Připravuje pro nás zajímavé přednášky a výlety na kterých nás doprovází. Pokaždé nás mile přivítá a zajímá se o nás. To je v dnešní době, kdy jsme mladými často vnímáni negativně, velice milé jednání. Máme paní Andreu moc rádi.“

 

Aleš Jindra a Jan Grunta

To, co se dělo na zastávce autobusu Prosek na Vysočanské ulici je jako zlý sen. Sedmdesátiletý senior čekající na autobus si odložil tašku. K tašce přisedl muž a pak si tašku vzal. Její majitel ho upozornil, že je to jeho taška a neznámý muž seniora napadl. Několikrát ho povalil, kopal ho do hlavy... Okolo stáli lidé a dívali se. Když se útočník stal agresivnější, decentně se odvraceli. Senior nakonec zůstal ležet na zemi, přijel autobus a útočník s ukradenou taškou do něj nastoupil. Řidič autobusu Aleš Jindra (1968) z dálky viděl, co se na zastávce děje a pokusil se ukrajinsky mluvícího útočníka z autobusu vykázat. Nepodařilo by se mu to bez přispění cestujícího Jana Grunty (1979). Společně agresora vyvlekli z autobusu. Janu Gruntovi se nakonec podařilo složit útočníka k zemi, zasednout ho, a tak ho zadržet až do příjezdu policejních hlídek.

 

MUDr. Jana Bláhová

MUDr. Jana Bláhová (1947) vystudovala lékařskou fakultu University Palackého v Olomouci - obor gynekologie a porodnictví, převážnou část svojí profesní kariéry spojila s Poliklinikou Prosek, kde již v roce 1985, začínala na gynekologické ambulanci. Osobně se podílela na přípravách zprovoznění polikliniky, která byla otevřena pro občany Prahy 9 v květnu 1985.

Na začátku 90 let se intenzivně zapojila do procesu rozvolnění OÚNZ Praha 9 na jednotlivé zdravotnické subjekty a stála u zrodu samostatné Polikliniky Prosek, která vznikla k 1. 1. 1992. Následně byla jmenována do funkce odborného zástupce ředitele polikliniky a tuto činnost vykonává doposud. V této pozici se významně podílela na převodu Polikliniky Prosek ze státu na Městskou část Praha 9, ke kterému došlo v roce 1998.

Od vzniku akciové společnosti Polikliniky Prosek v roce 2008 je členem dozorčí rady společnosti. Je velice schopným a vysoce angažovaným členem managementu polikliniky. Nelze ji tudíž upřít přímý podíl na bezproblémovém chodu polikliniky a jejím rozvoji po dobu čtvrt století.

V roce 1995 se rozhodla podnikat a otevřela si na poliklinice soukromou gynekologickou ambulanci. Denně ošetří velké množství spokojených pacientek. Důkazem je toho přeplněná kartotéka, která obsahuje kolem 4000 karet zdravotní dokumentace a k tomu ročně projde ambulancí průměrně 100 těhotných klientek. Za celou její pracovní kariéru je to závratný počet maminek. Doktorka Bláhová je neuvěřitelně obětavá a zkušená lékařka, vždy příjemná a vstřícná, stále plná elánu.

 

Rugby Club Sparta Praha

Rugby Club Sparta Praha byl založen 28. srpna 1928. Prvním trenérem se stal člen francouzské mise Andrée Cannellas. O tři čtvrtě roku později, 28. dubna 1929, bylo sehráno první přátelské utkání AC Sparta versus VŠ Sport Brno.

Na počátku 30. let minulého století se tým postupně dostával na sportovní vrchol. Francouzský trenér Cannellas tehdy dovedl Spartu k prvnímu mistrovskému titulu. V roce 1934 došlo ale k neštěstí. Požár zachvátil celou tribunu a klubu shořelo veškeré vybavení včetně dresů.

Po nucené přestávce vyvolané nacistickou okupací a druhou světovou válkou, dochází v roce 1945 k obnovení rugby na Spartě. Forma mužstva je stále lepší a v letech 1967 a 1968 dosahuje vrcholu – Sparta se stala dvakrát za sebou mistrem republiky. Pod vlivem okupace sovětských vojsk a politické krize v Československu však odchází z mužstva šest významných hráčů na západ. Konsolidace mužstva je postupně dokončena až v roce 1973, kdy se Sparta opět stala mistrem republiky.

V letošním roce bylo pro rugbyovou Spartu rozhodující datum 24. června, kdy se konalo finále Extraligy mezi Spartou a Tatrou Smíchov. Celkové vítězství vybojovala Sparta a potvrdila tak svoji letošní výbornou formu. Po dlouhých 18 letech získalo toto mužstvo opět titul mistra republiky.

 

Rugby Club Sparta Praha
Hráči:

Jan Benda

Jiří Skall

Richard Palm

Tomáš Luka

Josef Štandera

Pavel Indrák

Přemysl Brádle

Jan Páv

Jan Havlíček

Matěj Křížek

Vojtěch Hruška

Marek Loutocký

Daniel Chmelík

Matiáš Děd

Josef Kučera

Lukáš Hřebačka

Richard Hřebačka

Vachtang Pailodze

Irakli Sulinamidze

Pavel Vokrouhlík

Jiří Pantůček

Martin Schneider

Pavel Pytela

Vladimír Maier

Lukáš Černý

Ladislav Šelepa

Luboš Jindra

Petr Živný

Realizační tým Rugby Clubu:

Petr Okleštěk

Jan Dezort

Kamil Dvořák

Petr Kozlík

Michal Šaroch

Prezident klubu Rugby Clubu:

Miloš Sluše